John Maddox Roberts

John Maddox Roberts

SPQR 09. Princezna a piráti

Kapitola 1

Dovolte mi hned úvodem říct, že Kleopatra nebyla krásná. Pouze lidé přízemního myšlení a bez fantazie si myslí, že jen neskonale krásná a extravagantní žena mohla ulovit jak Julia Caesara, tak i Marka Antonia, nejmocnější Římany své doby. Je pravda, že oba muži měli smysl pro krásu a díky velké moci a bohatství si mohli vybírat mezi nádhernými ženami. Ale královna Egypta musela mít mnohem víc než jen pouhou krásu, aby očarovala ten párek starých válečníků, vyčerpaných veteránů z milostných tažení Venušiných i Martových vojenských.

Pochopitelně nebylo na škodu, že byla dědičkou pohádkově bohatého národa světa. Pro bohatství Egypta by mohl i ten nejnáročnější znalec krásných žen přehlédnout půl palce nosu navíc, oči posazené trošku moc u sebe, ustupující bradu či vyčnívající přední zuby, nebo když o tom tak přemýšlím, třeba i nahrbená záda, křivé nohy a možná i lví obličej malomocných.

Ne že by Kleopatra byla ošklivá. Ani zdaleka. Byla docela pohledná. Jde o to, že vlastnosti, pro které ji význační muži milovali, nespočívaly jen v její fyzické kráse, ani v jejím ohromném bohatství. Prostý fakt byl ten, že každý normální muž, který se na několik minut ocitl v její přítomnosti, se do ní bezhlavě zamiloval, pokud ona chtěla, aby to tak bylo. Žádná žena nikdy neměla nad mužovými city větší moc. Ať už se jednalo o ohromnou vášeň, otcovskou lásku, psí věrnost nebo strach a rozechvění. Pokud to od vás Kleopatra chtěla, dostala to.

A láska ke Kleopatře se nepodobala poblouznění mladíka k nějaké vnadné, hloupoučké dívčině. Když si Kleopatra přála, aby ji muž miloval, miloval ji tak, jako Paris Helenu, bezvýhradně, bez všech soudů a veškerého smyslu pro míru či mravnost. Jednalo se o vážnou nemoc, z níž ho ani bohové nemohli vyléčit.

Ale teď trochu předbíhám. To se stalo až po letech. Když jsem se s princeznou Kleopatrou setkal poprvé, byla ještě dítě, i když pozoruhodné. To bylo za konzulátu Metella Celera a Lucia Afrania, když jsem byl vyslancem na dvoře Ptolemaia Pištce v Alexandrii.

Podruhé se tak stalo o několik let později na Kypru.

„Proč se nemůžu ucházet o úřad prétora teď hned?“ ptal jsem se. „Celé dva roky jsem sloužil jako edil, což je neslýchané a za což mi obyvatelé Říma dluží nejen prétorát, ale tu nejlepší proprétorskou provincii na mapě. Všem se líbily moje hry, nechal jsem vyčistit stoky, opravil ulice, vymýtil korupci ve stavebnictví…“

„Zkrátka teď ještě na úřad prétora zapomeň,“ prohlásil otec, „protože pro příští volby už podporujeme své kandidáty, jak jsme se dohodli předtím, než bylo zřejmé, že se tvůj edilát o jeden rok prodlouží. A navíc občané vidí raději, když kandidáti na prétora stráví s legiemi mnohem víc času, než jakým se můžeš chlubit ty.“

„Jen se snažíš odkládat návrat do Galie,“ poznamenal Kretikus. Měl naprostou pravdu.

„A proč ne?“ namítl jsem. „Nikdo kromě Caesara z té války slávu nezíská. Když si přečtete jeho zprávy senátu, máte pocit, že tam na severu bojuje úplně sám.“

„Lidé nevyžadují slávu,“ řekl otec. „Vyžadují službu. Nesvěří impérium muži, jenž ke své cti může připsat jen pět nebo šest let v legii pod zástavou s orlem.“

„Cicerona zvolili,“ zamumlal jsem.

„Cicero je nový člověk,“ ozval se můj příbuzný Nepos. „Dosáhl nejvyšších úřadů díky své pověsti právníka, a protože je nový. Od Metella lidé očekávají to, co jim příslušníci naší rodiny poskytují už celá staletí: schopnost vést je v senátu i na bitevním poli.“

Byla to, jak jste nejspíš poznali, rodinná porada. My Metellovci jsme se čas od času scházeli, abychom osnovali plány. Rádi jsme si o sobě mysleli, že představujeme největší mocenský blok v senátu a na lidových shromážděních, a vskutku jsme vládli nezanedbatelným množstvím hlasů, ačkoli moc Metellovců ustoupila z vrcholu v předchozí generaci, hned po Sullově diktatuře.

Kretikus si propletl prsty na svém pořádném břiše a pozorně se zahleděl na letící ptáky nad hlavou, jako kdyby pátral po nějakých znameních. Pak promluvil: „Jak se zdá, vskutku nezískáme zhola nic, když tě pošleme zpátky k Caesarovi.“

Moje politická tykadla se vztyčila a rozkmitala. „Chápu dobře, že nastal obrat v rodinné politice?“

„Všichni cítí, že Caesar má už takhle příliš velkou moc a slávu,“ prohlásil Nepos. Byl dlouholetým přívržencem Pompeia a Caesara nenáviděl. Jeho „všichni“ znamenalo většinu lidí z dobrého rodu. Caesar byl navzdory svému patricijskému původu ohromně oblíbený u prostých lidí, zatímco my Metellovci, ač plebejci, jsme se těšili přízni aristokratů.

„Přesto,“ ozval se otec, „je třeba vyřešit důležitou vojenskou záležitost, jež se netýká válčení s Galy. Záležitost, která se ti může přičíst k dobru, až se budeš ucházet o úřad prétora a po čase i o úřad konzula.“

„Bylo by skvělé přimět Parthy, aby vrátili zástavy s orly, které ukořistili při porážce Krassa,“ prohlásil jsem, „ale jelikož každý, kdo uzvedne meč, je momentálně v Galii, nechápu, jak já…“

„Zapomeň na válčení na zemi,“ skočil mi do řeči Kretikus. „Na Východě se znovu rozmohlo pirátství. Musí se potlačit, a to rychle.“

Začaly se mi ježit vlasy. „Námořní velení? Ale duumvir je imperiální jmenování a já jsem ještě nezastával…“

„Nebudeš duumvir,“ přerušil mě otec, „jen vrchní velitel flotily kutrů. Žádné trirémy, nic většího než liburny.“

Při představě námořního velení se mi stáhl žaludek. „Myslel jsem, že piráty rozdrtil Pompeius.“

„Nikdo nerozdrtí piráty o nic víc než bandity,“ obrátil se na mě Kretikus. „Pompeius zničil národ, který za starých časů ovládal moře. Jenže my se už nějakou dobu soustřeďujeme na Západ a toho využívá nová banda námořních gangsterů. Je čas, aby je někdo zlikvidoval, než si znovu vybudují celou flotilu.“

Neměl jsem moc času na přemýšlení. Musel jsem něco udělat a představa válčení v temných galských lesích byla nekonečně deprimující.

„Jedná se o velení přidělené lidovými shromážděními?“ zeptal jsem se rezignovaně a zvažoval hlasy.

„Jmenuje tě senát,“ řekl otec. „Ale jeden z našich tribunů návrh předloží před consilium plebis a tam ho bez obstrukcí schválí. Jsi oblíbený muž a Klodius je mrtvý. Bude ti připsáno ke cti, že sis zvolil nebezpečný a nevděčný úkol jako pronásledování pirátů místo příležitosti získat slávu a kořist v Galii.“

„Když mluvíme o kořisti…“ začal jsem.

„Jestli se ti podaří zjistit, kde ukrývají svůj poklad,“ ozval se Kretikus, „nu, jednalo by se o hezké gesto, kdybys jeho část vrátil právoplatným majitelům. Ve většině případů to pochopitelně nebude možné. Slušný příspěvek státní pokladně ti zajistí příznivé přijetí senátem. A kromě toho, proč by sis nepřilepšil?“

„Až se budeš ucházet o úřad prétora,“ prohlásil Nepos, „velice ti pomůže, když se postavíš vedle sloupu ozdobeného klouny lodí, jež jsi zajal.“ (Jednalo se o tradiční způsob, jak připomínat námořní vítězství.)

Vzdychl jsem. „Chci si s sebou vzít Tita Milona.“

Otec bouchl dlaní do stolu. „V žádném případě! Milo je ve vyhnanství. Je v nemilosti.“

„Býval veslařem ve flotile,“ namítl jsem. „Zná lodě a námořníky a nepotřeboval by žádné oficiální jmenování. Nesmírně by mi pomohl.“

„Pokud se bude držet dál od Říma, neměl by to být žádný problém,“ řekl Scipio. „A nejspíš bude vděčný za příležitost dostat se pryč od Fausty.“ To vyvolalo potutelné úsměvy. Můj starý přítel a jeho manželka patřili k poraženým. Ona byla dcerou diktátora a velká část Milonova kouzla v jejích očích spočívala v jeho neuvěřitelném vzestupu z pouličního gangstera až k úřadu prétora. Jeho stejně strmý pád si pochopitelně její obdiv získat nedokázal. Už měl na dosah konzulát a teď jen lelkoval na svém statku v Lanuviu.

„Tak to dopadne, když se dovolí spodině a lůze z ulice zapojit se do politiky,“ zavrčel otec, který sám ochraňoval spoustu takových mužů a pomohl jim, když se mu to politicky hodilo. Koneckonců někdo musí dělat nečistou práci za aristokraty, kteří si nemohou dovolit zašpinit si vlastní ruce.

„Kde má být základna operací?“ zeptal jsem se.

„Na Kypru,“ odpověděl Kretikus. „Poraď se s Katonem. Může ti o tom místě poskytnout užitečné informace. Strávil víc než rok řešením jejich politických zmatků.“

„Kdo tam teď vládne?“ chtěl jsem vědět.

„Nějaký Aulus Silvanus,“ odpověděl Kretikus.

„Silvanus? Není to Gabiniův starý přítel?“ Gabinius kdysi soupeřil s Caesarem a Pompeiem při získávání vojenské slávy, ale z jeho slibné kariéry nezbylo nic a před nedávnem byl souzen pro vyděračství. Navzdory Ciceronově plamenné obhajobě byl shledán vinným a poslán do vyhnanství. Pokud vás nedokázal zprostit obžaloby Cicero, jistě jste byli vinni jako Oidipus.

„To vskutku je,“ přisvědčil Scipio, „a Gabinius prý žije v pohodlném ústraní na Kypru.“

„Nezní to tak zle. Kdy odjíždím?“

„Jakmile budeš mít vystaveny náležité senátorské dokumenty. Tribunní hlasování bude následovat automaticky, na to čekat nemusíš.“ Otec byl jako obvykle strohý.

„No dobře,“ zabručel jsem nevrle. „Začnu se chystat.“

Při zpáteční cestě městem se mi nálada mírně vylepšila. Jmenování mě nerozladilo zdaleka tak, jak jsem předstíral. Jako většina Římanů jsem se hrozil jen pouhého pomyšlení na námořní službu, ale tohle byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem se těšil, že se dostanu pryč z Říma.

Můj edilát mi získal nesmírnou popularitu, jenže byl neuvěřitelně obtížný a nákladný. Nadělal jsem si hrozné dluhy a ty by mě mohly provázet léta, kdybych to nechal jen tak být. Caesar se nabídl, že všechny moje dluhy uhradí, ale jemu jsem být zavázaný nechtěl. Část jich i tak splatil, zdánlivě jako dar své neteři Julii, ale ve skutečnosti proto, že jsem ho vytáhl z jistých potíží, takže jsme byli vyrovnáni. Nedlužil jsem mu žádné politické laskavosti. Rychlé a výnosné tažení proti pirátům by mohlo vyřešit všechny mé finanční problémy, pokud se tedy v jeho průběhu dokážu vyhnout utopení či smrti v bitvě.

A Řím už mě nudil. Za poslední léta byl ve městě poprvé klid. Po smrti Klodia a vypovězení Milona se mocné gangy, jež se těšily podpoře aristokratů, ocitly bez vůdců. Během téměř diktátorského konzulátu Pompeius vymetl z města nepřístojné živly tím, že zřídil soudy, jež vynášely kruté tresty. Gangsteři rychle obrátili pozornost k půvabu vzdálených míst nebo se uchýlili do gladiátorských škol, ze kterých většina původně vzešla. Ti, již chápali příliš pomalu, se ocitli při hrách v aréně, kde neozbrojení zkoušeli svou bojovnost proti lvům, medvědům a býkům.

Téměř poprvé, co mi moje paměť sahá, se Římané cítili na ulicích bezpečně a nikdo nechodil ozbrojený. Lidé si spořádaně vyřizovali obchody, řídili se předpisy kurulských edilů, a dokonce se k sobě navzájem chovali zdvořile. Cizí obchodníci přijížděli v nebývalých počtech, protože věděli, že jejich život ani zboží nikdo neohrozí.

Léta jsem si stěžoval na výtržnosti a nepořádek ve městě a teď, když byly pryč, jsem přišel na to, že mi scházejí. Celý ten klid a mír se zdál nepřirozený. Nečekal jsem, že to takhle vydrží. Moji spoluobčané byli koneckonců Římané; a my jsme vždycky byli vzpurná a nepoddajná cháska. Zapomeňte na líbivé mýty o Aeneovi a bratrech Romulovi a Removi. Holým faktem bylo, že Řím založili vyděděnci a bandité z tuctu kmenů latinských a navíc několika etruských, sabinských a oských, které se k tomu náhodou nachomýtly, pokud můžeme usuzovat ze jmen některých našich nejstarších rodin. Naše moc a bohatství ohromně narostly, ale čas jen pramálo změnil naši povahu k lepšímu.

Cesta přes město byla pro mě velice zdlouhavá, protože jsem byl nesmírně oblíbený a každých pár kroků jsem se musel zastavovat a zdravit se s občany. V těch časech Římané nepociťovali před vládnoucí třídou žádnou bázeň a někteří staromódnější k vám klidně přiběhli a dali vám pořádnou česnekovou pusu na tvář, pokud vás měli obzvlášť rádi. To bylo závažné porušení dobře známé římské gravitas.

S potěšením jsem zaznamenal, že poslední známky vzbouření a výtržností, jež následovaly po Klodiově pohřbu, vymizely. Po rozsáhlých požárech bylo celé město několik dalších měsíců zašpiněné a páchlo sazemi. Řím neměl nic podobného zažít až do doby, kdy Antonius o mnoho let později přednesl svou proslulou burcující řeč nad mrtvolou Caesara. Římské pohřby byly živější než u většiny ostatních národů.

Moji mysl zaměstnávaly obvyklé problémy, jež se pojily se službou v cizině: co si vzít s sebou, jaké účty urovnat, jak sdělit tu novinu své ženě, zkrátka takové věci. Měla by se z toho těšit, pomyslel jsem si s nadějí. Nechystal jsem se do provincie, kde se válčilo, proto jsem si ji mohl vzít s sebou. Kypr měl pověst překrásného místa. Až donedávna byl sídlem královského dvora, takže tam najde společnost přiměřenou svému patricijskému postavení. Julie bude mít z toho jmenování jistě radost.

Julie radost neměla.

„Na Kypr?“ vykřikla hlasem, ve kterém se mísila nevěřícnost, opovržení a znechucení. „Po všem, cos vykonal, tě poslali honit piráty na Kypr? Dluží ti něco lepšího!“

„Bývalému edilovi nedluží vůbec nic. Technicky vzato ten úřad ani není součástí cursus honorum.“

Předvedla velice výmluvné zamítavé gesto. „Ta stará politická fikce! Všichni vědí, že edilát politickou kariéru buď nastartuje, nebo zničí. Ten tvůj ti měl získat postavení diktátora! Kypr! Jaká urážka!“

Podle toho, jak jsme byli v tricliniu osamocení, by člověk neřekl, že je dům plný otroků, jejích i mých. Věděli, že je radno držet se dál, když měla špatnou náladu. Byla Juliovka a Caesarovka a ve chvílích, jako byla tato, se to projevovalo.

„Když se nemůžeš hned ucházet o úřad prétora, měl by ses vrátit do Galie. Právě tam se dá získat dobrá pověst.“

„Caesarovi důstojníci mají sklony nechat se zabíjet v zájmu Caesarovy dobré pověsti,“ podotkl jsem.

„Caesar tě má rád. Udělal by z tebe legáta.“

„Toho musí schválit senát, i když ne že by Caesarovi v dnešní době příliš záleželo na schválení senátem. A stal bych se nepřítelem Labiena, což nepotřebuji. Ten nikdy nikomu nic nezapomene.“

„Labienus je nula. Caesar je mnohem význačnější a brzy bude jediným mužem, který něco znamená. Měl bys stát při něm.“

Nelíbilo se mi, kam náš rozhovor směřuje. „Na Kypru,“ řekl jsem, „je šance získat značné bohatství.“

„To by byla příjemná změna,“ připustila. „Mohli bychom vyrovnat všechny naše dluhy.“ Postupně si připustila i výhody a na čele se jí začaly vyhlazovat vrásky. Stejně jako celá její rodina měla silně vyvinutý smysl pro politiku, ale kouzlo solventnosti bylo mocným lákadlem. „A Kypr je proslavený společenským životem.“

„Až službu skončím, budu se ucházet o úřad prétora, navíc se slušnou kupou peněz. Rok budeš prétorovou manželkou a pak mě dosadí do nějaké skutečně výnosné provincie, jako je třeba Sicílie nebo Afrika. Copak by se ti to nelíbilo?“ Navíc se vyhnu legiím. Ale to jsem neřekl. Považovala by něco takového za nedůstojné římského úředníka.

„Nu, jestli je to nevyhnutelné.“ Poté se soustředila na praktické záležitosti. „Jak zařídíme cestu? Musí se mnou jet osobní služebnictvo, ne víc jak pět nebo šest otroků, a potřebuji šatník a…“ takhle ještě nějakou chvíli pokračovala.

„Já nasednu na rychlou liburnu, co nejdřív to půjde,“ řekl jsem jí. „To znamená, že si vezmu tolik věcí, kolik se jich vejde do jedné rezervní tógy, a spát budu na palubě. A pojede se mnou Hermes.“

„Já na žádné palubě spát nebudu,“ ohradila se.

„Příští měsíc vyplouvá do Egypta obilná flotila. Ty lodě jsou obrovské a mají spoustu místa pro pasažéry. Vždycky se zastaví na Kypru, než pokračují dál do Alexandrie.“

„A co budeš celý měsíc dělat ty?“ vyhrkla nasupeně.

„Nu co by, pronásledovat piráty,“ odpověděl jsem a nevinnost mi sálala ze všech pórů. Nějak se k ní donesly zvěsti o té germánské princezně. Tehdy jsme ani nebyli manželé, ale to pro Julii nic neznamenalo.

„Má tvoje rodina na Kypru nějaké hospitium? Jsem si jistá, že moje ne.“

„Pochybuji,“ odpověděl jsem, „ale pro jistotu projdu tessery. Hospitia máme skoro všude v řeckém světě, ale myslím, že Kypr nikdo z mé rodiny nikdy nenavštívil. Nicméně je to rodiště tvé slavné předkyně, takže tam máš určitě rozeseto mnoho sestřenic.“

„Varovala jsem tě,“ zasyčela hrozivě. Caesarovci vysledovali svůj původ až k bohyni Venuši, jež se pochopitelně narodila na Kypru, tedy v každém případě kousek od pobřeží Kypru. Její strýc Gaius Julius pořádně využíval toto domnělé božské příbuzenství k velkému veselí všech Římanů. Julie vždycky zuřila, když jsem ji popichoval kvůli tomuhle kousku caesarovské nabubřelosti, ale hodilo se cokoli, abych odvedl její myšlenky od té germánské princezny.

Zatímco měla plné ruce práce s přípravami, zavolal jsem Herma. Zrovna se vrátil z ludu, kde po většinu dnů trénoval se zbraněmi. Školil jsem ho ve všech dovednostech politikova tajemníka, což v těch dobách zahrnovalo i pouliční rvačky.

„Napíšeš dopis,“ přikázal jsem mu. S reptáním si sedl ke stolu. Rýsovala se před ním skvělá budoucnost, osobní svoboda a snad i představa, že jeho synové jednou zasednou v senátu, jenže on by byl dal přednost životu obyčejného gladiátora. Miloval boj, nenáviděl psaní. Nu, bývaly dny, kdy bych i já sám dal přednost životu v ludu. Přinejmenším jediná starost, kterou jste tam měli, byla přežít další souboj; a váš nepřítel vždycky útočil zepředu.

„Titovi Anniovi Milonovi od přítele Decia Caecilia Metella mladšího s pozdravy,“ začal jsem. Viděl jsem, jak Hermes povytáhl obočí. Milona měl rád. „Byl jsem vyslán na Kypr, abych pronásledoval piráty. Na moři jsem naprostý amatér a zoufale potřebuji tvou pomoc. Kypr není Galie, což z něj samo o sobě činí přitažlivé místo k pobytu. Navíc tu existuje šance získat velké peníze a kromě toho se dostaneme od svých manželek a zažijeme spoustu zábavy.“

„Já to slyšela!“ zakřičela Julie z útrob domu. Ta žena měla uši jako netopýr.

„Až dostaneš tento dopis,“ pokračoval jsem, „budu na cestě do Tarenta. Pokud nedorazíš do doby, kdy budu odplouvat, nechám příkaz, aby ti poskytli rychlou liburnu. Vím, že se v Lanuviu nudíš k smrti, tak nepředstírej opak. Oběma nám přijde vhod přiměřeně nebezpečné vzrušení v příjemném prostředí. Těším se, že tě uvidím v Tarentu, či pokud to nevyjde, až na Kypru.“

„Námořní služba?“ ozval se Hermes nešťastně. Měl ještě větší odpor k moři než většina Římanů.

„Jen trocha plachtění u pobřeží,“ ujistil jsem ho. „Na moři bychom neměli strávit ani jednu noc, ani se dostat z dohledu pevniny. Navíc jsi už zdatný plavec a budeš naprosto v bezpečí.“

„Moře mi nevadí,“ prohlásil. „Nelíbí se mi být na něm na lodi. Z vln je mi špatně, bouře vás mohou zavát na místa, kde nikdy nebyl ani Odysseus, a i za dobrého počasí jste pořád uprostřed bandy námořníků!“

„Ty by ses radši vrátil do Galie?“ To ho umlčelo. „Začni balit.“

Kapitola 2

Doplout na Kypr je snadné, pokud je počasí pěkné, a to naše bylo skvělé. V Tarentu jsem víc než štědře obětoval Neptunovi a ten musel být v blahosklonné náladě, protože se mi bohatě odměnil.

Z nejvýchodnějšího italského cípu jsme přepluli úzkou úžinu k pobřeží Řecka, pak jsme pokračovali jižně podél pobřeží a každý večer jsme zakotvili v některém z malých přístavů. Zřídka jsme se nacházeli víc jak několik set kroků od pobřeží. I Hermes přestál cestu, aniž by ho stihla mořská nemoc. Přistáli jsme v Pireu a já se vydal na dlouhý pěší výlet do Athén, kde jsem několik dnů civěl na místní památky. Nikdy jsem nepochopil, jak Řekové mohli postavit tak nádherná města a pak jim nedokázali vládnout.

Z Pirea jsme se plavili mezi líbeznými řeckými ostrovy připomínajícími drahokamy. Každý z nich vypadal, jako by byl domovem Kalypso nebo Kirke. Od ostrovů jsme přepluli k pobřeží Asie, pak podél kilikijské pevniny, kde jsme dávali dobrý pozor, protože Kilikie je domovinou pirátů. Z nejjižnějšího pobřeží Kilikie jsme zamířili na Kypr, což představovalo nejdelší úsek otevřeného moře během celé plavby. Jakmile se opouštěná pevnina ztratila z dohledu, před námi se vynořily vrcholky Kypru a já dýchal o něco volněji. Nikdy mi nedělalo dobře být na moři a nemít pevninu na dohled.

Milo se se mnou v Tarentu nesešel, a to byl důvod, proč jsem cestoval velmi pomalu. Doufal jsem, že je těsně za mnou a brzy mě dožene. Měl jsem neodvratný pocit, že ho budu potřebovat.

Se svou flotilou jsem to neměl úplně jednoduché – s jejími námořníky, vojáky a kapitánem, nějakým Ionem. Pes byl zakopaný v tom, že já jsem byl Říman a oni ne.

Pro Římana byla služba v legiích a u námořnictva tak rozdílná, jak jen dvě vojenské alternativy vůbec mohou být. Na zemi jsme se cítili nanejvýš sebejistí a během staletí se z nás stali odborníci. Naší přirozeností byla těžká pěchota. Ovládali jsme střed bojové linie a vynikali jsme ve vojenském stavitelství. Skvěle jsme budovali mosty, opevnění i zákopy a prosluli jsme lstivostí a obratností při obléhání. Římští vojáci, pokud nedělali něco jiného, utráceli čas stavěním nejkrásnějších silnic na světě. Co se týká ostatních složek armády jako jezdectvo, lučištníci, prakovníci a tak dále, ti všichni byli obvykle najatí cizinci. Dokonce i lehkou pěchotu většinou obstarávaly pomocné sbory spojeneckých měst, jimž chyběla plná občanská práva.

Na moři jsme v tom, tak říkajíc, plavali. Všichni vědí, jak jsme ve válkách s Kartágem vybudovali loďstvo z ničeho a porazili největší světovou námořní velmoc. Popravdě jsme toho dosáhli tím, že jsme ignorovali manévrování a namísto toho napadli jejich lodě, a tudíž jsme změnili námořní bitvy na pozemní. Přesto jsme byli mizerní námořníci a stále jsme ztráceli celé flotily v bouřích, jež by všechny pořádné námořní národy viděly přicházet s velkým předstihem a vyhnuly se jim. Kartáginci pomstili naši troufalost tím, že dali světu nejskvělejšího generála, jaký kdy žil: Hannibala. A nežvaňte mi o Alexandrovi. Hannibal by byl rozmáčkl toho mrňavého makedonského trpaslíka jen tak mimochodem. Alexandr si vybudoval pověst na boji s Peršany, o nichž celý svět ví, že je to prachbídná banda otroků.

Zkrátka naše loďstvo sestávalo z najatých cizinců pod velením římských admirálů a vrchních velitelů. Většinou to byli Řekové, což vysvětluje velkou část mých potíží.

Moje první hádka s Ionem se přihodila ve chvíli, kdy jsem vstoupil na palubu své hlavní liburny Nereis. Kapitán, nerudný mořský vlk v tradiční modré tunice a čapce, vzal mé senátní pověřovací listiny bez pozdravu či zasalutování a přehlédl je se stěží potlačovaným úšklebkem. Pak mi je podal zpátky.

„Prostě řekněte, kam se chcete dostat, a my vás tam dostaneme,“ řekl. „Hlavně se držte stranou, nepokoušejte se dávat rozkazy mužstvu, nezvracejte na palubu a snažte se z ní nespadnout. Muže, co přepadnou přes palubu, nezachraňujeme. Patří Neptunovi, a to je bůh, kterého bychom neradi urazili.“

Tak jsem ho srazil k zemi, popadl ho za vlasy a opasek a hodil ho do vody. „Nepokoušejte se ho vylovit,“ houkl jsem na námořníky. „Neptunovi by se to nemuselo líbit.“ Řekům musíte dát najevo hned zpočátku, kdo je pánem, nebo s nimi budete mít nekonečné potíže.

Mé další dvě liburny se jmenovaly Thetis a Kétó. Liburny patří k menším mořským plavidlům, mají pouze jednu palubu a dvě řady vesel, obvykle čtyřicet nebo padesát na každém boku a u každého sedí pouze jediný veslař. Měl jsem pocit, že Odysseovy lodě vypadaly velmi podobně, protože se jedná o zastaralou konstrukci, která má daleko do majestátních trirém s třemi řadami vesel a stovkami veslařů. Malý okovaný kloun na přídi nahoře ozdobený bronzovou kančí hlavou mi připadal spíš jako gesto vzdoru než jako praktická zbraň.

Tyto tři malé lodě s nepočetným doplněním námořníky a vojáky se zdály zcela nepřiměřené dokonce i na skromný úkol chytit bandu odrbaných pirátů a já doufal, že si cestou zajistím posily. Ion krotil svou drzost, ale i nadále byl úsečný a vzpurný. Byl jsem suchozemská krysa a on námořník. Tím bylo řečeno vše. Obyčejní námořníci neprojevovali o moc víc úcty. Vojáci, spodina na moři, doufali, že dvacetiletou službou na lodi získají občanství. Měl jsem podezření, že někteří z nich byli vypovězeni z legií a zbaveni občanství za nemravnost, a to musíte vzít v úvahu chování, jež se tenkrát tolerovalo, abyste pochopili závažnost takového přečinu. S takovými muži za mými zády měli piráti sotva důvod k obavám.

„Herme,“ prohlásil jsem první den, co jsme vypluli, „jestli se některý z těch zvrhlíků přiblíží moc blízko za mě, oddělej ho kusem dřeva na topení.“

„Nemějte strach,“ odpověděl. Hermes bral své povinnosti při strážení mé osoby vážně a na ten úkol se i oblékl. Měl na sobě krátkou tuniku z tmavé kůže přepásanou širokým opaskem pobitým bronzovými cvoky, který přidržoval meč i dýku v pochvě. Na zápěstích a kotnících měl kožené pásky po vzoru gladiátorů. Vyhlížel přiměřeně hrozivě a námořníci mu přidělili široké lůžko.

Žádné pirátské lodě jsme neviděli, ale zato spoustu různých jiných plavidel, většinou bachraté obchodní lodě s krátkými šikmými příďovými stěžni, trojúhelníkovými košovými plachtami a zadními vazy připomínajícími labutí krky. Byl začátek plavební sezóny a celé moře se hemžilo loděmi plnými vína, obilí, kůží, keramiky, zpracovaných kovů i kovů v ingotech, otroků, dobytka a látek. Nechybělo ani přepychové zboží: vzácné kovy, barviva, voňavky, hedvábí, slonovina, peří a další nesčetné drahé předměty. Některé lodě nepřevážely nic jiného než kadidlo pro chrámy. Z Egypta připlouvaly celé flotily naložené papyrem.

Všechny tyto cenné náklady pluly sem a tam prakticky nestřežené, proto nebylo divu, že se nějací podnikaví mizerové nedokázali udržet, aby si některé nepřivlastnili. V žádném případě nemohla pomalá, silně zatížená obchodní plavidla s nepočetnou posádkou ujet či předčít v boji štíhlé válečné lodě, jež u vesel poháněli svalnatí, po zuby ozbrojení piráti. Nejlepší bylo skasat plachty a nechat surovce vstoupit na palubu, aby si vzali, co chtějí.

Ač byl tenhle obchod výnosný, piráti mnohem hůř plenili souš. Útočili na pobřeží, drancovali malá města a o samotě stojící venkovské statky; odváželi zajatce kvůli výkupnému, nebo aby je prodali na trzích s otroky; a vůbec působili nepříjemnosti všem zákona dbajícím obyvatelům. Pobřeží se táhlo bezpočet mil a pobřežní stráž mohla hlídat jen jeho zlomek.

Předpokládám, že tato hanebná činnost existuje od vynálezu námořních lodí. Pokud máme věřit Homérovi, pirátství bývalo kdysi poctivým povoláním králů a reků. Princové plavící se z trojské války či do ní nepovažovali za nic špatného cestou přepadat nic netušící vesnice, zabíjet muže, zotročovat ženy a děti, vychlemtat víno a zhltnout dobytek – to všechno byla tenkrát za starých dobrých časů jen ušlechtilá zábava a hrdinské dobrodružství. Třeba tihle piráti, které jsem měl pochytat, nebyli skuteční zločinci. Možná byli jen staromódní.

Zkrátka, žádné piráty jsme neviděli, což ale neznamená, že oni neviděli nás. Nikdy by nenapadli válečnou loď, dokonce ani malou. Znamenalo by to totiž jen pořádný boj a vůbec žádnou kořist. Takže se drželi v maličkých zátokách, stěžně vyndané. Na několik stovek kroků byli v podstatě neviditelní.

Další věc, kterou jsem ani jednou nezahlédl, byly bitevní lodě. Pochopitelně velká část římského válečného loďstva zajišťovala převoz zásob a mužů Caesarovi do Galie, ale já jsem očekával, že nepůjde přehlédnout lodě našich početných námořních spojenců. Například Rhodos měl v té době stále svou vlastní flotilu. Vypadalo to, jako kdyby se všichni rozhodli, že když Řím uchvátil veškerou souš, může si taky klidně zajistit veškerou pobřežní stráž.

Z řádky horských vršků Kypr narostl do rozpoznatelného ostrova, a moc pěkného, i když ne tak půvabného jako Rhodos. Jeho svahy přikrývaly jedle, olše a cypřiše a nejspíš také myrta a akant. Přinejmenším takovouhle vegetaci neustále opěvují básníci. V každém případě mi připadala hezká. Dejte mě na dost dlouho na moře a dobře vypadá i holá skála.

Přístav Pafos leží na západním pobřeží ostrova a ukázal se jako elegantní město obvyklého řeckého stylu, dokonale přizpůsobené krajině, kde ze všech vyvýšených míst shlížejí dolů nádherné chrámy. Přinejmenším tady Ptolemaiovci potlačili svou obvyklou vášeň pro monumentální architekturu a zachovali chrámy v dokonalém měřítku, jako ty na pevninském Řecku a v řeckých koloniích na jihu Itálie.

Projeli jsme kolem přístavní hráze a minuli vojenskou námořní základnu obklopenou budovami pro válečná plavidla všech velikostí, jenže tyhle byly prázdné. Naopak obchodní přístav byl plný lodí. Kypr leží v moři před velkou křivkou souší Lykie, Pamfýlie, Kilikie, Sýrie a Judey, z nichž ke každé vede po moři jen krátká cesta. Příhodná poloha z něj udělala přirozenou křižovatku námořní dopravy a od nejranějšího osídlení skvěle prosperoval. Před Řeky ostrov kolonizovali Féničané a fénická města tu stále existují.

„Dovez nás k velkému obchodnímu doku,“ přikázal jsem Ionovi. „Pak lodě zakotvi ve vojenském námořním přístavu.“

„Vypadá to, že si tam budeme moct vybrat místo podle libosti,“ utrousil.

Veslaři nás hladce dopravili ke kamennému molu, jež čnělo do přístavu v délce nejméně dvou set kroků. Vyšplhal jsem po několika schodech na vrchol mola a námořníci vynosili naše skrovná zavazadla, vše pod bdělým pohledem všudypřítomných přístavních povalečů. Kromě nich tu nebyla žádná uvítací skupina, úřední ani jiná. Obvykle příjezd římských lodí s římským senátorem na palubě přiměje místní úředníky utíkat do přístavu, až jim pleskají roucha. Jenže Kypr teď patřil Římu, tak si možná správce myslel, že bych ho měl navštívit spíš já, než aby to bylo naopak.

„Kde je rezidence správce Silvana?“ obrátil jsem se na jednoho pobudu. Jen zamrkal, tak jsem otázku zopakoval v řečtině.

Ukázal na mírný svah za sebou. „Ten velký dům proti Poseidonovu chrámu.“ Sotva jsem mu rozuměl. Kyperský dialekt se liší od attičtiny tak zásadně, jako bruttijský od latiny.

„Pojď, Herme,“ řekl jsem. Několik nosičů vyskočilo, aby vzali naše vaky, a my vykročili podél přístaviště a proplétali se mezi krabicemi, balíky a amforami, jež zaplňovaly každý kousek volného místa. Všude ležely kupy hnědých ingotů surového kovu ve tvaru miniaturních hovězích kůží. Od doby Féničanů byly kyperské měděné doly hlavním zdrojem tohoto kovu a zůstaly rozhodujícím pramenem blahobytu ostrova.

Pronikavý pach moře prostupovaly vůně bylin, kadidla a koření spolu s občasným octovým zápachem tam, kde nějaký nešikovný nosič upustil amforu, rozbil ji a zcela tak promarnil dobré víno. To mi vnuklo myšlenku.

„Herme…“

„Ano, já vím: zjistit, kde jsou dobré obchody s vínem.“ Vycvičil jsem ho dobře.

O malém koloniálním městě jako Pafos je nutno zmínit tohle: nikdy nemusíte chodit daleko, abyste se dostali tam, kam chcete. Poseidonův chrám byla elegantní stavba prostého dórského slohu a já si v duchu nakázal, že v něm musím co nejdřív obětovat na důkaz vděčnosti za bezpečný příjezd a překrásné počasí pro plavbu.

Silvanovo sídlo byla jednopatrová budova, která by v lidmi přeplněném Římě byla velikostí dostupná jen těm nejbohatším. Otrok u dveří měl na sobě jemné egyptské plátno. Zavolal majordoma a ukázalo se, že tento hodnostář je vzdělaný Řek, bezchybně učesaný a oblečený.

„Vítejte, senátore,“ řekl a ladně se uklonil. „Senátor Silvanus nečekal, že ho navštíví jeho kolega, ale vím, že bude přešťastný a zároveň sklíčený, že nebyl zde, aby vás osobně přivítal.“

„Tak kde je?“ zeptal jsem se. Jako obvykle mě dopálil sluha, jehož chování bylo lepší než moje.

„Dnes je na návštěvě u svého přítele, velkého generála Gabinia, jehož sídlo je hned za městem. Vrátí se večer. Teď mi prosím dovolte, abych vám dal jeho dům k dispozici.“ Tleskl a dva otroci popadli naše zavazadla, zatímco Hermes strčil nějaké drobné nosičům z přístavu.

„Než se připraví vaše komnaty, využijte prosím občerstvení na zahradě. Nebo byste se raději nejprve vykoupal?“

To jsem měl štěstí. Obvykle je i ten nejhorší dům lepší než ten nejlepší hostinec. A tohle vůbec nevypadalo jako nejhorší dům ve městě.

„Umírám hlady. Nejdřív jídlo, pak koupel.“

„Samozřejmě. Doufám, že vaše plavba nebyla příliš svízelná?“

Žvanil jsem o naší cestě, zatímco mě vedl atriem do velké zahrady zcela obklopené domem, podobně jako gymnasion obklopuje cvičební dvůr. V Římě se domy takhle nestavěly. Uprostřed bylo půvabné, mramorem obložené jezírko s vodotryskem. Zřejmě jsem měl štěstí a získal to nejlepší ubytování.

„Dnes tu máme několik význačných hostů,“ řekl majordomus. „Žádná významná osoba nenavštíví Pafos, aniž by se netěšila Silvanovu pohostinství.“

„Obdivuhodné,“ zamumlal jsem. Všude kolem stály pěkné stoly pod nádherně tvarovanými stromy poskytujícími stín a ve velkých hliněných květináčích kvetly růže. U jednoho z těch stolů seděla mladá žena oblečená do jednoduchého, přesto ale oslnivého roucha ze zeleného hedvábí. Za ty šaty by se dal v Itálii koupit slušně velký statek. Vlasy měla hnědé s červenavým nádechem, vůbec ne běžné barvy, a pleť téměř průsvitně bílou. Co bylo nejpodivnější, psala na papyrový svitek a pár dalších měla nakupených na hromádce vedle sebe. Kolem ní stálo několik učeně vyhlížejících mužů s dlouhými vousy a omšelými rouchy.

Vzhlédla a probodla mě úžasnýma zelenýma očima. „Umí Germáni zpívat?“ zeptala se.

Kdysi jsem ty zelené oči viděl, už před lety a v obličeji dítěte, ale člověk na takové oči nezapomene. „Princezno Kleopatro! Nečekal jsem, že vás tu najdu! Ani že dostanu tak podivnou otázku.“

„Vidím, že se senátor a královská dáma znají,“ poznamenal majordomus.

„Senátor Metellus a já jsme se setkali před několika lety v Alexandrii, Dosone.“

„Pak se, senátore, budu věnovat vašemu ubytování.“ S úklonou odešel. Otroci mi postavili židli ke Kleopatřině stolu, nalili víno do krásného samoského poháru a na talíř vyložili chléb, ovoce a sýr s tichou, nenápadnou zručností, kterou jsem mohl jen obdivovat. Proč jsem si nikdy nedokázal opatřit takové otroky?

„Ještě před více jak dvěma lety jste byl s Caesarem v Galii,“ poznamenala Kleopatra.

„Jste obdivuhodně dobře informovaná.“ Víno bylo vynikající, ale v té chvíli už jsem jiné neočekával. „Moje služba nebyla nijak heroická.“

„Přinejmenším význačná,“ prohlásila s úsměvem. Měla kouzelný úsměv. „A účastnil jste se raného tažení, toho proti Ariovistovi a jeho Germánům. Proto se ptám. O Germánech se toho ví tak hrozně málo a nemůžu najít vůbec nic o jejich hudebních schopnostech.“

„Nemohu říct, že by skutečně zpívali, ale vyluzují jakýsi rytmický štěkavý zvuk, v němž nacházejí jisté uspokojení. Avšak nic, co by řecký rapsód považoval za melodické. Galové naopak zpívají pořád. Jejich hudba tahá za římské uši, ale než jsem odjel, z čistého pudu sebezáchovy jsem se ji naučil oceňovat.“

„To je překvapivé. Římané zřídka oceňují zvyky a způsob života jiných národů.“ To byla bohužel naprostá pravda. „Jenže o vás se říká, že jste neobyčejný druh Římana.“ Představila své společníky, kteří byli, jak jsem tušil, nudní staří učenci jak místní, tak z Alexandrie.

„Kypr byl domovem filozofa Zenona,“ řekla, „jak jistě víte.“

„O tom chlapovi jsem v životě neslyšel,“ zalhal jsem, ale to poslední, po čem jsem toužil, bylo nechat se zatáhnout do filozofické rozpravy.

„To vám nevěřím.“

„Princezno, když muž v Římě ukáže zájem o filozofii, bere se to jako známka toho, že se plánuje stáhnout z veřejného života. Příliš mnoho učenosti znamená, že člověk strávil své mládí v exilu na místech jako Rhodos nebo Athény. V zájmu zachování své pověsti a politické budoucnosti, prosím, dovolte mi zůstat u mého nekultivovaného já. Zanedlouho sem dorazí moje žena a ta bude hovořit o filozofii, poezii i dramatu, až vás z toho budou brnět uši.“

„Slyšela jsem, že urozené Římanky jsou často vzdělanější než muži.“

„Záleží na tom, co považujete za vzdělání. Muži studují válku, politiku, právo, vládnutí a umění veřejných proslovů. Trvá dlouho, než se člověk ve všech oborech stane mistrem.“

„Zdá se, že Caesar vládne všemi. Je to krok směrem k tomu stát se vládcem všech Římanů?“

Tenhle rozhovor nabíral všemožné divoké odbočky. „Pochopitelně ne. Řím je republika, ne monarchie. Nejbližší titul k vládci všech Římanů je diktátor. Pouze senát může zvolit diktátora, a to na období maximálně šesti měsíců. Senát a Caesar spolu ale vůbec nevycházejí.“ To jsem vyjádřil dost mírně. Caesar se k senátu choval s opovržením, jež bylo od dob Mariových nevídané.

„Egypt je monarchie,“ řekla, „a je tomu tak tisíce let. Vaše republika existuje… no, nějakých čtyři sta padesát dva let, pokud se tradice nemýlí ve věci vyhnání Tarkvinia Zpupného?“

„Asi tak nějak, řekl bych.“ Snažil jsem se spočítat, kolik let to je, ale nakonec jsem toho nechal. „V té naší krátké historii jsme si však nevedli vůbec špatně.“

„To tedy vskutku ne. Jenomže vláda vhodná pro městský stát je jaksi nepřiměřená, když se rozšíří na rozsáhlé impérium, nemyslíte?“

„Funguje skvěle,“ zaprotestoval jsem a lhal, až se mi od pusy prášilo. Náš rozklížený starý systém se pod potřebami říše rozpadal, ale já to nehodlal přiznat před cizí princeznou, ať měla oči sebekrásnější.

„Myslím, že váš Caesar má jiné představy. Zdá se, že je to zcela mimořádný muž.“

„Jen další generál,“ ujistil jsem ji. „Zatím si vede dobře, ale podívejte na Gabinia. Vyrozuměl jsem, že je tady na Kypru. Ještě před pár lety byl stejně úspěšný jako Caesar a Pompeius. Teď chytá lelky v nejnovějším přírůstku Říma jen proto, že ohrnoval nos nad zákony. Žádný obyčejný voják není větší než senát a lid.“ Pokrytecké tvrzení, ale byl to názor, do něhož jsem s velkým úsilím vkládal víru, navzdory všem důkazům svědčícím o opaku.

„To je další věc, které nerozumím,“ řekla. „Jak může národ vzkvétat, když se jeho generálové vzájemně pohánějí před soud a do vyhnanství? Právě takovéhle chování zničilo Athény.“

„Nu, koneckonců to byli Řekové. Co vás přivedlo na Kypr, princezno?“

„Poté, co jste vy Římané sesadili mého strýce a dohnali ho k sebevraždě, objevily se nějaké právní záležitosti, jež je třeba vyřešit. Jsem tu jako zástupkyně svého otce. Pochopitelně se zdráhal přijet osobně.“

„Nechápu proč. Vy Ptolemaiovci se navzájem zabíjíte takovou rychlostí, že jen stěží může něco namítat, že jsme ho za něj zbavili jeho bratra.“ Vůči Kleopatře jsem necítil žádné osobní nepřátelství, ale byl jsem popuzen tím neobvyklým protiřímským postojem.

Do tváří se jí nahrnula krev. „A přitom jste Egyptu ukradli Kypr!“

„To se dá pochopitelně vyřešit jednáním. Kato zastává názor, že Kypr by se mohl vrátit Egyptu, pokud se bude váš otec dál držet našich smluv.“

„Kdy jste, vy Římané, vrátili zpátky zemi, kterou jste uchvátili?“

„Takhle narychlo mě žádný příklad nenapadá,“ připustil jsem, „ale já tu nemám diplomatické poslání. Já pronásleduji piráty.“

„Och, to je vzrušující!“ Nepřátelství z ní spadlo jako odhozený oděv. „Mohu jet s vámi?“ Její slova prozradila, kým skutečně byla: dívkou asi šestnáctiletou.

„To by nebylo tak docela moudré. Většina mých mužů patří k lidské rase pouze okrajově a liburna není královskou lodí, dokonce ani z poloviny slušnou trirémou.“

„Já tu mám vlastní jachtu. Je to praktická liburna, plně vyzbrojená a moji muži jsou všichni zkušení námořníci.“

„Nu, ehm…“ moje rozhodnutí se hroutilo.

„Nejspíš potřebujete každou loď, která se vám nabídne.“

„To ano, ale…“

„Takže vidíte? A existuje precedens, královna Artemisia z Halikarnassu velela lodím v bitvě u Salaminy.“

„To je pravda,“ zamumlal jsem. „Dostala se z toho nevídaným činem zrady, pokud si vzpomínám.“

„Královna dělá to, co musí udělat pro dobro svého království,“ prohlásila Kleopatra. Té její poznámce jsem měl věnovat víc pozornosti.

„Nu, byl jsem instruován, abych s vaším otcem králem Ptolemaiem dál udržoval co nejsrdečnější vztahy,“ to byla další nevýslovná lež, „ale musíte si uvědomit, že jsem velitel této malé flotily a váš královský stav vám neposkytuje žádnou vojenskou pozici.“

Může se zdát, že jsem se vzdal celkem snadno, ale v žádném případě to nebyla krása či proslavený půvab Kleopatry, které mě k tomu přiměly. Ne, moje motivace byla naprosto vojenská. Její jachta mi poskytne čtyři lodě místo tří a její najatí gangsteři byli beze všech pochybností přinejmenším stejně dobří jako ti moji.

„To je pochopitelné,“ přisvědčila a zářila štěstím. „Budu jen dalším z vašich kapitánů.“ Už při jiných příležitostech jsem si povšiml, že vznešení lidé často vykazují zcela nevysvětlitelnou zálibu hrát si na prostého člověka. Králové si občas navléknou obyčejný oděv a okounějí v krčmách; královny jezdí na venkov, popadnou hůl a předstírají, že jsou pastýřky; princové a princezny si navlečou řetězy pro neposlušné otroky a trvají na tom, aby se jim potají chvíli dávaly příkazy. Je to celé velmi záhadné.

Krátce poté jsem odešel do lázně a oddával se rozkoši a přepychu, když mě natírali vonným olejem, pak vrstvu seškrabali zlatými škrabkami – nu, tedy rozhodně pozlacenými, a potil se ve výjimečně horkém caldariu. Několik hodin takové péče, a byl jsem připravený na večeři. Vytušil jsem, že si takhle nebudu žít dlouho, tak jsem se rozhodl toho jaksepatří využít.

Usušeného a lehce navoněného parfémem mě zavedli do hlavního triclinia, protože toto sídlo jich mělo několik, což byla další odchylka od římského modelu. Mladé otrokyně mě ověsily květinami a na čelo mi nasadily věnec z vavřínových listů, aby zaháněl opilost. Potřeba takových preventivních opatření byla dobrým znamením nadcházející slavnosti.

Sám Silvanus vstal, aby mě uvítal. Byl to baculatý, úlisně vypadající muž s pečlivě nakadeřenými vlasy, důsledek horkého želízka a zručného kadeřníka. Jednalo se o orientální fintění, na něž jsme v té době hleděli s nelibostí, jenže tohle byl jeho dům, on pořádal hostinu, a tak si pro mě za mě mohl klidně obarvit vlasy nazeleno.

„Decius Caecilius Metellus mladší,“ zvolal, „mému domu prokazujete velkou čest! Prosím zaujměte místo vedle mě. Doufám, že vám poskytli co nejstarostlivější péči. Mrzí mě, že jsem tu nebyl, abych vás řádně přijal.“

Plácl jsem sebou na jídelní lehátko vedle něj a Hermes, který už byl na místě, mi zul sandály. Ležel jsem po Silvanově pravé ruce, na čestném místě. Nejprve mě představil muži po své levici.

„Decie, věřím, že jistě znáte Aula Gabinia?“

„Celý svět zná generála Gabinia,“ řekl jsem, uchopil jsem nabídnutou ruku, jež byla dost velká, aby zakryla mou. „Ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Mnohokrát jsem vás slyšel mluvit v senátu a na tribuně rostra, generále, ale v létech, kdy jsem zastával úřad, jste byl obvykle pryč s orly.“

„O vašem dvojnásobném edilátu se ke mně donesly úžasné zvěsti,“ prohlásil zvučným hlasem. „Bylo načase, aby někdo využil toho úřadu a zbavil Řím lotrů místo toho, aby hromadil bohatství.“

Gabinius měl jeden z těch vznešených starořímských obličejů: samý kráter a jizva, obrovský zobák místo nosu a zářivé modré oči pod střapatým bílým obočím. Kromě inteligence v pohledu a školeného hlasu řečníka klidně mohl být jedním z těch válečnických venkovských předků, jež uctíváme.

„Tak je ta práce formulována v zákonu,“ řekl jsem skromně. „Věřím, že váš pobyt tu bude krátký, ač jistě příjemný ve společnosti našeho hostitele. Díky vší té slávě, již jste přinesl římským armádám, budete jistě brzy odvolán z exilu a postavíte se do čela další armády.“

„Moje vojenské dny bohužel skončily,“ prohlásil se stejnou skromností. „Svůj zbývající čas strávím spokojeně a v ústraní. Možná napíšu paměti jako Sulla nebo Lukullus.“

Prolhaný starý mizera. Žádný muž, jenž usiloval o svrchovanou moc, se nikdy opravdu nevzdá svých ambicí, jak dosvědčují Krassus a Pompeius, kteří se snažili uspět jako polní generálové dlouho poté, co na takovou práci už byli příliš staří. Bylo zřejmé, že mu Silvanus věří. Pokud je místo po pravici hostitele čestné a dovoluje hostiteli obsluhovat hosta vlastníma rukama, pak místo po jeho levici je místem důvěry. To proto, že v římském stylu jídelního uspořádání vystavujete záda případné zbrani v ruce muže po vaší levici.

Vpravo ode mne na dalším lehátku, které svíralo pravý úhel se stolkem, spočívala Kleopatra. Stejně sestavené bylo i protější místo. Alespoň tohle bylo v souladu s římskými zvyklostmi. Vedle princezny ležela dáma nevšední krásy a nákladného vkusu. To druhé dokládaly její četné šperky i pozornost přitahující roucho utkané z drahé kójské látky, jež je lehká, měkká a téměř průhledná. Cenzoři proti ní brojí kvůli její výstřednosti a nemravnosti, ale mně se vždycky moc líbila. Pochopitelně za předpokladu, že tělo dámy v ní zahalené stálo za podívání. A téhle tedy ano. Vedle ní byl její manžel, který rozhodně tak dobrý dojem nevzbuzoval.

„Když už znáte našeho královského hosta,“ řekl Silvanus, „dovolte mi představit Sergia Nobiliora, hlavu Bankovního sdružení Ostie, nyní pověřeného dát do pořádku žalostné finance tohoto ostrova. Doprovází ho jeho manželka Flavia.“

Oba se vyjádřili, jak jsou poctěni, že se se mnou setkávají, a já odpověděl stejně neupřímně. Zvyk nechat ženy spočívat u stolu s muži byl stále ještě celkem nový a byl z těch, jež jsem ze srdce schvaloval. Na lehátku po mé pravici převyšovaly krásné ženy počtem ošklivé muže dvě ku jednomu, a to představuje vylepšení měřítek všech lidí, snad až na Katonovo.

Zbývající stůl byl ze zcela jiného soudku. Dvě místa zabíral párek Kleopatřiných nudných učenců, jejichž jména si už nevybavím. Poslední host byl šibalsky vyhlížející mladík s příjemným obličejem a milým úsměvem. Silvanus ho představil jako Alfeia, básníka z Lesbu. Vypadal jako zajímavější společník než kterýkoli z přítomných Římanů.

„Copak to slavíme?“ zeptal se a máchl rukou směrem k mnoha sochám ověnčeným girlandami.

„Je to jen večeře,“ odpověděl Silvanus.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak tady vypadají skutečné hostiny.“

Podával se první chod. Byla to tradiční, natvrdo uvařená vejce, ale pocházela od obrovského druhu ptáků, lehce různými barvami odlišená a posypaná vzácným kořením. Chody, jež následovaly, byly mnohem opulentnější co do ingrediencí, s položkami jako paví mozečky, jazýčky plameňáků, velbloudí prsty, medové uši kozorožce a tak dále, ceněné spíš pro exotický původ než pro svou chuť. Ostatní byly jak vydatné, tak lahodné. Obzvlášť si vybavuji dunajského jesetera dovezeného na ostrov ve sladkovodních nádržích, pečenou gazelu z Judey a egyptské husy zapékané v těstě. Vše se podávalo s mnoha druhy vín, každý vybraný tak, aby doplňoval chod, jenž byl servírován. Brzy byly věnce a girlandy podrobeny zkoušce.

„Veliteli,“ řekl Alfeios a použil můj polooficiální titul, „kdy myslíte, že začnete pronásledovat piráty?“

„Ihned,“ odpověděl jsem, ale vzápětí jsem zauvažoval. „Tedy, potřebuji dostat zprávu o jejich dalším loupení. To mi poskytne výchozí bod a místo, kde mohu vyšetřovat. Také hodlám naverbovat pár bývalých pirátů, abych využil jejich odborné znalosti.“

„Moudrý krok,“ přitakal Gabinius. „Možná byste mohl začít pátrat mezi vlastní posádkou. Pokud jsou jako ostatní námořní posádky, jež znám, polovina z nich někdy v minulosti piráty byla.“

„To asi ano, ale žádný to nepřizná. Všichni budou tvrdit, že byli součástí Pompeiova protipirátského námořnictva, dokonce i ti, kteří v té době byli nemluvňaty.“

„Doporučuji tavernu jménem Andromeda,“ řekl Alfeios. „Víno ujde a společnost je ta nejnižší, jakou si umíte představit. Jestli existuje putyka pro piráty, je to tahle. Sám tam trávím většinu večerů.“ Alfeios se rozhodně projevil jako muž mého gusta.

„Co nejdřív do ní zajdu,“ řekl jsem.

„Půjdu s vámi,“ ozvala se Kleopatra.

„Ctihodné dámy taková místa nenavštěvují!“ vykřikl pohoršeně bankéř Nobilior.

„Nejsem ctihodná,“ usadila ho Kleopatra. „Jsem z královské rodiny. Její členové nemusejí hledět na tahle nudná společenská pravidla. My stojíme nad nimi.“

Gabinius se usmál pod vousy. „I tak princezno, tahle místa mohou být velmi nebezpečná. Neradil bych vám to.“ Silvanus souhlasně přikyvoval.

„Nesmysl,“ prohlásila s okouzlujícím úsměvem. „Kdyby se ukázala ochrana statečného Metella a duchaplného Alfeia nedostatečnou, mám svého vlastního osobního strážce.“ Pokynula ke dveřím, kde u zdi okouněl mladý muž, ruce založené, jednu nohu v sandálu opřenou o stěnu za ním. Měl sicilské rysy a byl oblečený podobně jako Hermes v krátké kožené tunice se shodnými pásky kolem zápěstí a ve vlasech. Samozřejmě byl taky ověšený zbraněmi. Zdálo se, že napůl spí, ale to zmije taky těsně před tím, než zaútočí.

Připadal mi povědomý a pak jsem si vzpomněl. „Apollodorus, že?“

Mladík přikývl. „Vaše ctihodnost má skvělou paměť.“

„Hlídal jsi maličkou Kleopatru, když jsem ji před několika lety viděl v Alexandrii.“

„Všechno to učení, co politik podstupuje, je k něčemu dobré, co, Metelle?“ prohodil Gabinius. „Ceasar si pamatuje každého vojáka ve svých legiích jménem a říká se, že Krassus nejen že znal jménem všechny voliče v Římě, ale dokázal vyjmenovat i jejich rodiče.“

„Lidé řeckých národů,“ ozval se Alfeios, „se zpaměti učí spíš poezii než jména. Nedokázal bych jmenovat jednoho muže z deseti ve svém vlastním městě, ale dokážu vyjmenovat všechny muže, jež Achilles zabil, i odkud pocházeli.“

To vzbudilo pořádné veselí, což ukazuje, jak jsme postupně propadali opilosti. Když hostina skončila a propukla pořádná pitka, dámy se rozloučily. Všiml jsem si, že se Hermes a Apollodorus bojovně měří a oba odhadují sílu toho druhého.

„Tady máme asi párek bojechtivých kohoutků,“ prohodil Gabinius. „Kdo myslíte, že by vyhrál?“ Byla to neodvratná úvaha. Koneckonců jsme byli Římané.

„Kleopatřin kluk byl vytrénovaný v Ampliatově ludu v Kapui,“ řekl Silvanus. „A váš, Decie?“

„V ludu Statilia Taura v Římě. Zvlášť jsem zaplatil za nejlepší cvičitele: Draka ze samnitské školy, Thráka Spikula a Gala Amnorixe.“

„Nechcete…“ začal Silvanus.

„Ne,“ vskočil jsem mu důrazně do řeči. „Nenechám Herma bojovat profesionálně. Ne že by proti tomu něco namítal, naopak, přesně to by rád, ale já mám pro něj jiné využití. A jsem si jistý, že Kleopatra by to nikdy nedovolila.“

„Jen přátelský zápas,“ naléhal dál Silvanus, „trocha boxování nebo zápasení, třeba utkání s dřevěnými meči. Určitě nic horšího než pár zlomených kostí.“

„Podívejte se na ně,“ řekl Gabinius. „Kdyby se do sebe pustili, pro jednoho by to znamenalo smrt.“ Měl pravdu. Jejich obličeje byly záměrně lhostejné, ale kdyby ti dva měli srst, byla by pěkně zježená. Pro bojovné, skvěle vycvičené mladé muže je naprosto přirozené vyzývat se neustále na souboj a zkoušet tak své schopnosti.

Silvanus si povzdychl. „Velká škoda. Ten zápas by stál za vidění.“

Pak nás Alfeios pobavil několika výjimečně oplzlými písněmi od značně pochybných řeckých básníků. Mezi nimi byl i Aristides. Když parthský generál našel svazek Aristida mezi věcmi důstojníka zabitého u Karrh, použil to jako důkaz mravní zkázy Římanů. Kdyby některý barbar někdy probral mou vojenskou truhlu, dobré jméno a vážnost Říma by se nejspíš nikdy neobnovily.

Zbytek večera si moc nepamatuji, což se může brát jako známka skutečně úspěšného flámu.

Kapitola 3

Příští den jsem vstal dost pozdě. Po vydatné snídani, lázni a masáži jsem téměř dokázal čelit přímému slunci. Ještě trocha čerstvého vzduchu v zahradě a krátce po poledni jsem byl připraven na cokoli – tedy v každém případě na opatrnou procházku po městě. S Hermem za zády jsem sestupoval hlavní ulicí. Mým cílem byl vojenský přístav, ale v místě, kde ulice vyústila na rovný terén, se objevil kouzelný trh postavený spontánně, a přesto tak uspořádaně, jak je to k vidění jen v řeckých koloniálních městech.

Byl vystavěný v nepravidelném čtyřúhelníku, obklopený sloupořadím krytým střechou z tašek. Zadní zeď za zářivě bílými sloupy zdobily nádherné malby s historickými a mytologickými náměty. Ve stínu kolonády nabízeli zboží drobní obchodníci, zatímco farmáři prodávali své výrobky pod barevnými plátěnými stříškami rozptýlenými po náměstí.

V jeho středu stála překrásná mramorová socha Afrodity, jež si právě zavazuje sandál. Bílý mramor byl tak dokonale vyleštěný, že se zdál průhledný. Kromě pozlacených vlasů nebyla socha zabarvená obvyklým způsobem, a mně to tak připadalo lepší. Malování soch se až příliš často přehání a výsledek je křiklavý. Lidé z Pafu měli přinejmenším vynikající vkus.

„Mohu vás upozornit na jemné roucho pro vaši paní, senátore?“ Hlas patřil drobnému člověku s bílým vousem, který vypadal na Řeka až na špičatou fénickou čapku. „Tohle je z nejjemnějšího hedvábí přivezeného na velbloudech dlouhou cestou až ze země Serica, prý ho vyrábí v tamních horských pevnostech obrovští pavouci krmení lidským masem.“

„Já slyšel, že ho dělají červi,“ opáčil jsem a promnul ho mezi prsty. Podle vazby jsem usoudil, že je to peplos řeckého stylu. Byl hladký jako voda. Hedvábí bylo v Římě stále dost vzácné.

Pokrčil rameny. „Existuje spousta historek. Zemi Serica nikdo nikdy neviděl. Nepochybné je, že je to nejjemnější látka na zemi: silnější než lodní plachta, lehká jako vánek a tak pohodlná, že vaše dáma může jít patřičně zahalená od krku až po prsty u nohou a mít pocit, že je nahá. To ženám připadá velmi vzrušující.“

„To je to poslední, co moje žena potřebuje.“ Něco mě napadlo. „Neexistuje v současnosti na obchod s hedvábím něco jako parthský monopol?“

„Král Orodes si na tento monopol činí nárok, ale průvodci karavan se umějí mistrně vyhýbat jeho výběrčím cla. Právě teď jsou obchodní stezky zásluhou vašeho generála Gabinia otevřené.“

Bezpochyby, pomyslel jsem si, mu také velká část obchodu zůstala za prsty. Gabinius byl na Východě dost úspěšný, ačkoli nezískal takovou slávu, jakou si vydobyli Caesar a Pompeius; naši generálové byli zvyklí obohacovat se na úkor barbarů a Gabinius uměl svůj prokonzulární úřad dobře zužitkovat.

Rozloučil jsem se s obchodníkem s hedvábím a pokračoval v průzkumu. Jak člověk může očekávat na křižovatce námořních cest, jako byl Pafos, zboží z celé oblasti východních moří tu bylo vystavené, něco pro místní prodej, ale většina, aby přilákala ostatní obchodníky, kteří by mohli nakoupit ve velkém a poslat zboží lodí dál na západ. Pokud měl obchodník na stole jednu pěknou skleněnou vázu, určitě jich měl v přístavu plný sklad a byl připravený naložit je na vaši loď, a levně.

Zastavil jsem se v Poseidonově chrámu, vykonal slíbenou oběť a obdivoval nádhernou sochu tohoto boha moře vytvořenou Praxitelem před více než třemi sty lety. Za slavných časů řeckých kolonií každé město soutěžilo s ostatními, které si nechá na zakázku vytvořit nejkrásnější sochy a malby od nejslavnějších umělců. Pafos, jak to vypadalo, si vedl obzvlášť dobře.

„Kam teď?“ zeptal se Hermes, když jsme vyšli z chrámu.

„Do vojenské námořní základny. Je načase začít jednat jako státní úředník.“

Vojenská námořní základna zátoky Pafu se rozkládala na jedné straně obchodního přístavu jen za dlouhým vlnolamem postaveným k ochraně lodí před nejhoršími bouřemi. Byl to umělý přístav tvořící půlkruh lemovaný kamennými přístřešky s nízkými střechami, do nichž se vešlo třicet lodí. Podlahy uvnitř přístřešků stoupaly vzhůru, aby dovnitř mohly vplout lodě, jejichž stěžně a vesla předtím námořníci odstranili. Pak se lodě daly vytáhnout z vody kvůli opravám: aby se jejich kýly mohly oškrábat, vysmolit nebo natřít, či provést jiné práce. Během období bouří byly lodě v těchto přístřešcích uloženy vysoko a na suchu.

Ukázalo se, že toto zařízení je v péči jistého Harmodia, vysloužilého námořního kapitána, jenž si dal načas, aby reagoval na můj křik a bouchání na dveře. Jeho kanceláří byl malý dům mezi skladišti pro námořní zásoby vedle přístřešků. Otevřel dveře, mrkal svým jedním okem a škrábal se ve vousech, zahalený v moly prožraném oděvu, jenž sloužil také jako přikrývka, ve které spal.

„Co je to za rámus?“ spustil zhurta. Z jeho dechu bylo stále silně cítit víno vypité předešlou noc.

„Jsem senátor Decius Caecilius Metellus mladší,“ pronesl jsem důležitě. „Mám senátní pověření vyčistit tuto oblast od pirátů.“

Stáhl ruku z vousů a poškrábal si zadek. „No tak to hodně štěstí.“ Ze dveří přešel k malé fontánce, jež zurčela do umývadla ve tvaru mušle, a strčil obličej do vody, zatřepal hlavou a chvíli vyfukoval, pak se narovnal a utřel si obličej cípem ošuntělého hávu.

„Očekávám vaši spolupráci,“ prohlásil jsem.

„Pokud bych mohl spolupracovat, mohl byste se spolehnout,“ ujistil mě. „Ale jak vidíte, římská námořní moc na Kypru se od dob své slávy zmenšila.“

„Všiml jsem si. Co se stalo s loděmi?“

Posadil se na kamennou lavičku a začal si o dláždění hníst prsty u nohou, jako kdyby je měl mrtvé. Tenhle muž se zjevně probouzel kousek po kousku. „No tak poslouchejte. Před pěti lety jsem měl deset pěkných trirém, deset liburn a pět pentekonter bez nejmenší chybičky a s plnou výbavou. Pak je chtěl generál Krassus pro svou parthskou válku. Po něm generál Gabinius pro své tažení v Sýrii a Egyptě. Minulý rok je zabavil generál Pompeius a poslal je na pomoc Caesarovi do jeho války v Galii. Tam by měly být teď, pokud jsou ještě na hladině.“

„Generálové kladou vysoké požadavky na římské vojenské prostředky,“ přitakal jsem soucitně.

„To máte teda recht. Když jsem se poprvé plavil po moři, byli to admirálové, kteří užívali lodě pro námořní bitvy. Teď celé válečné loďstvo dělá jen to, že dováží zásoby legiím, převáží je přes vodní překážky, vyřizuje jim úkoly, zkrátka všechno kromě plavení se křížem krážem a bojování. Pro pořádného námořníka to není žádná práce, to vám teda řeknu.“

„Nu, já pro vás teď práci mám. Jsem tu se třemi loděmi…“

Hlasitě si odfrkl. „Loděmi! Já je včera viděl. Senátore, vaše lodě jsou skořápky a vaše posádky nic než verbež. Běžte obětovat Poseidonovi a požádejte ho, ať mezi vaší malou flotilou a těmi piráty udržuje pořádně široký pás vody.“

„Už jsem obětoval. Poprosil jsem o dobré počasí pro plavbu a Neptun prozatím spolupracuje. Budu potřebovat zbraně a zásoby jídla, tak kdybyste laskavě odemkl své sklady, abych si prohlédl, co máte.“

„To vám dlouho nezabere,“ zabrblal. Vstal a odkolébal se zpátky do svého domu. Vrátil se s kroužkem masivních železných klíčů. Trochu si urovnal oděv a přes zbytek levého oka si nasadil pásku. Úplně probuzený a s pevnou chůzí se víc podobal mé představě mořského vlka, kvůli věku vykázaného k službě na souši.

„Jak si jistě dovedete představit,“ ozval se, když se ubíral k nejmenšímu ze skladů, „naši rozhádaní generálové dostali i většinu zásob. Nechtěl jsem se nechat úplně obrat, tak jsem něco schoval na statku ve vnitrozemí, abych přece jen trochu měl, kdyby se vyskytla nějaká mimořádná událost.“

Otočil klíčem v jedněch velkých dvoukřídlých dveřích a trhnutím je otevřel. „Víte, jestli je to nutné, můžete zabavit obchodní loď pro potřeby armády, dokonce za pár dnů postavit ze syrového dřeva loď schopnou provozu, pokud na to máte tesaře. Ale pokuste se v krátké době sehnat jeden z těchhle.“ Pleskl dlaní na masivní bronzový předmět, jenž spočíval na dřevěných podpěrách výšky pasu. Byl vytvarován do hrubé podoby Neptunova trojzubce, ale nejspíš vážil čtyři nebo pět set liber. Jednalo se o kloun lodi a podobných tam bylo ještě dalších deset, každý jiného tvaru: kančí hlava, orel, blesk, krokodýl a tak podobně, jeden jako druhý schopen rozpárat trup lodi a s velkou dírou ji poslat ke dnu.

„To je sklad zbraní. Štíty jsou tamhle.“ Ukázal na zeď pokrytou snad dvěma sty štíty. „Dřív pokrývaly všechny zdi i stropní trámy. Meče leží na policích vzadu. Luky a šípy jsou uloženy v truhlicích v zadní místnosti spolu se sudy olověných kulek do praků.“

„Katapulty?“ zeptal jsem se. „Balisty?“

„Ani jedno. Poslední dostal Gabinius.“ Pokrčil rameny. „Ty věci ve skladu stejně rychle chátrají. Nejlepší je na každou bojovou sezónu postavit nové.“

V další budově byly uloženy stěžně, ráhna, vesla a ostatní dřevěné věci; jiná obsahovala plachty a plátěné střechy; další řetězy, provazy a lanoví. Všechny věci jako zbraně, dřevo, plachty, lana a železné předměty by se snadno vešly do jedné z budov a ještě by zbyla spousta volného místa.

„A zásoby jídla?“ zeptal jsem se bez valné naděje.

„Ani sousto. Co nedostali generálové, spořádaly myši. Nezbyl ani pytel rozinek. Mám spoustu dobrých džbánů, ale budete je muset naplnit vínem, vodou, olejem a octem sám. Ve městě je bezpočet lodních dodavatelů. Můžu vám říct, kteří jsou ti nejméně nepoctiví.“

„Toho jsem se bál.“ Když jsem dumal nad svou bezútěšnou situací, všiml jsem si malého skladiště, jež stálo kousek dál od ostatních. „Co je tam?“

„Smola, barva a dehet,“ odpověděl Harmodias. „Proto se to skladuje stranou. Jedna jiskra, a celý přístav vyletí do povětří.“

„Podíváme se na to.“

„Jak myslíte, senátore.“

Přešli jsme k malému skladišti. Podobně jako ostatní bylo solidně vystavěno z masivního kamene, zastřešené červenými taškami a jeho malá okénka kryly bronzové mříže. Ještě dřív než Řek otevřel dveře, ucítil jsem jeho obsah. Mocný zápach dehtu přerážel dokonce i štiplavý pach smoly a barev.

„Ten dehet je na výrobu zápalných koulí?“ zeptal jsem se.

„Správně. Přesně na to jsou tyhle.“ Přešel kolem obrovských džbánů k dřevěné bedně, sáhl dovnitř a vytáhl něco, co vypadalo jako chomáč vlasů velikosti lidské hlavy. „Tak to je napevno smotaná koudel speciálně vyrobená v Egyptě, kde pěstují všechen len. Už byla zlehka namočená ve smole. Těsně před tím, než se dostanete do bitvy, ji namočíte v dehtu, dáte ji do košíku katapulty, dotknete se jí pochodní a necháte letět. Ve vzduchu krásně vzplane, moc pěkný pohled. Když dobře zasáhnete loď, můžete ji zapálit od přídě po záď.“ Upustil věc zpátky do bedny. Celkem jich bylo ve skladišti několik tisíc.

„Těmito jste plně zásoben,“ poznamenal jsem, „a dehtem taky soudě podle zápachu. Proč si to Gabinius nebo ti ostatní všechno neodnesli?“

Zakřenil se. „Spousta kapitánů tenhle materiál na svých lodích nechce,“ prohlásil. „Bojí se ho. Raději budou bojovat pěkně zblízka, než by riskovali, že si zapálí vlastní lodě.“

Prošel jsem kolem řady obrovských džbánů. „Vidím, že si vzali většinu smoly.“ Zastavil jsem se mezi těmi s červenou a černou barvou. Všechny byly plné. „Ale nevzali si žádné barvy. Proč?“

„Pokud vím, Caesar je chtěl natřít zelenou nebo žlutou. Vzali si, co chtěli, co nechtěli, to mi tu nechali. Co mám, je vám k dispozici, senátore.“

Vyšel jsem na čerstvý vzduch. „Nu, moc toho není, ale vedl jste si dobře. Generálové s imperiálními ambicemi jsou jako kobylky. Zhltnou všechno, co jim přijde do cesty. Moje posádky jsou skrovné. Na tuhle práci potřebuji najmout zkušené a protřelé muže. I všechny takové odtáhli generálové s sebou?“

„Námořníků, tak těch máme plno, senátore. Jestli chcete, rozhlásím to a můžete si je prověřit přímo tady. Když dovolíte, abych vám radil, vím, kdo jsou ti praví námořníci a kdo jsou jen flákači.“

„To bude velice užitečné. Rád bych začal zítra.“

„Čas nemarníte.“

„Zatímco jsme hovořili, jistě nějakou loď vyloupili nebo napadli pobřežní vesnici. Hodlám tomu učinit přítrž.“

„Budou tu za svítání, senátore.“

„A já až dlouho po východu slunce,“ pověděl jsem mu, „ale trocha čekání jim neublíží.“ Rozhlédl jsem se a všiml si dlouhé nízké kamenné budovy u vody a ukázal jsem na ni. „Předpokládám, že to je ubikace otroků. Měla by tu být víc jak stovka státních otroků. Kde jsou?“

„Hádejte.“

„Odjeli spolu s flotilou.“

„Byli potřeba na údržbu a všední práci, jak mi bylo řečeno. Mám je dostat zpátky, až se lodě vrátí. Svoje úspory bych na to ale rozhodně nevsadil.“

„Seženu ve městě zručné tesaře a alespoň jednoho dobrého kováře a pošlu je sem, aby nám postavili nějaké katapulty. Můžete je při výrobě vést?“

„Snadno. Obstarejte nám nějaké vyschlé tvrdé dřevo a to nejlepší lanoví, jaké je k mání. Na balisty jsou slabá lana k ničemu.“

Rozloučil jsem se s ním a stočil svoje kroky k nábřeží. Byl čas oběda a já našel malou tavernu s venkovními stoly zastíněnými vinnou révou. Když jsem se posadil a začal pít první pohár vína, ozval jsem se: „Vidím, Herme, že snad pukneš, jestli něco neřekneš. O co jde?“

„Žádné potraviny,“ začal, „žádné víno, žádný olej, ani jediný pytel datlí či kolo sýra. Schoval zbraně a zásoby materiálu, proč ne tohle? Řeknu vám proč: prodal je! Jakmile Pompeiovi muži zmizeli, každé sousto a doušek té provize se ocitly na místním trhu a on se od té doby ze zisku opíjí. Je to darebák a vy byste mu neměl věřit.“

„Nejspíš máš pravdu,“ přisvědčil jsem. „Jenže když se generálové a prokonzulové chovají jako zloději, proč bychom měli čekat od nízko postaveného úředníka, že se bude chovat líp? A něco utajil. Zatajit něco před podobnými lidmi, jako je Gabinius, to chce odvahu.“

„Kdyby ta skladiště byla úplně prázdná, přišel by o práci,“ zabrblal Hermes, „tak v nich musel něco udržet. A kromě toho je to Řek.“

„Na koho v těchto vodách ještě narazíme? Dokud se nenaskytne někdo lepší, budu ho snášet. A ne abys byl na něj drzý – i když je to Řek.“

Chvilku jsem obdivoval lodě vplouvající do přístavu i odplouvající pryč, což skýtalo pěknou podívanou. Obvyklý postup byl připlout přímo k vlnolamu, pak skasat plachty a chopit se vesel. Při odplouvání byl postup opačný. Na rozdíl od válečných lodí, jež měly bez výjimky jeden stěžeň nesoucí jedinou obdélníkovou plachtu, obchodní plavidla měla často dva nebo tři stěžně a několik různých plachet. Kde byly římské válečné lodě natřené červeně a černě, tam tyhle hýřily širokou paletou barev, měly ozdobné přední a zadní vazy a prapory mnoha obchodních společností včetně ochranných prostředků početných bohů.

„Podívejte na to!“ vykřikl Hermes. Ukazoval na elegantní malou loď, která vytahovala plachtu, ačkoli byla stále v přístavu. Chviličku mi trvalo, než jsem spatřil, co ho tak překvapilo. Okraj plachty byl purpurově zbarvený. Ne levným červeným odstínem, který se občas vydává za purpurový, ale pravým tyrským purpurem. Byla to nesmírná marnivost.

„To je určitě Kleopatřina jachta,“ prohlásil jsem. „Jistě je na palubě a drezíruje posádku. Bojím se, že budu litovat svého rozhodnutí, aby se ke mně připojila.“ Chvíli jsem nad tím pohledem přemítal. „Bezpochyby vyrůstala milována svým otcem, když jí dovolil plachtu s purpurovým lemem.“

„Slyšel jsem, že nechal popravit dvě její sestry,“ poznamenal Hermes. „Třeba si tím víc váží dětí, které mu zbyly.“

Další hodinu, zatímco jsme jedli, Kleopatřina jachta manévrovala po přístavu pod plachtou a pod vesly, nacvičovala různé střety námořní bitvy a bezpochyby děsila všechny kapitány obchodních lodí, z nichž některé téměř utrpěly rány od klounu. Ale tu malou loď zkušeně vedli vesly vyleštěnými do takové bělosti, že se podobala slonovině, blýskala se jako křídla, když hbitě vystřelovala sem a tam jako vážky.

„Bude se muset trochu krotit, až uvidíme skutečné piráty,“ poznamenal Hermes.

„Svatá pravda,“ souhlasil jsem. „Ve válce není nic tak nebezpečného jako nadšený diletant.“

Po obědě jsem zašel za správcem přístavu, zaneprázdněným úředníkem jménem Orchus.

„Čím vám mohu být nápomocen, senátore?“ Na sobě měl drahý oděv, bradku elegantně nakadeřenou a upravenou vonným olejem – orientální vyumělkovanost přicházející do módy ve východních částech řeckého světa.

„Od teď,“ informoval jsem ho, „chci, abyste o činech pirátů v těchto vodách vyzpovídal každého kapitána připlouvající lodi: lokality, data, popis, jaké zboží či osoby byly ukradeny a tak podobně. Ať váš asistent sepíše denní zprávy a doručí mi je do Silvanova domu.“

„Bude mi potěšením splnit vaše příkazy,“ prohlásil, „ale nemohu ručit za přesnost zpráv.“

„Myslíte, že by o tom kapitáni lhali?“

„A proč ne? Když kapitánovi obchodní lodi nabídnou náklad slušného vína za třetinu tržní ceny, přijme to a nejspíš nebude dumat, odkud pochází. Naopak, z vděčnosti za takové štěstí obětuje Hermovi a bude se modlit, aby se mu takové štěstí přihodilo znovu.“ Hermes je bůh zlodějů.

„Ale copak tihle obchodníci neshledávají ve svém zájmu, aby Řím vyčistil moře od pirátů? Cožpak piráti nepovažují každou loď za kořist?“

„Každou ne. Dávají si pozor, aby si neznepřátelili úplně všechny. Koneckonců svůj lup musí někde prodávat.“

„A co zajatci? Ti jistě můžou podat zprávu o drancování svých měst.“

„Tady na Kypru s otroky neobchodujeme. Téměř všichni se odvážejí na velký trh na Délu, pokud za ně někdo nezaplatí výkupné.“

„To je skandální,“ řekl jsem.

„Rozhodně. Rovněž je to tradice stará mnoho staletí, taková, do které Řím nezasahuje, mohu-li dodat. Řím také potřebuje otroky. A bylo mi řečeno, že piráti si dávají dobrý pozor, aby jejich oběti nebyli římští občané.“

„Chytrá taktika. Přesně takovéhle chování jim před lety způsobilo zkázu. Nu, dostaňte z nich, co půjde, a posílejte mi zprávy. Předpokládám, že budu hodně času trávit na moři, ale někoho pošlu, aby je pravidelně vyzvedával.“

„Jak poroučíte.“

„Pojďme si prohlédnout naše lodě,“ řekl jsem Hermovi.

„Nemáme jich na chvíli dost?“

„Jen se chci ujistit, jestli je Ion ještě neprodal na palivové dříví.“

Našli jsme lodě vytažené na příhodný pruh písečné pláže. Stěžně, plachty a vesla ležely úhledně vyskládané, trupy byly podepřené dřevěnými špalky a námořníci pilně oškrabávali jejich spodky. Ať byly Ionovy nedostatky jakékoli, když přišlo na jeho lodě, byl důkladný profesionál.

Našel jsem ho, jak dřepí pod jedním trupem a zkoumá prkno, které vypadalo, že už pomalu dosloužilo.

„Proč nevyužíváš vybavení základny?“ chtěl jsem vědět.

„Ta je pro větší lodě a přístřešky pro špatné počasí. Když si chcete svou loď pořádně prohlédnout, není nad dobrou písečnou pláž, která nepoškrábe dno, a jasné sluneční světlo na podívání. Ve stínu bych hnilobu na tomhle prkně neodhalil.“

„Nu, ve tvé práci ti radit nebudu.“

„To je dobře. Budete muset koupit smolu. Všechny tři lodě potřebují ošetřit.“

„Vidím, že ses nenamáhal zajít pro ni do námořních skladů.“

„Proč bych se namáhal? Žádné námořní vojenské zásoby jsem za poslední dva roky východně od Pirea neviděl. Potřebujeme nějaké lanoví a taky by se hodila barva. Muži se vždycky cítí lépe, když začnou plavbu na lodích, co vypadají dobře.“

„Alespoň barvu máme. Běž do námořního skladu a vezmi si všechno, co potřebuješ.“

„No to se snad stal zázrak. Co zbraně?“

„Dost na to najmout další stovku námořníků a poskytnout alespoň lehké zbraně pro střídající veslaře. Zítra ráno budeme vybírat vhodné lidi.“

„Budu tam. Ale moc od toho nečekejte.“

„Už žiju příliš dlouho, abych toho příliš očekával,“ ujistil jsem ho, „ale chci to nejlepší, co je na tomhle místě k mání.“

Strávil jsem hodinu prohlížením lodí a posádek, jako kdybych věděl, co dělám, což byla velmi potřebná schopnost pro muže zabývajícího se politikou. Očekává se, že římský úředník je velmi zdatný v právu, veřejných projevech, státní správě, kněžské politice, zemědělství a válečnictví. Ve skutečnosti stačí vynikající schopnosti v právu a rétorice. Zbytek můžou zvládnout schopní podřízení.

„Někdo přijíždí,“ ozval se Hermes a ukázal na vodu. Letěl k nám zlatý člun poháněný dvacítkou veslařů, jejichž vesla se jen blýskala v dokonalém souladu. Když říkám zlatý, nemyslím tu a tam trochu pozlacený. Byl pozlacený celý, skutečná ptolemaiovská póza. Vypadal jako kus slunce, co se oddělil a přišel dolů na zem na návštěvu. Na přídi stál muž v bílém stejnokroji obroubeném zlatou výšivkou.

Když se kýl dotkl pláže, veslaři přeskočili bort, popadli člun a zvedli ho na písek. Tvořili sladěnou skupinu, vysocí, s dlouhými končetinami, s kůží jen o málo tmavší než písek. Úprava jejich vlasů připomínala do čtverce zastřiženou egyptskou paruku a na sobě měli tradiční plátěnou sukénku – bílou jako kandidátova tóga. Když už se muž v bílé tunice nemusel bát, že si namočí sandály, vyskočil na břeh.

„Princezna Kleopatra, dcera krále Ptolemaia, zdraví vznešeného senátora Decia Caecilia Metella a zve ho, aby se k ní připojil na palubě královské jachty Sarapis.“ Měl vysoký flétnový hlas dvorního eunucha. To ale neznamenalo, že byl kleštěnec. Dvorští služebníci občas intonovali své hlasy do fistule, aby zněly jako hlasy eunuchů, kteří se u egyptského dvora těší výjimečnému postavení. Mimochodem, Řekové jsou nevyzpytatelní lidé a ti, co vládnou Egyptu, jsou mnohem podivnější než zbývající většina.

Vyšplhal jsem na palubu zvědavý shlédnout, jaký druh plavidla Kleopatra považovala za pořádnou královskou jachtu. Během svého pobytu v Egyptě jsem viděl neuvěřitelné říční čluny, na nichž se Ptolemaiovci bavili: skutečné paláce spočívající na dvou obrovských trupech a poháněné proti proudu tisícovkami veslařů, jako něco, v čem by cestovali bohové při svých občasných vpádech do světa smrtelníků. Řekl bych, že je to jen logické, když se vezme v úvahu, že Ptolemaiovci se, podobně jako staří faraonové, pokoušeli vydávat za druhořadá božstva. Božští nebo smrtelní, tyhle čluny dělaly ohromný dojem na prostý lid, a protože většina obyvatel Egypta bydlí na dohled Nilu, všichni jistě viděli svého na zemi usídleného boha, jak v nádheře pluje kolem.

Ale já egyptskému námořnictvu věnoval málo pozornosti. Egypťané nejsou námořníci, přestože mají největší přístav na světě. Každá země, jež sousedí s mořem, a dokonce i ty, jež leží v oceánu za Heraklovými sloupy, posílají svá plavidla do Alexandrie, aby odvezla obilí a další zboží, ale moře brázdí jen málo egyptských lodí. Vždycky jsem považoval Egypt za námořní nulu.

Veslaři se hbitě chopili vesel a my doslova vyletěli k čekající jachtě. Jak jsme se blížili, uviděl jsem, že Sarapis je biréma běžné konstrukce, ale vyšší po stranách a širší v trupu než ostatní: ani tak štíhlá jako typická válečná loď, ani tak bachratá jako loď obchodní. Její kloun měl tvar kobří hlavy a trup byl natřen karmínově, na okrajích zlacený. Podél zábradlí jsem zahlédl několik vážně se tvářících balist.

Kleopatra už na mě čekala. Na palubu jsem se vyškrábal po spuštěném žebříku jen s nepatrnou ztrátou důstojnosti, těsně následovaný Hermem.

„Vítejte na palubě, senátore!“ zvolala Kleopatra, když maličká skupina hudebníků pronikavě hrála na píšťaly, chřestila sistry a drnkala na harfy. Otroci kroužili malými nádobami na zlatých řetězech, v nichž hořelo kadidlo a plnilo vzduch vonným kouřem. Mladičká otrokyně mi na krk zavěsila věnec z lotosových květů. Neměl jsem nejmenší tušení, odkud se vzaly.

„Tohle překonává vše, co může římské námořnictvo nabídnout,“ pověděl jsem princezně. Na sobě měla prosté roucho z bílého plátna téměř tak krátké jako lovecká tunika a přepásané zlatou šňůrou, za níž byla v pouzdře zastrčená malá dýka se zlatým jílcem. Na nohou měla jednoduché sandály spletené ze slámy.

„Chtěl byste si prohlédnout nejnovější plavidlo ve své flotile?“ zeptala se.

„Za nic bych si to nenechal ujít. Budu vás následovat.“

Šli jsme po úzké palubě, jež vedla středem celé délky plavidla. Na každé straně vykukovaly nad palubu hlavy veslařů z horní řady. U vesel seděli naprosto klidně, ale vydatně se potili. Nebylo divu, když se vzalo v úvahu, jaké tempo jim princezna dopoledne udávala. Byli to velice svalnatí muži s typickými egyptskými obličeji a oholenými hlavami, které jim ale před sluncem chránily šátky z bílého plátna.

„Egypťané žijí na řece,“ řekla Kleopatra, „tak máme spoustu zkušených a obratných veslařů. Tihle byli vybráni z těch nejlepších, jsou stejně vysocí a mají stejně dlouhé paže.“

Paluba pod mýma nohama byla nádherně vyleštěná. Veškeré řemeslné zpracování, co jsem viděl, zdaleka převyšovalo to, jaké obvykle vídám na římských lodích. Vystoupali jsme tři schody na příďovou nástavbu, malou, ale velice důležitou část lodi, kde byly umístěny balisty. Tady stálo asi čtyřicet ozbrojených mužů ve dvou řadách na každé straně.

„To jsou moji vojáci. Jejich velitelem je Epimanondas. Všichni to jsou Makedonci vybraní ze strážců mého otce.“

Makedonci, ačkoli hovoří dialektem řečtiny, se nesmějí zaměňovat se skutečnými Řeky, kteří jsou zdegenerovaní a změkčilí lidé. Makedonci jsou primitivní, divocí a nejspíš hodně podobní našim římským předkům. Tihle měli na sobě starodávnou zbroj z bronzu a vrstveného plátna a bronzové helmy nekryjící obličej. Vypadali spíš jako Homérovi hrdinové než moderní legionáři. Dávalo to smysl, protože římská drátěná košile by v námořních podmínkách brzy zrezivěla. Měli malé kulaté štíty a u boku drželi krátká kopí. Jejich kapitán byl veterán se zjizveným obličejem, jehož zbraně byly o poznání parádnější, ale přesto stále neobyčejně vhodné k boji.

„Pěkná horda ničemů,“ ocenil jsem. Alespoň tyhle muže budu mít rád s sebou při honbě za piráty.

„Kdy spustíme operace?“ zeptala se Kleopatra. „Dychtím začít.“ Musel jsem si připomínat, že tahle královská mladá žena je stále jen o málo víc než dívenka. Pouze ti velmi mladí nebo velmi hloupí jsou dychtiví vyrazit a říkat si o smrt.

„Upozornil jsem správce přístavu, aby mě neprodleně informoval, jakmile se doslechne o pirátské akci.“

„Nu, vy jste admirál, ale připadá mi, že místo, kde hledat piráty, není tam, kde právě byli, ale tam, kde hodlají udeřit příště.“

„Jste velmi bystrá,“ pochválil jsem ji. „Ale někde začít musíme. Doufám, že nakonec odhalíme jejich strategii, že nám poskytnou něco, čím se budeme moci řídit. Prozatím začneme křižovat. Jestli nic jiného, ukáže to římskou přítomnost v těchto vodách a vycvičíme naše vojáky při společných operacích.“

Usmála se. „Já už jsem připravena!“

„To vidím, ale vaši veslaři ne. Pokud závodíte na vozech, nejedete se stejným týmem dvakrát tentýž den. A kromě toho, zítra plánuji najmout námořníky a vojáky, co by doplnili mé posádky. Vy už skvělou posádku máte. Co kdybyste zítra nechala své muže odpočinout? Další den pak vyrazíme na moře.“

Kapitola 4

Do vojenské námořní základny jsem přišel brzy, dobře vyspaný a s jasnýma očima. Silvanus se naštěstí rozhodl, že noc stráví v Gabiniově sídle, což mi dovolilo omluvit se z večerní hostiny, aniž bych ho urazil. Zlehka jsem povečeřel ve svých pokojích a brzy se svalil do postele. Byl jsem si dobře vědom útrap, které mě čekaly.

Na malém prostranství před svým domem seděl ten úctyhodný hodnostář Harmodias za dřevěným stolem a před sebou měl svitek, inkoust a rákosová pera. Vedle něj jsem uviděl Iona. Všude kolem dřepěly, opíraly se či se poflakovaly hordy námořnicky vypadajících mužů, byly jich snad dvě stovky. Někteří měli krátké tuniky a čapky námořníků, jiní vynikali robustními postavami s četnými jizvami profesionálních vojáků. Právě mnozí z těch druhých dorazili s vlastními zbraněmi a ve zbroji, a soudě podle toho, jak vypadali, zběhli snad ze všech armád známého světa.

„U Jupitera nejlepšího a největšího!“ zvolal jsem ke dvěma za stolem. „Tihle vypadají hůř než ta cháska, kterou už mám!“

„Senátore,“ prohlásil Harmodias, „jestli sháníte chlapečky ze školy, přímo tady v Pafu je akademie se slušnou pověstí. Zajděte tam a najdete spoustu dobře vychovaných mladíků, kteří vám klidně budou celý den citovat Pindara.“

„Není třeba být sarkastický,“ pokáral jsem ho. „Jen vyjadřuji své znechucení nad materiálem, jak je obvyklé u každého rekrutujícího důstojníka už od dob Agamemnonových. Dobře, rozdělme si práci. Vy dva znáte námořníky, tak vyberte, co potřebujeme. Já si vezmu na starost vojáky. Ale nejdřív ke všem promluvím a seznámím je se situací.“

Přešel jsem k čelu stolu a přehlédl shromážděnou chátru tak, abych jim dal najevo, že z nich vůbec nejsem nadšený. Oni se na oplátku tvářili, že jsem na ně taky neudělal žádný dojem. Natáhl jsem ruku a Hermes mi do ní plácl zapečetěnou tabulku. Zvedl jsem ji co nejvýš a zvolal: „Jsem senátor Decius Caecilius Metellus! Tohle je moje pověření od senátu a lidu Říma vyčistit tyto vody od pirátů, kteří je zamořují! Práce je tedy lov pirátů, plat je to, co dostává každý námořník v římských službách.“ Kyselé obličeje se začaly tvářit ještě kyseleji.

„Na druhou stranu mám široké pravomoci a volnost při rozhodování týkajícím se jakékoli kořisti získané během této operace. Nakreslil jsem tabulku podílů pro každého muže, který u mě bude sloužit. To znamená, že pokud budete pracovat poctivě a usilovně, při rozdělení – až pochytáme ty piráty i jejich úlovek – může každý z vás odejít s více penězi, než kdy v životě viděl.“ To bylo lepší. Padoušské obličeje se začaly radostně šklebit.

„Tak dobře!“ zavolal Hermes. „Jsem si jistý, že to už všichni znáte, postavte se do řady před tímhle stolem, námořníci nalevo, vojáci napravo. Buďte připravení nám sdělit své jméno, a kde jste předtím sloužili, a žádné lži!“ Posadil se a z vaku si vytáhl psací potřeby.

Muži se přišourali do řady a přede mnou se objevil první voják. Byl to typický představitel téhle chásky: makedonská přilbice, iberský kyrys, galský štít, římský krátký meč, řecká tunika, egyptské sandály. Fyzicky vypadal jako nedávno oholená africká opice.

„Jméno?“

„Leakus, pane. Jsem z Thrákie, naposledy v lehkých pomocných sborech v armádě generála Gabinia.“ Přinejmenším jeho řeč byla chvályhodně vojenská.

„Svlékni se, ať se na tebe podívám,“ přikázal jsem mu.

„Nekupujete otroka!“ ohradil se rozhořčeně.

„Ne, ale ani nechci najmout mrzáka nebo trestance. Svléknout. Do naha.“

Něco mumlal, ale poslechl. Bylo to jen to, co dělá každý rekrutující úředník, pokud nemá nikoho, kdo by se za uchazeče u něj mohl zaručit. Ve skutečnosti jsem nepátral po pruzích uprchlých otroků. Z takových mužů jsou většinou dobří vojáci. Víc mě zajímaly cejchy, rýhy a další značky odsouzených zločinců, kteří se báječně schovají pod přilbami a zbrojí.

Thrák bez šatů připomínal opici ještě víc, ale neviděl jsem žádné usvědčující známky, jen jizvy z bitev všude tam, kde ho nekryla zbroj. „Přijat. Další.“ Několik mužů už se vydalo zpátky do města, protože věděli, že důkazy jejich kriminálních sklonů by byly odhaleny.

Uprostřed dopoledne jsem měl vybránu téměř stovku drsných jedinců. Na námořní základně před malým Neptunovým oltářem a pod mým vedením vykonali působivou vojenskou přísahu a já každému vyplatil symbolický stříbrný denár. Po dobu služby byli v bezpečí před stíháním za minulé nerozvážnosti a každého, kdo by je napadl, měl stihnout trest stejně jako kteréhokoli blázna, co by pozvedl ruku proti Římu.

Ze skladiště byly vydány zbraně těm, kteří neměli vlastní, a pak jsme s celou skupinou, námořníky a vojáky, odpochodovali k lodím na pláži. Muži byli rozděleni k plavidlům a námořníci se okamžitě pustili do škrábání a vysmolování, zatímco já jsem promluvil k vojákům.

„Pokud jste zvyklí na běžné námořní operace, zapomeňte na ně. Nebudeme se pokoušet nepřátelské lodě potápět. Potopené lodě se nedají prodat a utopení piráti nám neprozradí, kde je jejich základna. To mějte na paměti. Veškeré pronásledování a hledání několika mizerných zločinců má jeden skutečný cíl: chceme zjistit, kde je ona základna. Právě to je místo, kde mají všechen lup, jehož se zatím nezbavili. Je to také místo, kde budou mít zajatce, které drží kvůli výkupnému. Někteří z nich jsou římští občané a Řím je chce zpátky.

Najít a dostihnout lodě je záležitost námořníků. Jakmile se nám ocitnou po boku, bude na vás, vojácích, abyste je zajali. Místo klounu budeme používat corvus. Jste všichni obeznámeni s tímto elementárním zařízením?“ Většina naznačila, že ano, ale já to stejně vysvětlil, protože muži mají sklony nepřiznávat neznalost. „Corvus je prkno připevněné pantem na jednom konci k naší lodi a s velkým bodcem na druhém. Až budeme dostatečně blízko, spustíme konec s bodcem na palubu nepřítele. V té chvíli budou obě lodi prakticky přibité k sobě. Pak přejdeme přes corvus a nato piráty zabijeme nebo zajmeme. Římské loďstvo použilo tuto taktiku proti Kartágincům a fungovala skvěle. Naše lodě nejsou velké, takže corvus nemůže být široký. Budeme muset přecházet po jednom. První muž na corvu musí být statečný, ale dostane dvojnásobný díl kořisti, což mu jistě dodá patřičnou vzpruhu. Nějaké otázky?“

Ozval se Palmýřan jménem Aglibal. „Připadá mi, že piráti můžou použít corvus, aby se dostali na palubu naší lodi.“

„Mohou nastat spory o to, kdo bude mít na corvu přednost. Očekávám od vás, že vy všechny tyhle spory vyhrajete.“

Když pochopili podstatu naší taktiky, vzal jsem je na palubu a cvičil je v složitostech při používání corvu. Přejít po prkně se může zdát jednoduché, ale v bitvě není jednoduchého nic. Klíčový je vždycky rozestup – udržet muže dost blízko u sebe, aby se vzájemně podporovali, ale dost daleko od sebe, aby jeden druhému při boji nepřekáželi. Umístění corvu bude také zásadní, jenže to bude záviset na zručnosti námořníků.

Protože byly lodě na souši, trénoval jsem muže ve vyloďování přes borty. Jestli budeme mít dost štěstí a chytíme nějaké piráty při rabování vesnice, prostě vjedeme loděmi na břeh a napadneme je, pochopitelně za předpokladu, že by nás početně příliš nepřevyšovali. Zatímco jsme pozorovali muže, jak se při tomto cvičení potí, Hermes nahlas vyslovil své pochyby.

„Uvědomujete si, že spousta těch mužů byli nejspíš sami piráti?“

„Samozřejmě. To nehraje žádnou roli. Loajalita k jejich předchozím kolegům nebude mít žádnou váhu proti tučné výplatě na obzoru. Nenašel by se tu člověk, který by pro hrst mincí nepodřízl hrdlo svému vlastnímu bratrovi. Naše armády jsou plné mužů, jež jsme v poslední válce porazili. Profesionálové jsou vždy ochotní změnit strany. Jejich loajalita se váže k tomu, kdo je platí, a to jsem já.“

„A co Kleopatra? Je to jen dívka, co si hraje na válku. Co když se jí nebude líbit pohled na realitu? V rozhodujícím okamžiku může utéct. To by mohlo znamenat katastrofu, jestli půjdete do střetu s představou, že jsou síly alespoň vyrovnané.“

„Myslím, že v Kleopatře je toho víc, než se dá vidět pouhým okem. Vyrostla na barbarském dvoře a ví, že v budoucnu bude potřebovat římskou přízeň. Pokud se v souladu s naší poslední smlouvou s Ptolemaiem její malý bratr stane králem, vezme si ho. To z ní udělá skutečnou vládkyni Egypta, protože on je imbecil jako většina členů jeho rodiny.“

„Doufám, že máte pravdu.“

Může se zdát zvláštní, že jsem vedl takový rozhovor s otrokem, ale já jsem připravoval Herma na lepší život. Už jsem se rozhodl, že mu po návratu do Říma dám svobodu. Potom bude můj propuštěnec a občan a zároveň můj asistent a tajemník, až získám vyšší úřady v Římě a v provinciích. Za jedinou generaci naši generálové téměř zdvojnásobili římské teritorium, čímž narostla potřeba proprétorského a prokonzulárního velení.

Věci spěly k okamžiku, kdy za pár let nebude dost odstupujících konzulů a prétorů, aby obsadili všechna nová teritoria. Jakmile budou Caesarova čerstvě dobytá území v Galii pacifikována, vytvoří nejméně dvě nové prokonzulární provincie a navíc Caesar ještě pošilhával po ostrově Británie. Pomyslel jsem si, že brzy snad budeme muset konat volby dvakrát ročně.

Pozdě odpoledne se objevili Silvanus a Gabinius. Chvíli pozorovali muže při výcviku a Gabinius prohlásil, že na něj zapůsobilo, jak dobře jsem je za tak krátkou dobu připravil.

„Nemám času nazbyt,“ pověděl jsem mu. „Moje nejlepší šance je pochytat tyhle piráty rychle, než se k nim donese, že po nich jde římské vojsko. Dozvědí se o tom nanejvýš jen za pár dnů, takže za nimi chci vyrazit na moře, co nejdřív to bude možné.“

„Velmi moudré,“ přitakal Silvanus. „Vidím, že jste válčil s Caesarem. Jedná rychleji než kterýkoli jiný generál v římské historii. Dokonce i Sulla a Pompeius byli v porovnání s ním pomalí.“

Gabinius si svým velkým nosem odfrkl. „Kdyby se Pompeius někdy pohyboval rychle, mohl by dorazit do bitvy první a utrpět nějaké ztráty. To nemohl potřebovat.“

Kývl jsem na Iona a ten pronikavě zapískal na stříbrnou píšťalku, kterou měl na řetízku kolem krku. Muži ustali v práci a shromáždili se kolem mě, aby dobře slyšeli.

„Pro dnešek to stačí. Počínaje večerem budete všichni nocovat v námořních ubikacích. Chci, abyste byli ihned připraveni vyplout na moře, a věřte, že to bude skutečně ihned. Budete chodit pouze do taveren přímo tady na nábřeží, protože nechci pročesávat celé město, až vás budu hledat. Kdokoli, kdo se zapomene nahlásit do služby, ať si radši najde rychlou loď směřující do nějakého dalekého přístavu, protože jste složili přísahu a já jsem zmocněn vykonat jakýkoli trest, který mě napadne. A nechtějte se dozvědět o hloubce mé představivosti. Buďte tu za úsvitu. Rozchod!“

Silvanus měl dost velká nosítka pro nás tři a já přijal jeho pozvání, abych jich využil. Herma jsem nechal jít do našich komnat po svých. Když otroci zvedli nosítka a sladěným krokem se rozešli, dozvěděl jsem se, co měli dva nejmocnější muži na Kypru na srdci.

„Veliteli,“ začal Silvanus, „jste člověk s pověřením od senátu a nejsem v pozici, abych vám radil, ale doufám, že se neurazíte, když vám stejně radu poskytnu.“

„Vždy rád vyslechnu názory význačných a zkušených mužů.“

„Dovolte, abych vyslovil přesvědčení, že děláte závažnou chybu, když dovolíte princezně Kleopatře, aby se připojila k vaší flotile. Je to rozkošná dívka a je příjemné mít ji jako hosta, ale není přítelkyní Říma. Skrývá to dobře, ale opravdu těžce nese smrt svého strýce i fakt, že jsme zabrali Kypr.“

„Moje flotila je velmi malá,“ řekl jsem, „a teď zjišťuji, že zásoby lodních potřeb všeho druhu jsou mizivé či zcela chybí, až na barvu. Její loď je pěkná, lepší než kterákoli moje, a její posádka, námořníci a vojáci jsou ti nejlepší. Já tu loď potřebuji.“

„Pak si ji vezměte,“ ozval se Gabinius, „ale ji nechte na souši.“

„To by byla neodpustitelná urážka Ptolemaia zabavit jeho plavidlo a chovat se k jeho dceři takovým způsobem.“

„Ptolemaios je kašpar a měl by být vděčný za každou kost, která k němu doletí od římského stolu,“ prohlásil Gabinius.

„Nicméně tu loď chci a jsem nakloněn vyhovět rozmarům Kleopatry.“ Nevěděl jsem, proč jsem tak tvrdohlavý, protože pochybnosti, které vyjádřili, jen opakovaly moje vlastní, ale před chvílí jsem se ospravedlňoval před svým otrokem, a pomalu jsem začínal být podrážděný. Také jsem si nebyl jistý, proč si myslí, že se jich ta záležitost týká, a taková nejistota se v mé mysli rychle měnila na podezření.

„Ať to tedy padne na vaši hlavu,“ řekl Silvanus. „Ale dobře si zapamatujte, opustí vás během nějakého střetu nebo způsobí jinou zlomyslnost.“

Když jsme se dostali do Silvanova sídla, našel jsem dámu samu, jak čeká v mých pokojích. Byla oblečena v prostém rouchu a za ní jako vždy stál Apollodorus. Společnost jí dělal mladý básník s milým úsměvem na tváři.

„Právě dorazili,“ řekl Hermes. Přišel do domu před námi. „Princezna říká, že máte domluvenou schůzku.“

„Schůzku?“

„Cožpak si to nepamatujete?“ ozvala se Kleopatra. „Jdeme do Andromedy najmout bývalé piráty!“ Usmívala se jako natěšené děcko.

„Úplně jsem na to zapomněl. A stejně mám nejspíš víc lidí, než budu potřebovat. Měla byste vidět tu bandu hrdlořezů, co jsem dneska najal.“

„Vsadím se, že mezi nimi není nikdo, kdo by se k tomuto starému řemeslu přiznal,“ prohlásil Alfeios. „A teď složili přísahu, takže už nikdy nekápnou božskou.“

„Pojďte,“ naléhala Kleopatra, „přidejte se k nám. Bude to mnohem zábavnější než další pitka na hostině.“

„Mám rád pitky na hostinách,“ pověděl jsem jí. „Ale když už jsem souhlasil, půjdu s vámi.“ Vlastně jsem si nevzpomínal, že jsem na tuhle výpravu určil konkrétní datum, ale výpadky paměti u mě nebyly nic nového.

„Výborně!“ zvolala radostně a jen chybělo, aby nadšením tleskala ručkama. Vstala a Apollodorus ji zahalil do objemného pláště a přetáhl jí kápi přes hlavu. Bezpochyby tohle odpovídalo jejímu smyslu pro dramatično, ale nemusela se namáhat. V prostých šatech a bez výstředních šperků vypadala jako kterákoli jiná temperamentní řecká dívka; pěkná, ale ne nijak nápadně, a bez jakýchkoli viditelných známek královského původu. Nezřídka jsem si všiml, že příslušníci královské rodiny si často představují, že jistý vzhled je vyčleňuje z řad ostatních smrtelníků, jako kdyby jejich tělo vyzařovalo zlaté paprsky, ale já jsem nic podobného nikdy nepozoroval.

Poslal jsem vzkaz našemu hostiteli, že si naléhavá záležitost žádá mou přítomnost jinde, a s dvěma otroky, básníkem a budoucí královnou Egypta jsem vyšel ven do prohlubující se temnoty, abych vyhledal nejhorší námořnickou putyku ve městě.

Andromeda se nacházela blízko doků v úzké ulici s nízkými jednopatrovými domy, z nichž většina byla věnována ať tím nebo oním způsobem námořnímu řemeslu. Našly se tu sklady, obchody s lodními potřebami, dílny stavitelů lodí a výrobců plachet a pochopitelně námořnické taverny. O tom, že jsme dorazili na správné místo, nás ujistil znak – stále populární obraz překrásné nahé ženy řetězy připoutané ke skále.

Uvnitř to bylo typické pro všechna taková místa po celém světě. Strop nízký, vzduch zakouřený kvůli bezpočtu lamp a vše náležitě přeraženo pachem rozlitého vína. Okolo jedné zdi se táhl dlouhý pult s amforami vína s lákavě otevřenými hrdly. Podél celé místnosti stálo několik dlouhých stolů a v rozích pak pár menších. V sále bylo asi padesát nebo šedesát mužů a podle čapek a smolou zašpiněných tunik nebylo pochyb, že jsou to námořníci. Spolu s nimi sedělo několik žen pochybné pověsti.

„Mohu vám najít stůl, pane?“ Číšnice byla pohledná mladá žena s dobře vyvinutými pažemi a horní polovinou těla člověka, který celý den zvedá těžké amfory a džbány.

„Můžete,“ přisvědčil jsem. „Jeden z těch rohových, prosím.“

Při cestě do zadní části sálu nás sledovaly zvědavé pohledy. Ač jsem měl vojenskou povinnost, oblékl jsem si obyčejnou tuniku a prosté sandály. Nicméně nikdo mě nepovažoval za nikoho jiného než za Římana. Vedle klasicky římského obličeje, kterým jsem se mohl chlubit, žádný člověk na světě nestojí ani nekráčí jako Říman. Je to něco, v čem nás vycvičí legie a školy rétoriky, které zdůrazňují držení těla a pohyb stejně jako hlas, a nedá se to skrývat. Dokonce i Hermes, ač se narodil jako otrok s pochybným původem, sdílel toto držení těla, jež mu poskytla výchova v domácnosti Caeciliovců.

Kleopatra, Alfeios a já jsme se posadili k malému kulatému stolu, zatímco Hermes a Apollodorus se postavili za nás. Oba si založili ruce a jednou nohou a zády se opřeli o zeď za sebou. Očima přejížděli sál a záměrně jeden druhého ignoroval.

„V životě jsem na takovém místě nebyla!“ prohlásila Kleopatra. Pod kápí jí jiskřily oči.

„Rád věřím,“ řekl jsem. „Ptolemaiovské princezny jsou vychovávány vznešeně, i když extravagantně. Můžete si ale být jistá, že váš otec navštívil mnoho podobných.“ Šuškalo se, že zamlada si starý Ptolemaios Pištec vydělával na živobytí hraním na flétnu v mnohem pochybnějších lokálech, než byl tenhle. Teď, když byl král a bůh, se mu občas po starých časech stýskalo.

„Tady,“ ozval se Alfeios, „jste vystavena jinému světu. Své dosavadní vzdělání a výchovu jste získala od učenců, filozofů a dvořanů, kteří vás připravovali na budoucí roli královny a matky příštího krále. Skutečný svět obyčejných lidí znáte jen z četby. Pro někoho, kdo bude jednoho dne vládnout, není špatné, aby na vlastní oči viděl, jak žije většina světa.“

Tohle mi připadalo hodně zvláštní, ale Řekové jsou zkrátka jiní.

Číšnice přišla k našemu stolu s velkou mísou uprostřed rozdělenou na dvě poloviny. V jedné byly olivy, ve druhé sušený hrách a ořechy: žízeň vzbuzující občerstvení, jehož si považují majitelé hostinců na celém světě.

„Přines nám džbán falernského,“ řekl jsem. „A s vodou se neobtěžuj.“

„Falernské není,“ oznámila. „Máme kójské, korintské, lesboské, krétské a zrovna jsme dostali dobré víno z Judey. Už jste někdy pili judejské? Je báječné.“ Protože jsem neměl důvod o jejích slovech pochybovat, objednal jsem judejské.

Když mé oči přivykly šeru, pořádně jsem se kolem sebe rozhlédl. Stěny byly nabílené a pokryté malbami a nápisy. Druhořadé malby většinou představovaly obvyklé mořské bohy, Tritony, Nereovny a další. Na jedné zdi byl vyobrazený příběh Persea a Andromedy. Nápisy nebyly o nic neslušnější, než bývá obvyklé, ať už se jednalo o kletby nebo požehnání. A byly i v jazycích, které jsem neznal. Některé jsem považoval za perské, jiné za syrské. A přísahám, že jeden z nich byl v egyptských hieroglyfech.

„Co uděláme teď?“ zeptala se Kleopatra.

„Tohle je taverna,“ odpověděl jsem. „Budeme pít.“

Zamračila se. „To můžeme dělat kdekoli.“

„Nesmíme nic uspěchat. Nelze se jen tak postavit a rozhlásit své záměry. Nevypadalo by to dobře. Je třeba počkat, až se na nás někdo obrátí.“

„Jak bude někdo vědět, kdo jste?“

„Budou to vědět,“ ujistil jsem ji. „Věděli to v okamžiku, kdy jsem do téhle hospody vstoupil.“

Dostali jsme víno a potvrdilo se, že judejské je dobré, jak dívka slibovala. Mělo světle narůžovělou barvu, jakou jsem ještě neviděl. Protože Kypr leží blízko Judey, mohlo sem být dopraveno bez obvyklých zhoubných účinků dlouhé mořské plavby.

Alfeios nás pobavil příběhy bohů, jak si na Kypru a v okolních vodách užívali. Byl velice milý společník, a to pro něj bylo jen dobře, protože tak si vydělával na živobytí. Jak večer příjemně plynul, zahlédl jsem pár svých mužů, ale jen co mě spatřili, hned se vytratili. Žádný muž se necítí příjemně, když nasává před zraky svého velitele.

„Decie,“ zašeptala Kleopatra a dotkla se mé paže, „tamhle, ten rohový stůl proti našemu – neznáte tu ženu?“

Zamžoural jsem tím směrem. U malého stolku seděla žena mezi dvěma statnými, vousatými muži. Z obou stran se k ní nakláněli a šeptali jí do uší. Měl jsem dojem, že neprobírají ceny mědi na pafoském trhu. Žena nechala sklouznout plášť tak hluboko, až se ukázalo kvalitní roucho natolik skrovné, že odhalilo větší část jejích úžasných ňader. Ničí ruce nebyly nad stolem, ale zdálo se, že všechny jsou horlivě zaměstnány. Žena se zarděla a smějící se obličej mi opravdu připadal povědomý.

„Není to Flavia,“ zeptala se Kleopatra, „bankéřova manželka?“

Znovu jsem se podíval. Rozpuštěné tmavé vlasy jí padaly na ramena, což znamenalo, že na hostině před dvěma dny měla blonďatou paruku. Určitě to byla Flavia.

„Zdá se, že dámě se v takovém brlohu líbí,“ poznamenal jsem. „Nebyla by první bohatou ženou, co znám, jež vyvažuje neschopnost starého, tlustého manžela mužnou, byť nízce postavenou společností.“ Dokázal bych vyjmenovat spoustu vznešených římských dam, které by mohly dát téhle lekce ve skandálním chování, ale já nikdy neměl ve zvyku šířit klepy.

„Předstírejte, že jsme ji neviděli,“ poradil nám Alfeios a vychutnával si celou situaci. „Jinak by se mohla dostat do rozpaků, až ji příště v Silvanově domě uvidíme s manželem – nejmenoval se Nobilior?“

O několik chvil později se princezna a básník zabrali do hovoru a já náhodou zabrousil pohledem k rohovému stolu. Všiml jsem si, že se mi Flavia dívá přímo do očí. Měla uvolněný, znuděný, lehce přiopilý úsměv. Pokrčila ramenem a nechala spadnout své roucho, až se jí odhalilo neuvěřitelně kulaté ňadro. Rychle ho uchopil jeden její společník, který ho začal nemilosrdně drtit mohutnou, mozolovitou rukou, zatímco ona se na mě vítězoslavně usmívala a rty zformulovala slovo, kterému jsem nerozuměl. Ne, tak tuhle ženu bychom do rozpaků nepřivedli.

„Jste ten Říman, co ho sem poslali honit piráty?“

Pozornost, kterou jsem té ženě věnoval, se okamžitě obrátila k muži, jenž se postavil k našemu stolu. Jeho zjev mne ohromil. Silně opálený jako všichni námořníci, svalnaté tělo mu pokrývaly staré jizvy, a ty byly z bitev, ne od veřejného mučitele. Tuniku měl ještě skrovnější než Hermes, a odhalovala tak pořádný kus jeho zjizveného těla. Za opaskem z provazu měl zastrčenou velkou zahnutou dýku. Co bylo pro tyhle kraje nejpodivnější, to byly mužovy nakrátko ostříhané, úplně blonďaté vlasy, jaké mívají Germáni. Nad silnými lícními kostmi mu zářily jasně modré oči. Byl bos.

„Jak to tak vypadá, už jsem jednoho našel. Kdo jsi?“

„Ariston,“ odpověděl, přitáhl si stoličku a posadil se, aniž by počkal na vyzvání.

„To je řecké jméno, ale ty nejsi Řek,“ prohlásil jsem.

„To, s nímž jsem se narodil, byste nedokázal vyslovit. To je jedno. Tohle užívám už nějakých třicet let, možná víc, a jsem na něj zvyklý.“

„Odkud jsi? Nikoho, kdo by se ti aspoň trochu podobal, jsem ještě neviděl, a to jsem se nacestoval víc než většina lidí.“

„Narodil jsem se ve stepi severovýchodně za Thrákií. Když jsem byl kluk, můj kmen byl vyhlazen jiným a děti byly odvedeny k Euxeinskému moři a prodány otrokářům. Mě koupil jeden kapitán a od té doby žiju na moři.“

Kývl jsem na obsluhující dívku. „Přines nám ještě jeden pohár.“ Vrátila se s požadovanou nádobou a já ji naplnil. Ariston si ji vzal, maličko vylil jako úlitbu a napil se.

„Vy jste určitě Říman,“ prohlásil a otřel si ústa hřbetem zjizvené ruky. „Můžete si dovolit to nejlepší.“

„A můžu si dovolit dobře zaplatit za služby, které požaduji. Troufám si tvrdit, že máš zájem mi takové nabídnout?“

„Když se dohodneme.“ Pohledem přejel Kleopatru a povytáhl téměř neviditelné obočí. „Vy jste ta egyptská princezna, ne? Ta, co si venku v přístavu hrála na admirála.“

„Nezdá se, že by to v tobě vyvolalo velký respekt,“ poznamenala a nepatrně zčervenala.

„Už jsem měl princezny ohnuté přes zábradlí ukořistěné lodi a měly zápěstí přivázané ke kotníkům. Jsou úplně jako ostatní ženy a rozhodně za ně není takové výkupné, jaké byste čekali. Králové jich nadělají spoustu a spoustu jich mají nazbyt.“

Apollodorus se odlepil od zdi a Ariston k němu vzhlédl. „Jen klid, hochu. Tvou paní nijak neohrožuju, a jestli nesnese rozhovor na takovémhle místě, může si uši zalepit voskem jako Odysseus nebo si najít společnost na své úrovni.“

„To je v pořádku, Apollodore,“ pokynula Kleopatra. Pomalu se uvolnil, ale temné oči mu plály. Hermes se nad jeho porážkou nenápadně uculoval. Tak jsem ho probodl pohledem a on hned nasadil lhostejný výraz.

„Předpokládám,“ začal jsem, „že ses plavil s piráty, které hledám?“

„Kdyby ne, tak bych vám moc k užitku nebyl, no ne? Ano, nějakou dobu jsem s nimi byl. Nepovím vám jména žádných měst, která jsme vydrancovali, ani lodí, jež jsme ukořistili, protože se zatím nechci nechat ukřižovat.“

„Jakmile složíš přísahu do mých služeb, budeš v bezpečí,“ pověděl jsem mu, „ale nebudu mít chuť tě přijmout, jestli mi toho nepovíš víc.“

„To je fér. Takže předně, před patnácti lety jsem sloužil jako námořník na lodi Skylla v loďstvu admirála Lichase se základnou v Kilikii. Když nás Pompeius smetl jako bouře, vzdal jsem se s ostatními. Odvedli nás do vnitrozemí, abychom se usadili v novém městě v Ilýrii, ale já nikdy nechtěl být farmář, tak jsem se vrátil zpátky k moři a zapsal se na první loď, která jela kolem.

Od té doby brázdím moře, celé Euxeinské, Velké moře, a dokonce i ta vzdálenější až k Británii. Ale je to jednotvárný život, když člověk poznal pirátství.“

„To si umím představit,“ přitakal jsem. „Většina vojáků, co znám, si stěžuje v dobách míru na mír – žádná města k vypálení či vyplenění, žádné ženy ke znásilnění, žádní muži k mučení či zabití, aby se dostali k jejich majetku, žádné průvody, vlečení zajatců za sebou, zatímco občané zpívají o vaší slávě.“

Přikývl. „Je to nuda. Představte si, jak by se vaši vojáci cítili po patnácti letech nepřetržitého míru.“

„To by určitě nevydrželi,“ souhlasil jsem. „Takže když se naskytla příležitost vrátit se k pirátství, neváhal jsi?“

„Ani na okamžik. Byl jsem v Pireu, když jsem se doslechl, že se pár mužů vrací ke starému řemeslu. Věděl jsem, že budou potřebovat zkušené muže, tak jsem jel lodí na Kypr a spojil se s nimi.“

„Na Kypr?“ zeptal jsem se. „Chceš říct, že mají základnu tady?“

„To bylo před šesti měsíci. Tehdy ji měli na druhé straně ostrova. Za dobu, co jsem s nimi byl, se třikrát přestěhovala: místo na lýdské pevnině zvané Pyrios, malý ostrov u Rhodu, pak zátoka na Krétě, kterou místní nazývají Pláží krabů.“

„Kdo je jejich vůdcem?“

„Naposledy jsem slyšel, že nějaký Spurius.“

„To je nesmysl. Spurius je římské jméno.“

„No, to by mělo být, když je to Říman. Vždycky jsem slyšel, že Římani ukradnou cokoli, kdekoli, tak proč ne na moři?“

Na to jsem neměl co říct. Jak jsem už zmínil, nejsme sice žádní námořníci, ale neexistoval jediný důvod, proč by se nějaký Říman nestal pirátským vůdcem.

„Aristone,“ zeptala se Kleopatra, „proč jsi od pirátů odešel? Zdá se, že ten život ti moc dobře vyhovuje.“ K tomuhle námořnímu vrahovi neprojevila ani nejmenší odpor, jen živý zájem. Jestli chtěla vidět skutečný život, na tomhle místě se jí ho dostávalo po vědrech.

„Ten starý život se mi moc líbil, ale ne tohle. Víte, za starých časů jsme byli králové moří. Pirátské flotily vládly vodám od Euxeinu až k Heraklovým sloupům a ještě dál za ně. Doveslovali jsme až k římským přístavům a vystrčili na ně holé zadky. Králové zemí se vypláceli, jen aby nás přiměli odjet. Odřízli jsme celá města a musela se vykoupit. Pozlatili jsme si svoje lodě a vztyčené plachty obarvili tyrským purpurem. To byl život, jaký by měl pirát mít!“ Tvářil se mrzutě.

„Ti noví nejsou hodni starých flotil. S několika ubohými liburnami se potulují kolem, přepadávají malé vesnice a kradou obchodní lodě – pokud není v dohledu žádná další plachta. Mně to připadá moc ubohé. V loďstvu Lichase jsem se dopracoval až na velitele trirémy! Střetli jsme se loď proti lodi s flotilami Bithýnie a Rhodu a poslali je kvapem domů.“

„Dokud nepřišel Řím a nevymetl vás z moře,“ prohlásil jsem.

„Řím všem všechno zničí,“ řekl, ale pak se ušklíbl. „No tak se otáčí kolo Fortuny. Řím je teď u kormidla a já budu radši sloužit nejpřednější mocnosti než olupovat pasáky koz nebo chytat bezbranné lodě převážející vlnu. To by moje hrdost neunesla.“

„Jak myslíš, že ty piráty najdeme?“ zeptal se Alfeios.

Ariston natočil hlavu k mladému muži. „Kdo je to?“

„Já jsem básník.“

„S námi ale nepopluje, že ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „ale ona ano.“

Obrátil oči. „To bude zajímavá plavba.“

Kleopatra se sladce usmála. „Nečekej, že se kvůli tobě ohnu přes zábradlí, ať už svázaná, nebo ne.“ Přes její uhlazenost probleskla ptolemaiovská vražednost.

„Alfeios položil dobrou otázku,“ řekl jsem. „Tak jak navrhuješ, že je najdeme? Právě pro takovou radu si tě najmu.“

Zvedl pohár. „Myslím, že bych měl počkat, dokud nesložím vaši přísahu a nepřijmu stříbrný denár.“

Sáhl jsem do měšce a vytáhl požadovanou minci. „Tady máš,“ hodil jsem mu ji. „To je tvůj prozatímní zápis, jehož svědkem byla princezna Kleopatra. Ona je jedním z mých důstojníků. Teď jsi pod římskou ochranou. Odsud už odejdeš s námi. Na noc ti najdu lůžko v Silvanově domě. Všichni viděli, jak s námi hovoříš, a tvůj život už v tomhle přístavu nestojí ani za ten denár.“

Zašklebil se a mezi jeho bílými zuby nebylo ani jediné volné místo. Považoval jsem za dobré znamení, že veteránský rváč jeho let má stále všechny zuby svoje. Pak mu úsměv pohasl. „Cítil bych se líp, kdybych mohl přísahu složit hned teď.“ Jako pravý námořník měl úctu k nadpřirozeným silám.

„K tomu je potřeba oltář,“ prohlásil jsem. „Přísahu můžeš složit zítra na námořní základně.“

„Cestou zpátky do Silvanova domu projdeme kolem Poseidonova chrámu,“ připomněl Alfeios. „Co kdyby ji složil tam?“

„Dobrý nápad,“ přisvědčil jsem. Zvedl jsem džbán a zamžoural na lehce vlhké dno. „Čas na další.“ Kývl jsem na číšnici a ta hned přispěchala.

„Kdo ví?“ řekl Alfeios. „Než se odsud dostaneme, třeba naverbujeme celou posádku z mužů, jako je Ariston.“

„Mám pocit, že podobných lidí je tu málo,“ prohlásila Kleopatra a chladně si muže měřila.

Znovu se zašklebil. „To máte pravdu, princezno.“

Víno donesli rychle a my pili na našeho nového rekruta. Kleopatra požádala Alfeia o další píseň, ale ten se bránil, že mu momentálně došel hlas, a odpotácel se hledat záchod. A tak umíněná jako dítě vymáhala pirátské historky na Aristonovi. S radostí jí vyhověl a ona ho zaujatě poslouchala.

Alfeios se svezl zpátky na lavici vedle mě a zašeptal: „Podívejte se tamhle.“ Kývl směrem k rohu, kde se povalovala Flavia. Roucho jí sklouzlo až k pasu a obklopovalo ji nejméně šest námořníků. Tváře jí hořely a hlasitě se smála, jak si na ni dovolovali. „Myslíte, že se jim oddá jednomu po druhém, nebo všem najednou?“

Zamyslel jsem se nad možnou organizací. „Obvyklá moudrost má za to, že žena nemůže řádně obveselit víc jak tři muže najednou, protože bohové jí věnovali pouze tolik otvorů vhodných pro tento úkol. Pokud má šikovné ruce, i při takovém rozptýlení se může zabývat ještě dvěma dalšími. Znal jsem jisté báječně vyškolené nevěstky, jež zvládly pět ke spokojenosti všech zúčastněných. Ale šest? Já bych to považoval za nepravděpodobné.“

„Rád bych se díval, jen abych to zjistil,“ poznamenal. „Myslíte, že by měla námitky, kdybych tam přišel a navrhl jí to?“

Zamyslel jsem se. Večer se dostal do stádia, kdy se to zdálo jako rozumný návrh. „Radši ne,“ ozval jsem se nakonec. „Možná si budu muset půjčit peníze od jejího manžela, než tady moje poslání skončí. Senát mi na tento úkol zajistil obvyklý skoupý příspěvek a já ho nejspíš brzy překročím.“

„Škoda,“ pronesl vážně. „Byla by to podívaná hodná básně ve stylu Durida.“ Neodvolával se na samoského historika, ale na jónského básníka téhož jména, jehož práce nebyly zakázané jen v Římě, ale byly pravidelně zabavovány a páleny dokonce i v řeckých městech, a stěží se dalo najít něco oplzlejšího. Já sám jsem draze zaplatil tvrdou měnou za sbírku jeho děl.

„O čem si to vy dva povídáte?“ chtěla vědět Kleopatra.

„Existují jisté aspekty skutečného života,“ řekl Alfeios, „jež by měly posečkat na větší zralost a světaznalost, princezno.“

Zanedlouho bylo jasné, že té noci žádné další rekruty nezískáme. Místo se začalo vylidňovat a brzy jsem viděl, že se dokonce i Flavia se značným apetýtem a šesti žádostivými milenci odebrala někam pryč. Nakonec jsem vstal.

„Je čas se zvednout,“ prohlásil jsem. „Musíme být brzy na lodích. Chci se s nimi vydat na hlídku, i když jsme se o pirátském útoku nic nedozvěděli.“

„Jste si jistý, že dokážete jít?“ zeptala se Kleopatra.

„Princezno,“ odpověděl jsem, „římský úředník zvládne kráčet i tehdy, když se ostatní muži dokážou pouze plazit.“

„To nedává vůbec žádný smysl,“ poznamenala.

„Je to Říman,“ pověděl jí Alfeios. „Vyškolili ho v rétorice, ne v logice.“

Zaplatil jsem náš účet a koupil malý džbán nejkvalitnějšího vína, jež bylo v taverně k dostání. U dveří si Hermes a Apollodorus vzali z nádoby malé, olejem nasáklé pochodně, které vedení podniku dávalo svým hostům k dispozici.

„Apollodore,“ řekl jsem, „běž před námi. Herme, ty jdi dozadu.“

„Moje místo je za zády mé paní,“ prohlásil sicilský mladík neústupně.

„Takhle se senátorem nemluv!“ vykřikl Hermes. „Běž dopředu nebo ti nacpu tu pochodeň do…“

„Já vás povedu,“ prohlásil Alfeios vznešeně, popadl pochodeň a zapálil ji o svícen u dveří, „jako Orfeus vedl Eurydiku z království Tartaru.“

„Doufám, že se šťastnějším koncem,“ zachichotala se Kleopatra jako děvčátko.

„Děkuji,“ zašeptal jsem básníkovi.

Zamrkal. „Jak naučíme otroky způsobům, když ne skromnými skutky diplomacie?“

Vyrazili jsme s básníkem vpředu a dvěma otroky kráčejícími vzadu na napjatých nohách jako párek molosských bojových psů, kteří si vzájemně očichávají zadek. Bylo mi jasné, že s těmi dvěma budu muset v brzké době něco udělat.

„Se srdcem plným radosti,“ deklamoval Alfeios, když vykročil vpřed, „si Thrák razil cestu z ponurého paláce strašlivého Háda a těsně za ním následovala jeho milovaná Eurydika, na niž se neodvážil pohlédnout, dokud oba nestanuli pod požehnaným světlem Apollona.

Jejich kroky je vedly kolem tří soudců podsvětních a za Orfeovy krásné písně se oči Minoa, Rhadamantha a Aiaka zastřely a jejich duše se naplnily blažeností. Obludný Kerberos položil své tři hlavy na packy a nechal je bez úhony projít, jeho divoké srdce ukonejšila božská hudba.

Přes smutnou louku s květy asfodelu vedl Orfeus svou milovanou ženu, oběť hadího uštknutí, a žárlivé duše je obklopily, ale nezdržovaly je, protože ve vytržení z thrácké písně se jejich žízeň po krvi uhasila a ony si vzpomněly na radosti svých smrtelných životů a nalezly mír.“

Zabočili jsme za roh a stoupali po hlavní ulici. Alfeiův hlas se odrážel od průčelí nabílených domů po obou stranách ulice.

„Na břehu řeky Styx, té černé řeky, jíž se dovolávají nejslavnostnější přísahy, Orfeovy prsty vyloudily z lyry tak přesladkou melodii, že se rozbouřené vody utišily a vypadaly jako naleštěný bronz, a prastarý, zkroucený Charon, přilákaný nebeskou hudbou, přivezl svou loďku ke břehu, ačkoli nikdy předtím nikoho nepřevážel z břehu Tartaru, ale jen ty nešťastné duše odsouzené jít tam, a nikdy ne zpátky.

Z přídě Charonovy loďky vystoupil Orfeus na zem, jeho milovaná Eurydika jen o krok za ním mezi netopýřím ševelením beznadějných duší, jež dostavily se bez mince pod jazykem, jíž by mohly zaplatit převozníkovi.

Dlouhou, předlouhou jeskyní šplhali vzhůru, Eurydika se ve tmě opožďovala, neviděla svého manžela a vedla ji jen jeho nádherná hudba, sladká pro její uši jako světlo pro její oči. Za nějakou chvíli se před nimi, maličké jako hvězda v dálce, objevilo ústí jeskyně v Aornu v Thesprotii.

Nakonec smělý Orfeus, jenž se odvážil vstoupit do obávané země Háda, vyšel ven na boží světlo Apollona a posledním tónem ukončil svou jedinečnou píseň. Otočil se, aby se jeho oči střetly s pohledem milované ženy, ale ke své hrůze viděl, že stále ještě stojí jeden krok od ústí té strašlivé jeskyně. Běda! Jen na okamžik zahlédl svou předrahou manželku, aby mu se zoufalým výkřikem zmizela z dohledu a vrátila se do království nelítostného Pána podsvětí a tam navěky setrvala.“

Alfeios elegantně ukončil svou píseň právě ve chvíli, kdy jsme dorazili před Poseidonův chrám. Od srdce jsme mu zatleskali, dokonce i Ariston, jenž na mě nedělal dojem velkého milovníka umění. Jako podobné básně nebyla ani tahle ničím výjimečná, jen drobná obměna dobře známých témat. A navíc, jak jsem si pamatoval sled kroků do podsvětí, Kerberos hlídal mezi řekou Styx a loukou s asfodelovými květy, ne mezi loukou a sídlem Háda.

Ale když se vezme v úvahu, že byla složena bez přípravy, ve vinném oparu a dokonale načasovaná tak, aby skončila ve chvíli, kdy dorazíme k našemu cíli, Alfeios si potlesk zasloužil.

„Tak, Aristone, pojď se mnou. Princezno, mám za to, že jste byla vyškolena v kněžských povinnostech?“

„Jsem kněžka bohyně Isis, zasvěcená do eleusínských mystérií, kultu Dionýsa a…“

„Nic tak odborného nebudeme potřebovat. Jen vás chci požádat, abyste byla svědkem a v pravý okamžik rozlila obětní víno.“

Vystoupali jsme po schodech až ke skvostnému oltáři, jenž stál před chrámem. Kleopatra držela džbán vína, já si vypůjčil Hermův meč, uchopil ho za pochvu a napřáhl k Aristonovi, který položil svou mozolnatou dlaň na jílec. Pak jsem přednesl přísahu, což je posvátná záležitost a nesmí být popsána. V požadovaný okamžik Kleopatra nalila víno na oltář a my sledovali, jak stéká dolů žlábkem na krev až k odtoku, jímž se dostane do země pod ním.

„Tak a je to,“ prohlásil jsem a hodil zbraň zpátky Hermovi. „Vítej ve službách Říma. Zůstaň v námořnictvu dvacet let a za odměnu se staneš občanem.“

Ariston se hlasitě zasmál. „Abych mohl strávit pár let vetchého stáří s výsadou zvolit nějakého zloděje do úřadu?“

„Mohl by ses usadit v nějakém malém prosperujícím samosprávním městě, sám se nechat zvolit do úřadu a namastit si vlastní kapsu. Spousta chytrých vysloužilců to tak udělala.“

„Zázraky života v republice,“ prohlásila Kleopatra zadumaně.

Vydali jsme se přes náměstí do správcova sídla, když mě náhle zarazil až příliš důvěrně známý zvuk: trojí zasvištění ostří opouštějících pochvu. Hermes, Apollodorus a Ariston tasili v tomtéž okamžiku. Neviděl jsem nic, co by stálo za znepokojení, ale to mě nezpomalilo. Rukama jsem zajel do tuniky, a když jsem je vytáhl, v pravé jsem svíral dýku a na levé jsem měl přes klouby natažený caestus, bronzový proužek s hroty. Pohoršoval jsem svou rodinu tím, že při rvačkách používám tak nízké zbraně, ale už mi zachránily život v příliš mnoha temných uličkách, abych ho svěřil nějakým jiným.

„Kolik?“ zeptal jsem se.

„To brzy poznáme,“ odpověděl Hermes.

„Držte tohle,“ řekl Apollodorus a podal pochodeň Kleopatře. Vzala ji, oči doširoka vyvalené. On zaujal pozici vpravo za ní, odkud ji mohl sledovat, a zároveň mu nepřekážela u ruky s mečem. Nás ostatních by si nevšímal, ale Kleopatry by se nikdo ani nedotkl, dokud by žil. Hermes a já jsme stáli zády k sobě a Ariston se několik stop od nás přikrčil a očima střílel všude kolem sebe. Alfeios stál strnule, pochodeň držel vysoko a oči třeštil hrůzou.

Tohle všechno se odehrálo během okamžiku a v další chvíli zaútočili.

S příšerným zaječením kolem nás utvořili půlkruh. Neměl jsem čas počítat, ale věděl jsem, že mají hrozivou početní převahu. Nu co, v takové situaci už jsem byl. Odpovědí bylo co nejrychleji snížit jejich počet. Obklopil mě blýskavý kov, pak mě napadl první z nich a ovanul mě dechem, v němž se mísilo víno s česnekem. Sekl vysoko, protože mi mířil na hrdlo, a já se přikrčil a pokročil vpřed, abych svůj caestus nasměroval do svazku nervů v jeho podpaží. Zaskřehotal nad nečekanou bolestí a já mu vrazil dýku někam do blízkosti bránice.

Muž ode mě klesl právě včas, abych viděl, jak se další vrhá na Kleopatru. Apollodorus bodl mečem dopředu téměř líně a muž se zastavil s udiveným pohledem, jak mu z krku vytryskl ohromný gejzír krve. Muži, kteří umějí opravdu skvěle zacházet s mečem, vždycky působí dojmem, že se pohybují pomalu. Jenže jsem neměl víc času obdivovat jeho techniku, protože mě napadl další. Zároveň jsem za sebou slyšel chrčení a doufal, že si Hermes vede dobře, jinak by byla moje záda zoufale nechráněná.

Můj nový obdivovatel měl galskou krátkou drátěnou košili, v jedné ruce zakřivený meč a v druhé pěstní štít. Byl připravený na boj a já tu byl zpola nahý a zpomalený vším tím vínem, co jsem vypil. Meč se mi mihl u očí a já ho caestem odrazil stranou, ale byla to lest. Skutečná rána přišla z malého štítu. Jeho železný okraj narazil na mé pravé předloktí těsně za zápěstím a já slyšel, jak moje dýka dopadla na dlažbu o chviličku dřív, než štít podruhé udeřil, tentokrát do žeber, až mi s hlasitým zasyčením unikl vzduch z plic.

Spadl jsem a před očima mi zableskla světla. Zády jsem narazil na zem a viděl jsem, vzhůru nohama, že Herma plně zaměstnává muž, jenž oběma rukama máchá na obou koncích okovanou holí. Z jeho strany se nedala čekat žádná pomoc. Pokusil jsem se přitáhnout nohy pro zoufalý výkop, ale věděl jsem, že je příliš pozdě; zakřivený meč už se odtáhl a byl připravený zasadit smrtelnou ránu. Jediné, na co jsem myslel, bylo: Je dobré zemřít hned po obětování. Neptun se za mě přimluví u podsvětních soudců. Můj otec by schválil tak zbožnou poslední myšlenku, i když by mě proklel jako blázna, že umírám takovým způsobem.

Pak se mezi mnou a mým případným vrahem objevil široký stín. Ariston, notně přikrčený, vrazil obrovské rameno do břicha protivníka a ohnul ho téměř vejpůl. Poté bývalý pirát napjal mocná stehna, útočníka tím znovu narovnal a nato vyhodil do vzduchu, až se překotil. Ariston se neuvěřitelně rychle otočil a prudce švihl svou dýkou se širokou čepelí. Muž přistál na zádech, až jeho košile zachrastila, a byl téměř o hlavu kratší.

Rozhostilo se ticho a po chvíli jsem zaslechl tiché zahvízdání. „Naučíš mě ten manévr?“ zeptal se Hermes samo sebou.

„Jsem rád,“ zasípal jsem, „že máš takovou péči o zpola zabitého pána.“

Kluk mi pomohl na nohy. „Vás jsem zažil napůl zabitého už tucetkrát, ale takovýhle útok se nevidí každý den.“

„Mnohokrát děkuji, Aristone,“ řekl jsem. „Už teď vidím, že jsem udělal správnou věc, když jsem tě najal.“

„Co se to tu děje!“ zakřičel někdo. Pak jsem uviděl Silvana, jak kráčí přes náměstí s pěti nebo šesti otroky, kteří drželi pochodně a hole. S ním byl Gabinius doprovázený prošedivělým mužem, jenž vypadal jako vysloužilý centurion. Oba staří vojáci svírali ve zjizvených pěstích těžké legionářské meče.

„Jen malé přepadení,“ odpověděl jsem, „nic, čím byste se měl znepokojovat.“ Moji předstíranou lhostejnost zkazila palčivá bolest v boku. Kdybych byl úplně střízlivý, nikdy by se to bylo nestalo.

„Princezno!“ zvolal Silvanus. „Jste v pořádku?“

„Zcela nezraněna,“ prohlásila rozrušeně a sotva dechu popadala. „Nevěřím, že by byl ten útok namířený na mě.“ Vedle ní si Apollodorus čistil ostří o tuniku muže, kterého zabil. Cítil jsem, jak mě někdo poplácal po rameni, a otočil jsem se. Uviděl jsem Alfeiův vzrušený obličej.

„To bylo báječné! O tomhle boji složím báseň!“

Přejel jsem si dlaní přes zpola ochromený obličej. „Básníci pějí o bitvách,“ řekl jsem, „ne o bezvýznamných rvačkách, jako byla tahle.“

„Co myslíte, že se dělo před hradbami Tróje? Jen rvačka.“ Usmál se a šťastně pokrčil rameny. Bezpochyby se mu už v hlavě rodily verše.

Gabinius přehlédl ten masakr. „Vypadá to, jako by se senát vracel ke starým časům.“ Leželo tam pět mrtvých mužů. Zahlédl jsem toho, kterého se Apollodorus tak elegantně zbavil, toho, jehož jsem zabil já, i toho, zlikvidovaného Aristonem. Muž s holí chrčel na zemi a ze zející rány v hrudníku mu vybublávala zpěněná krev. Útočník s krátkým mečem a bez pancíře má plné ruce práce, když se chce vypořádat s mužem, jenž se obratně ohání holí. Hermes se vyučil dobře.

„Kdo dostal tohohle?“ zeptal jsem se a ukázal na vyvrhnutého muže, jenž se válel opodál.

„Ten je můj,“ řekl Ariston. „A dalšího jsem zahnal s paží rozťatou ve dví. Do rána by měl být mrtvý.“

„Pak za dnešní výkon získáváš velikou pochvalu,“ polichotil jsem mu. „Kolik jich bylo dohromady?“

„Já napočítal osm,“ ozval se Alfeios. „Dva se drželi zpátky a utekli, když viděli, jak dopadli jejich kumpáni.“

„Neviděl jste někoho jen stát stranou a dívat se, aniž by se jakkoli účastnil?“

„Ne, ale já se do těch uliček, co jsou za mnou, nedíval. Přiznávám, že mě přemohl strach. Měl jsem dávat větší pozor.“

„Vedl jste si dobře. Já…“

„Metelle,“ vyštěkl Silvanus, „jak se odvažujete takhle riskovat život princezny? Kdyby se senát dozvěděl…“

„Ne tady před cizinci!“ vyjel Gabinius. „Pojďme si promluvit dovnitř.“ To byla nanejvýš rozumná rada.

Dorazilo několik hrubiánů z noční hlídky a Silvanus ukázal na muže s holí, který stále dýchal. „Vezměte ho do vězení a použijte na něj rozžhavené železo. Chci znát jméno toho, kdo ty muže k tomuhle činu navedl. Slibte mu rychlou smrt, když promluví.“

„Ten, kterého jsem sekl, za sebou musí nechávat stopu jako vyvržený kanec,“ poznamenal Ariston.

Gabinius se otočil k prošedivělému muži. „Vezmi si dva z hlídky a sledujte krev. Toho muže mi přiveďte zpátky živého nebo mrtvého, ale dal bych přednost živému. Víš, jak ho přimět k řeči.“ Starý centurion krátce přikývl, pak silným prstem ukázal na dva muže. „Ty a ty. Pojďte.“ Vyrazili jako psi sledující stopu.

Kráčeli jsme zpátky k sídlu a Silvanus celou cestu drmolil omluvy. „Princezno, nedokážu vyjádřit, jak líto mi je, že se tohle přihodilo. Prosím, ujistěte svého otce…“

„Nesmysl. Všechno dobře dopadlo a bylo to nanejvýš osvěžující. Prosím, neznepokojujte se kvůli mně. Šli po senátorovi.“

„Terčem jste mohla být vy,“ bez obalu prohlásil Gabinius.

„Nevím, jak…“

„Teď stojíte za pořádnou hromadu drobných, když jsou vaše starší sestry mrtvé a vy se podle egyptského zvyku provdáte za svého bratra. Pištec by štědře zaplatil, aby vás dostal zpátky.“

„Přesně,“ přitakal Silvanus, jako kdyby myslel na totéž. „Tihle ničemové by pochopitelně odstranili vaše ochránce, nejdřív senátora a jeho strážce a tohohle ošklivého člověka, kterého neznám, pak Apollodora, a nato by vás prostě popadli a odnesli na svou loď.“

„Ach,“ pronesla a obličej jí najednou zvážněl.

„Herme,“ řekl jsem. „Vezmi Aristona do našich pokojů a najdi místo, kde se může uložit.“

„Pojď,“ vyzval Aristona Hermes, který na něj pohlížel se značným obdivem. Nu, byl to docela kousek, ačkoli mě dopalovalo, že jsem potřeboval dalšího muže, aby mi zachránil krk.

„A teď, senátore,“ ozval se Silvanus, „si musíme promluvit.“

Já toužil jen po horké lázni a pořádném nočním spánku. Horká krev boje zchladla, víno, jež jsem vypil, způsobilo, že mě rozbolela hlava, a byl jsem si zcela jistý, že mám jedno nebo dvě žebra zlomená. Ale s tím nešlo nic dělat. Pro každého služebníka senátu a lidu stojí povinnost na prvním místě. Následoval jsem ty dva do Silvanovy pracovny.

Kapitola 5

Zatímco mě v pracovně prohlížel domácí lékař, Gabinius a Silvanus čekali. V pravém zápěstí a předloktí mi tepalo hůř než v hlavě, ale nešlo o žádnou zlomeninu. Po pravém boku se mi začala šířit velká modřina a lékařovy zkoumavé prsty způsobily v té oblasti novou bolest.

„Můžou to být naprasklá žebra,“ oznámil, „ale nehýbají se tak, aby to ukazovalo na úplnou zlomeninu, takže nejspíš nedošlo k protržení orgánů. Pár dnů budete nosit pevný obvaz a mělo by se to rychle zahojit.“ S pomocí asistenta mě ovinul od kyčlí až k hrudníku takovým množstvím plátna, které by bezpečně uchránilo faraona pro věčnost, ale aspoň netrval na tom, že ho naplní páchnoucím obkladem, jako mnoho jiných lékařů. Takhle omotaný jsem se necítil pohodlně, ale bolest znatelně ustoupila.

„A teď senátore,“ začal Silvanus, „byste nám snad mohl povědět o svém večerním dobrodružství.“ Ostentativně mi nenabídl žádné víno. Pro změnu jsem ani na žádné neměl chuť.

„Nejprve mi dovolte několik poznámek. Silvane, jste místní správce a z respektu k vašemu úřadu s vámi budu spolupracovat. Aule Gabinie, jsem římský úředník ve službě. Vy jste vyhnanec bez jakéhokoli právního či politického postavení. Stejně jako celý Řím mám v úctě vaši slavnou kariéru i významné vojenské služby státu, ale do mé činnosti tady nemáte co mluvit.“

Obličej se mu zachmuřil, ale těžko mohl něco namítat. „To se rozumí. Už brzy znovu zaujmu své místo v kurii. Mezitím pomáhám svému příteli Silvanovi s jeho povinnostmi, které má jako kyperský správce.“

„Nuže stalo se tohle.“ A pověděl jsem jim o událostech toho večera. Pochopitelně jsem necítil žádné nutkání poskytnout jim všechny podrobnosti. Například jsem vynechal záležitost s dámou Flavií a jejími opilými společníky. Teď jsem si přál, abych byl věnoval víc pozornosti těm mužům, a méně té ženě. Nebylo nemožné, že se někteří z nich objevili mezi útočníky. Neměl jsem žádný důvod je podezřívat, ale v téhle chvíli jsem podezříval každého včetně dvou mužů, kteří seděli proti mně. V těch dobách nebylo mezi senátory neobvyklé, že jeden proti druhému osnovali vraždu, pokud jim z toho kynula nějaká politická nebo finanční výhoda. Ocitl jsem se ve zcela nové situaci a pouze blázen považuje neznámého člověka za přítele, aniž by k tomu měl spoustu důkazů.

„Nejsem školený v logice,“ řekl jsem a dokončil svůj příběh, „ale strávil jsem mnoho hodin v rozhovorech s Ciceronem, a ten mě trochu zasvětil do tohoto předmětu, což v právních případech není na škodu. Nejprve vyluč ty nejméně pravděpodobné možnosti. Nebyla to jen banda zlodějů, co si vyšli loupit.“

„To je vskutku nepravděpodobné,“ přitakal Silvanus. „Každou noc tu cestou domů vrávorá spousta opilých bohatých obchodníků. Pouze idiot napadne skupinu s vycvičenými strážci jen pro to, co by mohl najít v jejich měšcích.“

„Celé město ví, že jste tady, abyste zatočil s piráty,“ řekl Gabinius. „Nejspíš to tedy byli oni – piráti, kteří vás chtěli dostat jako první.“

„Možná gangsteři, aby se zavděčili pirátům,“ vložil se do hovoru Silvanus.

„Nebo najatí lidé nějakého obchodníka, který bohatne tím, že získává pirátský lup,“ řekl jsem. „Ano, seznam možností je dlouhý. Napadají někoho třeba politické motivy?“

„Kleopatra chce Římu provést na oplátku něco nepěkného?“ odvážil se Silvanus. „Pořád nechápu, proč sem vůbec přijela, a jako její hostitel dost dobře nemůžu klást takové dotěrné otázky.“

„To považuji za velmi nepravděpodobné,“ prohlásil jsem.

Gabinius se poťouchle zašklebil. „V noci vás dostala na ulici, ne? Nic z toho malého nočního dobrodružství nebyl váš nápad, pokud vám můžeme věřit. Mohla to celé nalíčit.“

Ta poznámka sedla. Žádný muž si nerad připouští, že je manipulován, obzvlášť pouhou dívkou, i když z královského rodu. „Apollodorus jednoho z nich zabil,“ zaprotestoval jsem nepřesvědčivě.

„Třeba o tom ten kluk nevěděl,“ řekl Silvanus. „V každém případě v takovéhle situaci automaticky odstraní každého, kdo se dostane příliš blízko k jeho paní.“

„Nebo mu mohla říct, aby jednoho zlikvidoval, jen aby od sebe odvrátila podezření,“ podotkl Gabinius s uspokojením. „Třeba si myslela, že sedm bude bohatě stačit, aby se vypořádali s napůl opilým senátorem a jeho otrokem. Nepočítala s tím hrozným darebákem, kterého jste najal. Nikdo nečekal, že bude bojovat jako zatraceně skvělý gladiátor.“

Byla to naprostá pravda. „Nu, kolem nás existuje spousta podezření,“ připustil jsem.

„Stále jste tak dychtivý vzít ji s sebou, senátore?“ zeptal se Silvanus.

„Rozhodně,“ prohlásil jsem a užíval si jejich zmatené výrazy. „Od teď ji chci mít právě tam, kde na ni uvidím.“

Gabinius se zasmál tím mocným římským smíchem, jenž zní jako meče narážející na štíty. „Vy jste opravdu Caesarův přítel! Přesně takhle uvažuje. Slyšel jsem, že si ve své tělesné stráži drží syny galských náčelníků, které zabil.“

„Senátore,“ ozval se Silvanus, „vím, že si potřebujete odpočinout a že musíte být na lodi brzy, ale mějte se mnou ještě chvíli strpení, a dovolte mi vysvětlit několik věcí o místní situaci.“

„Prosím, jen do toho.“

„Když jsme obsadili Kypr, bylo to částečně proto, abychom vyřešili obvyklé dynastické břídilství Ptolemaiovců, ale částečně také proto, abychom upevnili římskou vládu nad Egyptem. Ještě nebylo stanoveno, co se s Kyprem stane. Možná si ho budeme chtít nechat. Jako námořní základna by nám poskytl účinnou kontrolu nad celým východním pobřežím. Nebo se třeba rozhodneme milostivě ho vrátit Ptolemaiovi či jeho synovi jako projev uznání jistých smluvních dodatků a ústupků.“

„Tomu všemu rozumím,“ přikývl jsem. „Podporujeme slabé krále Egypta už celé generace.“

„Já tvrdím dobýt to území, udělat z něj provincii a všechno tak vyřídit,“ zavrčel Gabinius.

„Ty bys to tak vyřídil,“ poznamenal Silvanus. „Kdyby ses k tomu opravdu odhodlal, jak jsi to téměř udělal před nedávnem, jak dlouho by trvalo, než by Caesar s Pompeiem všeho nechali, spojili se a vyrazili proti tobě?“

„Asi den nebo dva.“

Egypt byl tak bohatý, že by žádný římský generál nestál stranou a nedíval by se, jak se toho místa zmocňuje jiný. Muž, který by dobyl Egypt, by se okamžitě stal nejbohatším a nejmocnějším mužem světa, bohatším než Krassus. Už tak bylo zlé, že se Sertorius ustanovil nezávislým vládcem Španělska. Tam alespoň nepředstavoval velkou hrozbu. Generál s legiemi se základnou v Egyptě by mohl pomýšlet na dobytí Říma, i na to, že se stane, čistě z praktických důvodů, vládcem celého světa.

„Takže vidíte, senátore Metelle, moje pozice tady nepředstavuje jen římského správce nad smíšenou hordou Řeků a Féničanů. Tady se hraje o rovnováhu. A na miskách vah jsou proti sobě budoucí vztahy Říma a Egypta.“

„Než jsem se sem vydal, hovořil jsem s Katonem,“ řekl jsem. „Tvrdil, že místní záležitosti dal do pořádku bez potíží.“

„To je celý Kato,“ přikývl Gabinius. „A taky ho nezajímalo nic jiného než místní obyvatelé a místní problémy. Nechal jim okusit římský bič a jako obvykle se uklidnili. To bylo v době, kdy jsem měl plné ruce práce, abych zpátky na trůn dosadil tlustý zadek Ptolemaia Pištce. Teď jde o něco jiného.“

„Až Caesar skončí v Galii,“ řekl Silvanus, „veškerá pozornost Říma se obrátí na Východ. Je třeba vyřídit některé záležitosti s Parthskou říší a něco se bude muset udělat s těmi rozhádanými judejskými princi. Narušují obchod a zahraniční vztahy v nanejvýš důležité části světa. Při těchto operacích budeme chtít Ptolemaiovu podporu: zásoby, pomocné sbory, posádkové jednotky – má toho všeho nazbyt. Tak se prosím snažte, aby se jeho oblíbená dcera nenechala zabít, i když třeba zosnovala spiknutí, aby zabili vás.“

Gabinius mi poklepal po rameni. „Já jsem vykonal spousty práce s muži, kteří se mě pokoušeli zabít, všichni Římané bez rozdílu postavení to znají. Doslechl jsem se, že při jedné nebo dvou příležitostech jste dokonce spolupracoval s Klodiem. Zkrátka udělat práci, nikdy mu nevěřit a nikdy se k němu netočit zády. Když jste to zvládl se zatraceným šílencem, jako byl Klodius, jistě se nedáte nějaké dívce, co si hraje na válku.“

Vstoupil starý, prošedivělý centurion. „Neměli jsme štěstí. Toho muže jsme našli v jedné uličce. Mrtvého. Vykrvácel z řezné rány na paži. Přeťala velkou tepnu. Udivilo mě, že se vůbec dostal tak daleko.“

„Co ten druhý?“ zeptal jsem se.

„Zemřel dřív, než ho dostali do vězení.“

„Nu, tak to bychom měli,“ prohlásil znechuceně Silvanus. „Senátore, myslím, že už jsme vás zdrželi dost dlouho, a doufám, že si vezmete k srdci, co jsme řekli.“

„Pánové,“ řekl jsem a namáhavě vstal, „buďte ujištěni, že vašim slovům budu věnovat tu největší pozornost. A teď vám přeji dobrou noc.“

Došel jsem do svých komnat tak pevným krokem, jak jsem jen dokázal. Hermes na mě čekal. Seděl a přes kolena měl položený meč.

„Dneska budeš spát ve dveřích,“ pověděl jsem mu, „a ať máš zbraně po ruce. Od teď nevěříme nikomu.“

„Chcete říct, že do teď jsme někomu věřili?“

Jakmile vyšlo slunce, moji muži se rameny opřeli o trupy lodí a odtlačili je do vody. Pěkně se vznášely, opravené a znovu natřené, připravené vyplout a zničit nepřátele Říma. Námořníci k nim doplavali a pomocí vesel je dovedli k dlouhému molu, kde se nalodili vojáci a naložily se zásoby.

Kleopatřina loď už plula nedaleko přístavu a soudě podle královské zástavy, byla princezna na palubě. Nadšení mládí je nepotlačitelné.

„Zpráva pro senátora Metella!“ zakřičel kdosi. Otočil jsem se od zásobovací tabulky a uviděl chlapce utíkajícího po molu, který vysoko ve vzduchu držel bronzové pouzdro posla. „Správce přístavu Orchus vám posílá tohle, senátore.“ Vzal jsem z jeho rukou naleštěnou tubu a sejmul víko. Uvnitř byl proužek papyru.

Vrchnímu veliteli římské flotily, četl jsem nahlas a usmál se nad pompézním pozdravem. Obilná loď Hapi právě přistála na své cestě z Egypta do Pirea. Její kapitán hlásí, že včera minul zpustošenou vesnici na ostrově Salia.

„Stručné a k věci,“ poznamenal jsem. „Ione, jak daleko je to místo?“

„Půl dne plachtění, když je vítr příznivý, což v tomhle ročním období nebude. Ale byli tam a zmizeli. Nikomu neprospěje pohled na spálené domy a mrtvá těla.“

„Ale je to místo, kde se dá začít. Možná se nám podaří vyzpovídat svědky a v každém případě s tolika novými muži potřebujeme cvičnou plavbu a spoustu drilu, než se budu cítit připraven vzít je do boje. A tohle je stejně dobrý důvod jako kterýkoli jiný.“

Pokrčil rameny. „Vy tu velíte.“ Předvedl tak upřímné gesto respektu, jaké se od něj dalo nejspíš očekávat.

Vyslal jsem námořníka na Kleopatřinu loď Sarapis se zprávou, kde se udával náš cíl. Jakmile byl naložen poslední džbán, odrazili jsme a veslovali k ústí přístavu. Poté, co jsme se ocitli na otevřeném moři, všechny lodě vytáhly plachty. Vítr byl příznivý, aby nás dostal kolem ostrova Kypru, ale pak nejspíš budeme muset veslovat. To mi docela dobře vyhovovalo, poněvadž muži potřebovali trénink a já sám se přitom veslem ohánět nemusel.

Když už jsme byli na cestě, přišel ke mně Ariston. Neměl v té chvíli žádné povinnosti, protože se na lodi plavil jako voják. Podobně jako námořníci si stáhl tuniku z ramen a zavázal si ji kolem pasu. Ze skladu si jako své jediné vojenské vybavení vybral těsnou železnou čapku a malý kulatý štít z hroší kůže. Nedokázal jsem ani odhadnout, jak si tato poslední věc našla cestu do skladu zbraní na Pafu, protože určitě pocházela z Núbie. Co se týče ostatní výzbroje, zůstal u své velké dýky.

„Ten muž, kterého jsem včera v noci sekl,“ začal, „chytili ho?“

„Ano. Do hodiny vykrvácel. Byla přeťata velká krevní céva.“ Zachytil jsem výraz, který mu přešel po tváři. „Proč? O co jde?“

„Řekl jsem, že bude mrtvý do rána, a myslel jsem to vážně. Zasáhl jsem ho tady.“ Přejel prstem zakončeným roztřepaným nehtem od nadouvajícího se tricepsu vzadu na nadloktí přes stejně se nadouvající biceps vpředu. „Sekl jsem ho silně a až na kost – cítil jsem, jak o ni ostří škráblo – ale hlouběji ne. Viděl jsem spoustu mužů umřít v bitvách, soubojích či rvačkách od rozříznuté paže. Ta velká céva je na vnitřní straně paže, přímo u kosti. Myslím, že moje ostří se jí nemohlo dotknout.“

„Ale, ale,“ ozval jsem se, „pročpak mě to jen nepřekvapuje? Nech si to pro sebe, Aristone.“

„Jak poroučíte, senátore.“

„Proč sis nevyzvedl zbroj a lepší helmu? Muži tě budou považovat za jednoho z námořníků.“

Koutky zkřivil do úsměvu. „Mít na sobě bronzový krunýř, který mě stáhne rovnou do Poseidonovy čekající náruče, kdybych spadl přes palubu? To kruci ani náhodou. Když budu muset plavat o život, nechci mít na sobě nic, čeho bych se nedokázal zbavit dřív, než dopadnu do vody.“

„Tak alespoň slušný štít,“ namítl jsem.

„Tohle je nejlepší kombinace pro boj na palubě: maličký štít a dýka nebo krátký meč. Cokoli většího jen překáží.“

„Až budeme pod palbou šípů, budeš chtít větší štít,“ trval jsem na svém, podrážděný jeho sebejistým chováním zkušeného námořníka.

„Copak nevíte, jak se v boji vyhnout šípům?“ zakřenil se.

„Jak?“

„Prostě se postavíte za někoho jiného.“

Vzdal jsem to. „Ty jsi pirát.“ To mi připomnělo, proč jsem ho najal. „Jak bojují, když dobývají loď?“

„Nenazval bych to bojem. Spíš podřezáváním ovcí. Ale jen v případě, že jsou na něj připraveni. Zaplést se s bojovou posádkou jako je tahle, začali by s pár šípy – nemají mezi sebou moc dobrých lukostřelců – pak s oštěpy, když se lodě dostanou na dosah.“

„Zahákují nás?“

„Nás ne. Nezapomeňte, že se budou chtít dostat pryč. Na těchhle lodích není žádná kořist. Když zvítězí, jen jich kupa zemře, a když prohrají, tak ti, co přežijí, budou ukřižovaní – s takovými vyhlídkami nemají žádný motiv, aby nás napadli. Pokud je okolnosti donutí bojovat, většina bude ozbrojena jako já. Některým bude viset jen pás kůže od krku dolů místo zbroje, aby si chránili hrudník a břicho, možná nasadí prostou helmu, jež jim poskytne spoustu volnosti a vidění, ne ty bronzové kbelíky, co mají někteří vaši vojáci. Když je zahákneme, pokusí se dostat na palubu první a budou bojovat jako Fúrie,“ předvedl gesto, aby odvrátil zlo, jež člověk mohl očekávat, když nahlas pronesl obávané slovo, „protože to je jediný způsob, jak se z toho můžou dostat živí.“

„A když je chytíme na souši?“

„Při útoku na pobřeží můžou použít těžší zbraně a zbroj. Někteří z nich bojovali v armádách a vědí, jak se to dělá pořádně. Když ale na pobřeží uvidí, že prohrávají, budou se snažit utéct a schovat se. Možná nebudou bojovat tak zoufale.“

„Jaké skutečné výhody mají?“

Na chvilku se zamyslel. „Tak za prvé, počet. Vy máte čtyři liburny. Oni jich mají obvykle šest až deset. I když bude lodí stejně, jejich počty stále převyšují ty vaše, protože každý muž na palubě je bojovník. Všichni veslaři a námořníci jsou ozbrojení a všichni bojují, když přijde čas přeskákat na palubu. Váš corvus a římská taktika nalodění vám možná poskytne rozhodující výhodu, ale třeba taky ne.“

„Protože jejich vůdce je Říman a ví, co má očekávat.“

Přikývl. „Spurius. Dřív, když jsme byli námořním národem, by býval dobrým kapitánem.“

„Pověz mi o něm.“

„Řeknu vám, co vím, ale moc toho není. Nepatřil jsem k jeho blízkým lidem, dokonce jsem s ním ani nebyl na jedné lodi. Čas od času jsem ho viděl na souši a zasedal s ním na shromážděních. Piráti nejsou organizovaní jako námořnictvo, rozumíte?“ Rozšířil nozdry a zhluboka se nadýchl mořského vzduchu. „Je to skupina sobě rovných a slovo každého má váhu. Vůdci jsou jen nejtvrdší bojovníci, nejlepší námořníci nebo ti, co jsou nejchytřejší, když přijde na to vyhledat kořist a zmizet s ní do bezpečí.“

„Který z nich byl Spurius?“ zeptal jsem se fascinovaný pohledem do života tak cizího všemu, na co jsem byl zvyklý.

„Nu, žádný skvělý námořník to není, jak se dá očekávat, protože je to Říman. Ale jako bojovník je schopný postavit se čelem těm nejlepším a odejít s nepřítelovou krví na meči a žádnou svou na zemi.“

„Z tvých úst to je pochvala.“

Spokojeně se usmál. „Vyučil jsem se zamlada a vyučil jsem se dobře. V každém případě někteří tvrdí, že Spurius byl římský dezertér, který se přidal ke Spartakovi a utekl předtím, než přišel jeho konec. O tom já nic nevím.“

„Kolik myslíš, že mu je let?“

„Já bych tipoval asi tak čtyřicet.“

Zamyslel jsem se. „Válka otroků začala za konzulátu Klodiana a Gellia před jednadvaceti lety a skončila o dva roky později. Je to možné, pokud dezertoval jako mladý rekrut. No nic, pokračuj. Pověz mi, jak vypadá.“

„Na Římana je vysoký, asi tak jako vy, ale rozložitější. Silný jako býk a rychlý jako kočka. Nosí plnovous a nechává si růst dlouhé vlasy. Možná nechce vypadat jako Říman s hladce vyholeným obličejem a ostříhaný nakrátko.“

„Nejspíš nevíš, jak rozpoznat místní přízvuky? Mohlo by nám pomoct, kdybychom věděli, jestli je ze samotného Říma nebo z jiné části Latia.“

Zavrtěl hranatou hlavou. „Stejně jsem ho nikdy neslyšel mluvit latinsky, jen řecky a trochu aramejsky.“

„Aramejsky? Vystoupili jste na břeh v Sýrii nebo v Judei?“

„Jednou jsme do těch míst jeli prodat kořist. Myslím, že tam jsem ho slyšel tak mluvit. S řečtinou uspějete skoro všude, ale ve východních oblastech přijde vhod, když umíte aramejsky.“

„A uměl ji dobře?“

„Líp než já. Znělo to tak plynule, jako když mluvil řecky, a on mluví řecky jako Athéňan. Proč?“

Zahleděl jsem se na klidnou hladinu. Štěstí na počasí se mě drželo. „Jen se snažím sestavit obrázek toho muže. Nechci bojovat s úplně neznámým člověkem, až na sebe tasíme meče. Spousta velitelů o svých nepřátelích jen předpokládá nějaké věci a s tím se spokojí. Pak často umírají s výrazem ohromení na tváři.“

„Uvažujete chytře.“

„Jak umí plánovat?“

„Úplně nejlíp. Zná obchodní trasy, sleduje, kde se nachází čí flotila, zná cenu všeho a kdy, řekněme, náklad jemného skleněného zboží vynese víc peněz v Bérytu než v Jaffě. Říkali mu proto úzkoprsý kupec, ale nikdy ne přímo do očí.“

„Má pravidelné kontakty – nějaké obchodníky usazené na pobřeží, kteří od něj přebírají kořist?“

„Jistě. Ale vždycky s nimi jedná v soukromí. To je jeden ze způsobů, jak si udržuje své velení.“

„Jak se stal vůdcem?“

„Zorganizoval jednu z prvních posádek, takže měl vlastní loď od samého začátku. Kterýkoli pirát může vyzvat vůdce a utkat se s ním o velení. Hádám, že tak se na začátku stal tím nejlepším. Sám jsem viděl, jak se vypořádal se dvěma takovými vyzývateli. Ani v jednom případě to netrvalo moc dlouho.“

„Zdá se, že je to pozoruhodný muž.“

„To tedy je.“

„Má zástupce? Někoho, kdo je mu blízký?“

Znovu zavrtěl hlavou. „V pirátské flotile nejsou žádní zástupci – jen velitel a jednotliví kapitáni. A co se týká přátel, chová se, jako kdyby každý muž v jeho flotile byl jeho bratr, ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by mu byl blíž než ostatní.“

„Má nějakou ženu nebo ženy? Chlapce?“

„Po vyplenění vesnice či města si občas užije se ženou. Nikdy víc než s jednou a nikdy si ji nenechá déle než den nebo dva, pak ji předá komukoli, kdo o ni projeví zájem. Ale od nikoho jsem neslyšel, že by se mu líbili chlapci.“ Jako kočka vyrovnal zhoupnutí lodi. „A teď, senátore, víte o Spuriovi tolik, co já. Není to přátelský typ a já pochybuju, že by někdo věděl víc, než jsem vám právě řekl.“

„Jsi úplná studnice informací, Aristone. Budu tě ještě zpovídat, ale prozatím to stačilo. Kdyby sis o Spuriovi na něco vzpomněl, třeba na nějaký drobný detail, prosím, hned mi to řekni, i kdyby se ti to zdálo bezvýznamné.“

Přikývl a loudal se pryč. Jeho chůze byla houpavá jako pohyb lodi, ale mně začínalo být nepříjemně. Můj krátký pobyt na souši už mě připravil o většinu způsobilosti k plavbě.

Ariston se na okamžik zastavil a pak se obrátil. „Ještě jedna věc: jeho loď se jmenuje Atropos.“

To bylo něco, nad čím bych se měl zamyslet. Existují tři bohyně Osudu, tři Moiry: Klóthó, Lachesis a Atropos. Klóthó svým vřetenem spřádá nit života každého člověka, Lachesis ji prutem měří a Atropos nůžkami stříhá. Atropos je známá jako „ta, jíž se nedá uniknout“.

Přistoupil ke mně Ion. „Brzy zapojíme veslaře.“ Zadíval se na záda odcházejícího Aristona. „Kde u Poseidonova obrovského království jste našel tohohle?“

„Tam, kde bys čekal. Proč? Nelíbí se ti?“

Pokrčil rameny. Řekové vůbec hodně krčí rameny. „Námořník to je, copak o to. Ač je to stěží k uvěření, je až moc drsný i na mou bandu hrdlořezů. Dokud bude na mé lodi, hodlám spát jen lehkým spánkem.“

„To moc rád slyším. Přeji si, aby od teď všichni spali jen lehkým spánkem. Musím ty piráty dostat a nechci tím ztratit příliš času. Jakmile nás začnou pohánět vesla, pustíme se do nácviku formací s dalšími loděmi. O to se postaráš ty, já budu zatím cvičit vojáky na palubě. A budou se držet pořádné hlídky. Je nepravděpodobné, že pirátskou flotilu zahlédneme tak brzy, ale už se přihodily podivnější věci, a já nepohrdnu žádnými dary, jež mi bohové sešlou. Je to jistý způsob, jak přivolat jejich hněv.“

„Jak poroučíte, senátore.“ Odešel a za chůze vyštěkával rozkazy.

Teď už jsem měl určitou představu, kdo je můj nepřítel. Jak podivné přijet sem takovou dálku, do cizích vod a čelit krajanovi. Pokud to byl Říman. Mezi cizinci by nebylo nijak těžké ho předstírat. Ale měl jsem takový pocit, že to Říman opravdu je.

Od ostatních se držel dál a nevěřil nikomu, kdo mu stál nablízku. To bylo výjimečně moudré, když vezmeme v úvahu jeho vražedné kumpány. Na okamžik jsem se s ním ztotožnil. I já jsem byl obklopen lidmi, jejichž loajalita byla pochybná, dokonce i tam, kde nebylo naprosto zřejmé nepřátelství.

Ale co dál se o něm dalo vydedukovat? Ovládání cizích jazyků není nic neobvyklého. Ale ,řečtina jako od Athéňana‘? To by mohlo naznačovat Římana z vyšší třídy. Téměř každý umí trochu řecky a i cestovatel nebo obchodník musí umět dobře; jenže běžná obchodní řečtina se sotva podobá vybroušené podobě jazyka, který se učí ve školách rétoriky, kde se bez výjimky používá athénský dialekt. To stálo za přemýšlení.

Aramejština je jazykem Judey, Sýrie a okolních území. Představuje směs a zjednodušení několika příbuzných jazyků používaných v té části světa, podobně jako se staré dialekty faliský, sabinský, marský, bruttijský a další v nedávných generacích spojily do latiny, jíž hovoříme dnes. Každý, kdo žije nebo obchoduje mezi Antiocheií a Egyptem, musí ten jazyk zvládnout plynule.

Plnovous a dlouhé vlasy můžou být maskou – je teď téměř k nepoznání těmi, kteří ho znali v jeho dřívějším životě. Také to klidně může znamenat víru, že se jednou k tomu životu vrátí bohatší o nečestně získanou kořist a ve vší počestnosti se usadí. Zbaví se vlasů a vousů a nikdo v něm nepozná strašlivého vůdce pirátů. Já sám jsem viděl spoustu zarostlých Germánů, kteří přešli na římskou stranu. Chudší o své střapaté kadeře a slušně oholení vypadali přesně jako normální lidské bytosti, až na podivné zbarvení kůže.

A jeho minulost? Prázdná. Pustil jsem z hlavy báchorku o tom, že bojoval vedle Spartaka. O každém význačném, tajemném muži, který odmítá prozradit jakoukoli informaci o své minulosti, si lidé pravidelně něco vymyslí. Vždycky to bude senzační a barvité a často bude spojován se slavnými osobnostmi. Totéž jsme udělali se samotným Spartakem: byl to zapuzený syn vznešené římské rodiny; byl to spojenecký náčelník, který se naučil římské válečnické umění a obrátil ho proti nám; byl to buřičský syn toho starého prevíta Mithridata a tak dále.

Popravdě nikdo neví, kdo Spartakus byl. Pravděpodobně se narodil jako otrok nebo to byl thrácký pastevec naverbovaný do pomocných sborů auxilia, dezertoval a vstoupil za peníze do ludu v Kapui, aby bojoval na hrách. Vymyšlená historie je vždycky mnohem zajímavější než všední realita.

Můj nepřítel už měl přinejmenším nějakou podobu.

Dalších pár hodin jsme nechali potit muže u vesel, trénovali manévry flotily, rychle měnili postavení z plavební formace s loděmi jednou za druhou do formace bitevní linie v řadě bok po boku či v mělkém půlměsíci. Existuje spousta dalších formací, ale já chtěl ty základní zvládnout rychle.

Cestou na Kypr jsem hodně četl o námořní taktice a rád jsem zjistil, že to, co je v knihách, funguje i v praxi. Zatímco veslaři nacvičovali techniku, já trénoval vojáky u balist. Tyto samostříly obsluhované posádkou vystřelují těžké železné šípy s tak ohromnou silou, že prorazí tři muže ve zbroji stejně snadno, jako když křepelky napíchnete na rožeň.

Zdaleka jsme těchto zbraní neměli dost. Počítal jsem, že jich víc seženu v námořních skladech na Pafu, což jen ukazuje, jak jsem byl v tomto ohledu nezkušený. Nikdy nepočítejte s doplněním zásob v cíli své cesty, i kdybyste měli předat hojné úplatky v ostijském nebo tarentském vojenském námořním skladišti dřív, než vyplujete. Mělo trvat několik dnů, než budou zhotoveny nové zbraně, jež jsem objednal.

Někteří muži tvrdili, že jsou zkušení lučištníci, ale já se nikdy nesetkal s vojákem, který tvrdil, že není zkušený v čemkoli, co souvisí se zabíjením lidí. Pouze pět žoldáků dorazilo k najímání s luky a na mých lodích byly nějaké další luky a několik beden se šípy. Potíž byla, že jsem nemohl trénovat lukostřelbu na moři, protože šípy by přišly nazmar. To muselo tedy počkat.

Dřív než ostrov jsme uviděli dým.

Uprostřed odpoledne muž na hlídce zavolal, že v dálce zahlédl oblak kouře, a kormidelník upravil kormidelní veslo podle Ionova příkazu. Ráhno se stáhlo proti nepříznivému větru a muž na hlídce visel na vrcholu stěžně jako opice pouze se zkrouceným lanem kolem tohoto stěžně, jež mu dělalo oporu. Přesto vypadal dokonale uvolněně. Hádám, že si člověk dokáže zvyknout na všechno, pokud to dělá dostatečně dlouho.

Do hodiny jsme uviděli ostrov, nízký kopeček hnědé a zelené, nevýrazný a v žádném případě tak krásný jako egejské ostrovy. Jeho jméno mi nic neříkalo, což znamenalo, že odtamtud nepochází žádné zboží, s kterým by se obchodovalo v Římě. Většina ostrovů produkuje alespoň místní víno, výjimečný druh keramiky, mramor zvláštní barvy, prostě nějaký produkt, díky kterému by se mohl proslavit. Tenhle ne.

„Co tu lidé dělají?“ zeptal jsem se Iona, když jsme se dostali tak blízko, že bylo možné rozeznat zbytky vesnice.

„Co jsem se naposledy doslechl, trochu rybaří, farmaří a chovají ovce. Mám dojem, že teď nedělají vůbec nic, jestli byli nájezdníci důkladní. Během všech let, co jsem strávil na moři, jsem tu byl jen jednou, abych si nabral nějaké sušené ryby. A taky občas obchodují s vlnou. I na ostrovany jsou chudí.“

Časoměřič, jehož flétna udávala veslařům tempo, zpomalil hru, když hloubkoměřič na přídi spustil zatížené lanko do moře a hlasitě vyvolával hloubku vody pod kýlem. Jakmile jsme se ocitli téměř u rozviklaného malého mola vybíhajícího do vody, Ion rozkázal spustit vesla. Veslaři zanořili listy do vody, zabrzdili loď a my zastavili vedle mola, jen kloun málem šťouchl do oblázků na pláži. Moje tři další plavidla se seřadila na volném moři u pobřeží.

„Nu,“ poznamenal někdo, „to je pěkný pohled.“

Vesnice jistě bývala docela hezkým a příjemným místem, dokládaly to domy z hliněných cihel s obílenými zdmi a doškovými střechami, chrám velikosti malého římského obydlí zasvěcený nějakému místnímu bohu, u vody řada přístřešků, dlouhé vodorovné tyče podepřené kůly na sušení sítí a velké dřevěné stojany na sušení ryb.

Nejspíš to byl domov asi dvou set chudých, ale ne hladovějících lidí, než ho někdo zničil tak důkladně jako Kartágo. Došky byly na prach a v žáru ohně se zhroutily téměř všechny zdi z hliněných cihel. Přístřešky na lodě se změnily v popel a z lodí zbyly jen třísky. Stojany na sušení, dokonce i samotné sítě, přišly na hranici postavenou uvnitř malého chrámu.

A také tam byla těla, některá z nich naražená na kůly, jež podpíraly tyče na sušení sítí. Jiná jen ležela na zemi nebo doutnala uvnitř domů, mnoho z nich bylo rozčtvrcených. Puch tu byl strašlivý, ale pokud jste už zažili bitvy, obléhání a méně počestné římské ulice, je třeba pořádného smradu, aby se vám zvedl žaludek.

„Ti teda byli důkladní,“ prohlásil Ion a tón jeho hlasu prozradil překvapení. Tohle bylo nečekané. „Proč taková zkáza? Určitě se nepostavili na odpor.“

„I mě napadla tatáž myšlenka. Ione, zavolej všechny na břeh. Lodě vytáhněte na souš, tady nás nikdo znenadání nenapadne.“

„Dovolte mi nejdřív poslat Triton kolem ostrova, než se všichni vylodíme. Nezabere to ani hodinu. Není to pravděpodobné, ale někdo se může potloukat na druhé straně.“

„Máš pravdu. Není nad opatrnost. Přikaž to a pověz jim, aby pátrali po těch, kteří přežili. Z vlastní zkušenosti vím, že vždycky někdo přežije, a já bych takové lidi rád vyslechl.“

Zatímco loď vyrazila na svou misi, já prošel vesnicí. Hermes se držel u mě. Krátký průzkum potvrdil můj první dojem: všichni mrtví byli staří, zmrzačení nebo vypadali, že se marně pokusili postavit na odpor.

„Zmizeli se všemi lidmi, které mohli prodat jako otroky,“ poznamenal Hermes.

„To nájezdníci obvykle dělají,“ potvrdil jsem. Zahlédl jsem Aristona, jak si zaraženě prohlíží zničený chrám, a zavolal ho k sobě.

„Odpovídá tohle jejich obvyklému chování?“ zeptal jsem se ho.

Prudce zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Nedává to žádný smysl. Nezabíjíte ovce, když je nehodláte sníst. Stříháte je.“

„Přesně. Vzali všechno, co se jim mohlo nějak hodit: jídlo, vlnu, ženy, mladíky na prodej a silné muže, kteří se nepostavili na odpor. Pak se pustili do tohohle zbytečného masakru a vypalování. To si zaslouží trochu zamyšlení.“

O chvilku později se Triton vrátila a posádka hlásila, že v okolí se neskrývají žádné lodě a z moře nejsou vidět žádní lidé, kteří přežili. Nechal jsem shromáždit všechny vojáky i námořníky na místě, kde jsem k nim mohl promluvit.

„Chci tento ostrov prohledat,“ pověděl jsem jim. „Přiveďte každého, koho najdete živého. Těmto nešťastným lidem,“ mávl jsem rukou k rozbořené vesnici a jejím mrtvým obyvatelům, „se musí dostat pohřebních a smutečních rituálů, jinak budou jejich duše pronásledovat naše lodě a přinesou nám smůlu.“ Já osobně jsem vlastně spíš pochyboval o schopnostech mrtvých provádět nepěkné kousky živým, ale zaopatřit zesnulé je zvyk, a v každém případě jsem se pak cítil líp. „Dejte se do toho!“

Na ostrově nezbylo dost dřeva na patřičnou pohřební hranici, tak muži vyškrábali v písčité půdě mělký hrob, do něj vložili těla a zakryli je. Na vrcholu hrobu postavili malou mohylu a s Kleopatřinou pomocí jsem provedl pohřební rituál a jako oběť jsem na mohylu nasypal mouku a vylil víno a olej.

Princezně se dělalo špatně z puchu, ale pohled na celý ten masakr ji neděsil, jak bych byl předpokládal. Nenechal jsem to bez povšimnutí.

„Ženy z mého rodu jsou vychované tak, aby ovládaly své emoce. Mezi potomky Alexandra může být při veřejných příležitostech předváděn pouze veliký hněv.“ Zakladatel jejího rodu Ptolemaios Spasitel se oženil s Alexandrovou sestrou. Ne náhodou bylo její jméno Kleopatra.

„Tak takhle vypadá válka?“ zeptala se.

„Občas,“ přisvědčil jsem. „Ale tohle je velmi kruté. My Římané občas zničíme město takto důkladně, ale pouze abychom z něj učinili varovný příklad, třeba když lidé, kteří přijali naše podmínky, zrádně nedodržují smlouvy a napadnou nás.“

„Nepochybně to nebyl tento případ.“

„Ne, a já se hodlám dozvědět, proč se to stalo.“

Pátrací skupina se vrátila, a jak jsem očekával, přivedli ty, kteří přežili: tři ženy a dva muže. Všichni byli příliš ochromení, takže ani necítili strach. Nevypadali jako Řekové, ale spíš jako nějací archaičtí lidé, co tu zůstali z raných dob. Byli tmavé pleti s inkoustově černými vlasy, jež mužům padaly na ramena v loknách svíjejících se jako hadi a ženám sahaly až do pasu. Šaty měli špinavé a rozedrané a kůži plnou modřin a škrábanců. Jejich široké obličeje mohly být pohledné, kdyby jejich výraz nevyzařoval zvířecí otupení.

„Co se tu stalo?“ Nic neřekli, ani nenaznačili, že vůbec slyšeli má slova. Jeden voják je začal hrubě popostrkovat, ale já ho zarazil. „Ne. Už si vytrpěli dost. Nechte je odpočinout. Dejte jim jídlo a pití; vysvětlete jim, že nepřijdou k úhoně. Rozhodně ne k další úhoně. Vyslechnu je později. Ione.“

„Ano, senátore?“

„Už je pozdě, abychom se vrátili na Kypr. Zastihl by nás soumrak. Na noc zůstaneme tady a zpátky se vydáme za rozbřesku.“

Brzy se rozhořely ohně na vaření a plachty se proměnily ve stany pro mužstvo. Všichni byli sklíčení tím, co během dne viděli, a obvyklé klábosení nebylo skoro slyšet. Námořníci, kteří pracovali nejnamáhavěji, se v tichosti najedli, pak zalehli a spali jako uštvaní psi. Vojáci pověření bezpečností zůstali vzhůru déle a tiše se bavili.

Kleopatra si přirozeně přivezla vlastní stan vybavený veškerým zařízením. Byl obklopen strážci, kteří stáli v pozoru s kopími vztyčenými, jako kdyby se účastnili vojenské přehlídky v Alexandrii.

„Připojte se ke mně na večeři, senátore,“ zavolala a já ani chvilku neváhal. Chlopeň stanu byla natažená dopředu a pod ní jsem klesl do skládací židle, jejíž sedátko i opěradlo byly vyrobené z leopardí kůže. Kleopatra pohodlně spočívala na lehátku vystlaném buclatými polštářky. Z toho, co jsem viděl, byl stan vybaven stejně luxusně a pod celým ležely přepychové koberce. Od jedné z jejích mladých otrokyň jsem přijal pohár vína. Byl z čistého zlata, jak jsem poznal podle jeho váhy.

„Aby vaše loď všechno tohle pobrala,“ poznamenal jsem, „musí být větší z vnitřku než z vnějšku.“

Usmála se. „Všechno spočívá v umění zabalit.“ Pak zvážněla. „Dospěl jste ohledně tohohle k nějakému závěru?“

„Zvažuji jisté možnosti, ale rád bych promluvil s těmi, co přežili, než se je pokusím vyslovit.“

„Povečeřte prosím se mnou. Třeba se brzy zotaví natolik, že nám prozradí, co se stalo.“

Kleopatřiny zásoby jídla dalece převyšovaly vše, co bylo dostupné na římské válečné lodi. Nebylo to opulentní, ale vše v nejvyšší kvalitě, a nechyběly takové věci jako medové fíky a datle, lahodné pikantní kořeněné koláčky a kachny přivezené ten den z Kypru a připravené jejími úžasně zdatnými kuchaři.

„Vezmi něco těm ubohým lidem,“ nařídila otrokovi. Muž naložil tác lahůdkami a zmizel.

„Budou jíst lépe, než kdy v životě zažili,“ prohlásil jsem, „ale je to draze vykoupené jídlo.“

„Určitě se cítí úplně ztracení,“ řekla. „Celý jejich svět byl zničen.“

Když jsme dojedli večeři, byla už úplná tma. Kleopatra a já jsme vstali a vydali se tam, kde u malého ohně seděli zbylí vesničané. Čtyři z nich jedli, ale podle pohledu v jejich očích to byla jen bezděčná činnost. Vůbec nevěděli, co dělají. Ion stál s několika vojáky opodál a pozoroval je. Kapitán ukázal na ženu, která nejedla. Seděla maličko stranou.

„Támhleta šla před chvilkou na pobřeží a umyla si obličej a ruce. Určitě se z toho pomalu probírá.“

Obličej si vydrhla od sazí, špíny a potůčků slz a já si všiml, že má vytetované vertikální linky od spodního rtu až k bradě a uprostřed čela dva soustředné kruhy.

„Ženo, rozumíš mi?“ zeptal jsem se tak mírně, jak jen jsem dokázal. Římané nejsou školení v mírné řeči, ale po tom, co prožila, jsem ji sotva mohl vyděsit. Vzhlédla, takže si byla přinejmenším vědoma svého okolí. Pronesla několik slov v jazyce, jenž se nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšel.

„Ione, myslíš, že některý z mužů by tomu jazyku mohl rozumět?“ zeptal jsem se.

Zachmuřil se. „Mám námořníky ze všech koutů, ale nevzbudilo by je ani zemětřesení díky tomu, jak jste je dneska zaměstnal.“

„Já jí rozumím,“ ozvala se Kleopatra.

Udiveně jsem se na ni otočil. „Princezno, vaše jazykové znalosti jsou proslulé, ale vsadím se, že jazyk, kterým tato žena hovoří, se používá jen na tomto ostrově.“

„Mluví se jím po celém světě,“ prohlásila. „Je to řečtina. Ale ten nejstarší dialekt, jaký jsem kdy slyšela. Tenhle jazyk už byl prastarý v době, kdy Homér skládal své verše. Myslím, že je to varianta kykladského jazyka mrtvého tisíc let. Já ho viděla jen v psané formě v několika velice prastarých textech, a ty byly opsané z dřívějších děl.“

Kleopatra vás vždycky dokázala překvapit.

„Požádejte ji, aby popsala, co se stalo.“

Velice pomalu, zvažujíc pečlivě každé slovo a s mnoha opakováními, když se žena zatvářila zmateně, nakonec tu otázku dokázala přetlumočit. Žena ze sebe začala chrlit slova, ale Kleopatra ji gesty přiměla, aby zpomalila. Nakonec se na mě obrátila.

„Jmenuje se Chrysa. Vesnice nemá žádné jméno a ona zná jen tento ostrov. Před dvěma dny se pozdě odpoledne u pobřeží objevilo pět lodí. Lidé si mysleli, že chtějí koupit ryby a vlnu, tak utíkali k moři. Jenže ti cizinci vystoupili na břeh ozbrojení a začali je nahánět dohromady, ženy a děti přivázali k sobě provazy, některé mladé muže pevně svazovali, ostatní zabíjeli a všechny staré lidi podřezali. S několika ostatními se utíkala schovat do vnitrozemí. Zalezla pod skalní převis, který znala. Neví, jak se těmhle ostatním podařilo schovat. Neví, co se stalo s jejím mužem a dětmi.“

„Zeptejte se jí na chování těch nájezdníků.“

Podívala se na mě. „Co máte na mysli?“

„Byli rozzlobení, jako kdyby jim tihle ostrované provedli něco zlého? Byli veselí, smáli se, když zabíjeli, znásilňovali a užívali si? Jak se tvářili a jak mluvili?“

Znovu se Kleopatře podařilo přetlumočit význam a žena odpověděla, ale musela to mnohokrát opakovat, aby jí princezna plně porozuměla.

„Říká, že byli ponuří, ale neprojevovali žádnou zlost, jako kdyby vykonávali práci. ,Jako muži kuchající rybu na večeři,‘ tak to vyjádřila. Žádné znásilnění neviděla.“

„Zahlédla jejich vůdce?“

Znovu se rozehrálo představení gest a slov, ale tentokrát o něco rychlejší. „Viděla na břehu velikého muže s dlouhými vlasy a vousy a zdálo se, že ostatní se mu podřizují. On se ale na ostrovany sotva podíval a Chrysa byla příliš vyděšená, aby si ho všímala nějak víc.“

„Dokáže popsat lodě?“

Kleopatra se zeptala. „Jako ty vaše, ale stejné barvy jako moře.“

„Poděkujte jí. Řekněte, že ji i ostatní vezmeme na Kypr a najdeme pro ně nějaké živobytí. Už nebudou dál trpět.“

Žena promluvila a Kleopatra se ke mně obrátila. „Nechce jet na Kypr. Myslí, že ani ostatní nebudou chtít. Ostrov je to jediné, co znají.“

„Ale nic tu pro ně nezbylo. Povězte jí, že i když najdou nějaké jídlo, časem tu sami zemřou.“

Kleopatra to zkusila. „Chce zůstat.“

Vrátili jsme se do Kleopatřina stanu.

„Jste teď hotov učinit nějaké závěry?“ zeptala se a podala mi další pohár.

„Tohle byl odstrašující příklad,“ prohlásil jsem. „Existuje jediné vysvětlení. Nájezdníci dostali rozkaz celé místo zcela zničit, proto si počínali tak důkladně. Byl to jen úkol – snad nepříjemný, ale úkol, jenž se přesto musel splnit.“

„Na koho byl ten varovný příklad zacílen?“ zeptala se. „Na vás?“

„Římana masakrem nemůžete zastrašit a tohle Spurius dobře ví. Ne, mělo to dát na vědomí každému ve východním moři, co se stane tomu, kdo s námi bude spolupracovat. Zpráva o tomhle masakru už na nás bude čekat na Kypru, a to znamená, že se v celé oblasti rozšíří během několika dnů. Je to velice výkonný systém komunikace.“

„To znamená, že tenhle Spurius ví, že tu jste a že po něm jdete.“

„Tohle místo napadl před dvěma dny. Musel se doslechnout o mém příjezdu a mém poslání v okamžiku, kdy jsem vstoupil na Kypr. Rád bych věděl, jak se to mohlo stát.“

Příští ráno jsme odpluli ze zničeného ostrova. Žádný z těch, co přežili, s námi nejel, ač jsme všechny horlivě přemlouvali. Nechali jsme je tam, pozůstatky ztraceného světa. Bylo to smutné, ale svět je smutku plný.

Kapitola 6

Zpátky do Pafu jsme se dostali až pozdě odpoledne. Ve chvíli, kdy jsme zajeli do vojenského námořního přístavu, ke mně přistoupil Ariston.

„Udeří velmi brzy,“ prohlásil. „Možná právě v tomto okamžiku napadli nějaké místo. Až se rozšíří zpráva o tom, co jsme viděli na ostrově, můžete očekávat, že se vám dostane pramalé podpory i od lidí, kterým se snažíte pomoct.“

„Kde?“ zeptal jsem se ho.

„Kdekoli chtějí,“ ujistil mě.

Mohl jsem zapřísahat každého, aby mlčel, ale věděl jsem, jak by to bylo marné. Několik stovek mužů neudrží tajemství, ani kdyby byli všichni Římané a uctívali stejné bohy. Tady jsem měl odpad z celého moře, a to nezmiňuji Kleopatřiny Egypťany a houf jejího užvaněného služebnictva. Jen se o něco takového pokusit by spustilo klepy mnohem horší, než byla pravda samotná.

Na náš návrat se přišel podívat malý hlouček občanů, námořníků a přístavních povalečů. Ale nevelký zástup se brzy rozptýlil, když se ukázalo, že se vracíme bez hlav pirátů, osvobozených zajatců a hromady kořisti. Na to bylo trošku brzy. Když jsem přešel lodní můstek, všiml jsem si, že u mola čekají drahá nosítka a u jejich tyčí trpělivě dřepí olivrejovaní nosiči. Jemná ruka s mnoha prsteny odhrnula záclonku.

„Senátore! Měl jste příjemnou plavbu?“ Byla to Flavia. Na sobě měla drahé, i když celkem jednoduché roucho, a náročně upravená blonďatá paruka byla zpátky na svém místě. Každým coulem vypadala jako vznešená římská dáma a těžko se věřilo tomu, že jen před dvěma dny jsem na ní viděl spoustu coulů, jež měly ke vznešenosti hodně daleko.

„Byla to celkem slušná vyjížďka, ale rozhodně nic víc než cvičná plavba.“

„Viděli jste nějaké piráty?“

„Ne, ale viděli jsme místo, kde plenili. Bylo to poučné.“

Posunula se na jednu stranu nosítek. „Prosím přisedněte, senátore. Jsem si jistá, že vaše úsilí ve vás probudilo chuť k jídlu. Časná večeře u mě doma vám udělá velmi dobře.“ Všimla si mého nadzvednutého obočí a usmála se. „Můj manžel by s vámi velmi rád hovořil.“

„Pokud mi dovolíte, abych tu ještě zařídil pár věcí, pak mi bude velkou ctí.“

„Jen běžte. Ráda pozoruji námořníky při práci.“

Uložil jsem Hermovi, aby dopravil naše věci do komnat v Silvanově domě a počkal tam na mě. Nelíbilo se mu to, ale měl tolik rozumu, že se se mnou nepřel. Kapitánům jsem přikázal, aby byli za svítání u svých lodí a posádek připraveni vyplout na můj rozkaz. Opodál jsem uviděl Kleopatřinu zlatou veslici vezoucí ji do obchodního přístaviště. U Harmodia jsem nechal vzkaz, kde budu příštích pár hodin, kdyby mě někdo sháněl.

Pak jsem nastoupil do nosítek vedle Flavie a ona spustila závěs. Okamžitě mě obklopil oblak jejího parfému. Ne že by to na mě nezapůsobilo. Pochopitelně řádného muže mého postavení by měla vznešená dáma, jež holduje hrátkám se spodinou společnosti, řádně odpuzovat, jenže já nikdy nebyl řádný. A na takové koncentraci drsných živočišných choutek, energie a síly je něco nepopiratelně vzrušujícího.

Ale ke své cti jsem si udržel odstup. Hořké zkušenosti mě poučily, že mnoho mých osobních katastrof způsobila moje slabost pro velmi špatné ženy. A já znal některé z těch nejhorších. Například Klodii. A pak tu byla ta germánská princezna Freda. Nebyla vlastně zlá, jen barbarská jako celá její rasa, ale přesto naháněla hrůzu. Osobně jsem se setkal i s mladou Fulvií a množstvím méně slavných, ale stejně nestoudných žen. S některými z nich jsem se zapletl a přitahovaly mě všechny. Tavič bronzu mi jednou vysvětlil, že žhnoucí kov je krásný, záhadný a vzrušující, ale člověk by se ho nikdy neměl dotýkat holýma rukama. Byla to moudrá rada.

Položila mi horkou dlaň na paži. „Každý říká, že jste světaznalý muž, Decie Caecilie. Jste přítel Caesara a staří otravové jako Kato vás považují za zkaženého zvrhlíka.“

„Dostalo se mi takové poklony,“ připustil jsem.

„Báječné. Moralisté jsou tak únavní. Přesto bych však ocenila, kdybyste pomlčel o mých nočních eskapádách, až budete hovořit s mým manželem.“

„Flavie, vaše radovánky jsou jen vaší záležitostí a já se nebudu snažit radit ani vám, ani vašemu manželovi, ale ten musí být víc než trochu hloupý, pokud to už neví.“

„Och, ten ví naprosto přesně, jak se bavím. Jen jsme se zkrátka dohodli, že je to něco, o čem nebudeme hovořit ve společnosti nám rovných. On má své vlastní záliby a do těch se zase nepletu já. Je to uspokojivá domluva, nemyslíte?“

„Svět by byl šťastnějším místem, kdyby i ostatní páry měly pro sebe takové pochopení,“ ujistil jsem ji. Popravdě, takové svobodomyslné dohody nebyly v Římě neobvyklé. Flavia jen na cestách za potěšením zacházela dál než většina.

Dům Sergia Nobiliora byl pouze o maličko méně impozantní než ten Silvanův. Římští equites té doby, což byli příslušníci nejbohatších plebejských rodin, ovládali bankovnictví, finance a další obchodní činnosti. Ačkoli většina z nich byla naprosto spokojená, že vydělává peníze a je vyloučena ze senátu s jeho nekonečnými povinnostmi a obtížnými vojenskými závazky, utvořili velmi vlivnou mocenskou skupinu a dominovali lidovým shromážděním. To byla třída, ke které patřil Sergius Nobilior.

On sám mě přivítal v atriu.

„Senátore! Prokazujete mému domu velikou čest. Když jsme se doslechli, že zahlédli vaše lodě, moje žena přísahala, že vás přiveze. A ona obvykle své muže chytí.“ Řekl to bez zdání ironie. „Prosím, připojte se k nám na večeři. Živit se lodní stravou je jistě fádní.“

„Nebyla to žádná velká plavba,“ pověděl jsem mu, „ale s radostí přijímám.“

Vydali jsme se do nádherně zdobeného triclinia a během jídla jsme hovořili jen o bezvýznamných věcech. Neměli žádné jiné hosty, což je v domě bohatého muže neobvyklá věc, tak jsem předpokládal, že si přeje pohovořit o nějaké obchodní záležitosti v soukromí. Proto jsem pil obezřetně. Stejně tak oni dva, jak jsem si všiml.

„Byla vaše plavba plodná?“ zeptal se, když nám přinášeli ovoce.

Pověděl jsem jim o ostrově, který jsme navštívili, o jeho zničené vesnici a několika ochromených obyvatelích, kteří přežili.

„Jak příšerné!“ zvolal Nobilior. „Jaké nelidské bestie to musí být, aby udělali něco takového. Nemůžu věřit zprávě, že jejich vůdce je Říman.“ Flavia, naproti tomu, upíjela sladké egyptské víno a nezdálo se, že by byla takovým chováním nadmíru šokovaná.

„Nu, pokud nic jiného, my Římané jsme přizpůsobiví. Osobně si myslím, že nikdo jiný než Říman by nedokázal způsobit tolik potíží s tak málo loděmi a muži.“

Zachechtal se. „V tom máte rozhodně pravdu. Občas si myslím, že zbytek světa nám to příliš usnadňuje. Slyšel jste, jak Ptolemaios získal svůj trůn zpátky?“

„Většinu té doby jsem byl v Galii, ale doslechl jsem se zvěsti týkající se předávání hojných úplatků.“

„Spíš královských než hojných,“ prohlásil. „Jeho poddaní prý mají za to, že nám neměl dovolit obsadit Kypr. Když jeho bratr spáchal sebevraždu, poddaní vyhnali Pištce z trůnu. Koneckonců přijal jméno Filadelfos: ,ten, kdo miluje svého bratra.‘ Egypťané to považovali za hořkou ironii. Jenže oni musí mít na trůnu alespoň nějakého Ptolemaiovce, tak na něj posadili jeho dceru Berenike. Podle ptolemaiovské tradice nemůže královna vládnout sama, tak pátrala po královském manželovi a nakonec vybrala Archeláa z Pontu.

Pištec okamžitě uprchl do Říma, kde se obrátil s peticí na senát, aby ho vrátil na trůn. Víte, jakým právem sepsal tuto petici?“

Zapřemýšlel jsem. „Několik let před tím mu byl odhlasován status ,přítele a spojence‘, ne? Myslím, že to bylo za konzulátu Caesara a Bibula.“

„Je to tak. Aby ten titul získal, taky štědře platil. Pompeius a Caesar mu titul zajistili, ale pověděli mu, že to bude drahé – ne méně než šest tisíc talentů.“

„Šest tisíc!“ Dokonce i podle měřítek té doby to byl obrovský úplatek.

Přikývl. „Šest tisíc. To zhruba představuje půlroční příjem Egypta. Jenže Pištec je žebrák a všichni to vědí, tak kde myslíte, že k té sumě přišel?“

Tohle byl jeho příběh a já právě dojedl jeho večeři, tak jsem hrál podle něj. „Kde?“

„Půjčil si ji od Rabiria Postuma. Znáte ho?“

„Jednou jsem se s ním setkal, před několika lety na hostině na Egyptském velvyslanectví. Zrovna ho jmenovali Ptolemaiovým finančním poradcem. Rabirius jistě nebyl tak bohatý, aby mu sám půjčil šest tisíc. Ani Krassus by najednou tolik peněz neměl.“

„Rabirius je můj starý přítel,“ prohlásil Nobilior samolibě. „V tomto podniku přibral mnohé z nás jako své společníky. Pochopitelně se jednalo jen o získání titulu, aby senát musel podpořit jeho požadavky. Přimět Řím, aby mu poskytl vojenské síly, jež potřeboval, mělo stát dalších deset tisíc. A nezapomeňte, že v té době stále dlužil část těch původních šesti.“

„Myslím, že vím, kam tím míříte,“ řekl jsem. „Souhlasil, že zaplatí, ale nejdřív jsme ho museli vrátit na trůn, aby mohl začít rabovat vlastní zemi a nahrabal tak peníze na dlužné částky.“

Nobilior se usmál. „Přesně. Caesar není jediný, kdo ví, jak využít zadluženost ke své výhodě. Tedy, v té době měl Caesar plné ruce práce v Galii a Pompeius musel řešit vlastní problémy, ale náš přítel Aulus Gabinius vedl válku v Sýrii, kde měl k dispozici skvělou armádu. Nemohl přerušit válku proti Parthské říši a vydat se do Egypta s celým vojskem, ale Caesar mu poslal silné pomocné sbory auxilia, další najal Gabinius na místě a vydal se na cestu doprovázený Rabiriem, který měl dohlédnout na peníze nás všech.“

„Zajímalo by mě,“ ozval jsem se, „jak by se voliči cítili, kdyby věděli, že tolik našich válek je vlastně jen obchod? Spousta z nich si stále myslí, že se jedná o slávu a čest republiky.“

Pokrčil rameny. „Nikdo nic nenamítá proti hromadám kořisti a levným otrokům, jež naši vítězní generálové přivážejí zpět. To je to hlavní, o co se opravdu zajímají. O tohle a o udržení barbarů co nejdále to jde. Spousta starších voličů ještě pamatuje, jak Kimbrové a Teutoni rozbili tábor jen pár dnů pochodu od Říma, než je Marius rozdrtil. Nezapomínejte, že králové z celého světa přivádějí svá království na mizinu pošetilými válkami i v případě, že jejich říši si nechce nikdo podrobit. Měl by si římský lid stěžovat, protože naše vlastní války jsou tak výnosné?“

„To jste vystihl.“ Přemýšlel jsem, co ještě vystihl, ale měl jsem pocit, že se k tomu dříve či později dostane.

„Všestranně nadaný muž, ten náš Gabinius,“ poznamenala Flavia. Mohla mít na mysli několik významů, ale já měl příliš málo informací, abych se v tom vyznal.

„Římský státník musí být všestranný,“ podotkl jsem.

„Vzpomínáte, jak Pompeius získal své výjimečné velení proti pirátům?“ zeptal se Nobilior.

Zamyslel jsem se. „To bylo za konzulátu Pisona a Glabria, že? Čtyři roky před mým kvestorátem. Moje rodina mě poslala na celý rok do Kampánie, kde jsem řídil výcvikový tábor pro rekruty, kteří měli být posláni na Krétu do tamního vojska Metella Kretika. Toho roku i většinu toho následujícího jsem neměl s římskou politikou valné kontakty.“

„Pompeiovo impérium mělo trvat tři roky,“ řekl Nobilior, „a zahrnovalo celé moře a ještě padesát mil do vnitrozemí a převyšovalo impérium všech provinčních správců. Bylo uděleno zákonem lex Gabinia.“

„Gabinius byl tribunem, který ten zákon prosadil?“ Na to jsem zapomněl.

„Ano, ale po pořádných šarvátkách. Tribun Trebillius podal veto a podpořil ho Otho. Následovaly týdny hádek.“

„Je mi moc líto, že jsem o to přišel.“

„Byly to vzrušující časy. Nakonec musel senát dotáhnout celý venkovský hlasovací blok, aby se dostal ze slepé uličky. Venkované byli pochopitelně Pompeiovými velkými přívrženci, tak ten zákon prošel.“

„Chcete mi říct, že Gabinius je Pompeiův člověk?“

„Říkám vám, že válka, politika a obchod jsou v této části světa velmi komplikované. A co se týká jeho současného vztahu“ – oběma rukama předvedl výmluvné gesto – „tyhle věci se mění. Lex Gabinia byl schválen před mnoha lety a Pompeiovo slunce ztrácí lesk.“

„Tady na Východě,“ dodala Flavia, „mají lidé na Řím jiný názor. Současná politika Fora pro ně neznamená skoro nic. Na Západě stojí v centru pozornosti Caesar. Tady je v podstatě neznámý. Velká jména Východu jsou stále Pompeius, Gabinius, a dokonce i Lukullus. Jejich vyplacení veteráni a žoldáci se usadili všude kolem na ostrovech a na pobřeží a mnoho z nich je aktivních v různých místních armádách.“

„V Egyptě,“ ozval se Nobilior, „je velký oddíl královských sil, jenž nese jméno ,Gabiniovci‘. Někteří jsou Římané, ale většina patří k pomocným sborům auxilia, co poslal Caesar – mnozí z nich jsou Galové a Germáni.“

Zdálo se, že se právě dostává k jádru věci.

„A nejen tihle,“ dodala Flavia. „Vybral si rekruty z mnoha osad v Kilikii a Ilýrii.“

„Včetně těch založených Pompeiem, aby oddělil někdejší piráty od moře?“ zajímal jsem se.

„Těžko říct,“ prohlásil Nobilior. „To by bylo koneckonců porušení podmínek kapitulace. Ti muži neměli znovu pozvednout zbraně. Jenže málo zákonů postrádá pružnost, když se dostane na moc a ambice.“

„Naprostá pravda. Nu tedy může být, že tenhle Spurius je jedním z těch vyplacených veteránů, který si teď zařídil vlastní živnost.“

„Velmi pravděpodobné,“ přikyvoval Nobilior. „Dal byste si ještě pohár tohohle vynikajícího lesboského?“

Opouštěl jsem jejich dům příjemně přiopilý. Flavia mě osobně doprovodila ke dveřím.

„Musíte nás zase brzy navštívit, senátore,“ prohlásila.

„Takové potěšení si nenechám ujít,“ ujistil jsem ji. Její polibek na rozloučenou byl mnohem žhavější, než běžně schválený pravidly etikety, ale aspoň si na sobě nechala šaty.

Při chůzi jsem si připomínal, abych se té ženě zdaleka vyhýbal. Koneckonců se tu brzy objeví Julie. Flavia ochromovala mou jasnou mysl, ale dokázal jsem vydolovat myšlenky ze svých dolních partií natolik, abych se zamyslel nad tím, co jsem právě slyšel.

Nobilior naznačil, že tihle piráti byli Gabiniovi muži. Ale pokud ano, kam mě to zavedlo? Gabinius neměl žádné impérium, nebyl nic víc než vyhnanec jako mnoho dalších, kteří čekají na svou příležitost vrátit se zpátky do Říma a znovu usednout na své místo v senátu. Pokud se někteří Gabiniovi veteráni vydali za hranici zákona, neznamenalo to, že je k tomu navedl, ačkoli taková souvislost se nabízela.

Když jsem dorazil do svých komnat v rezidenci správce, poslal jsem Herma, aby přivedl Aristona.

„Jak ti vyhovuje ubytování?“ zeptal jsem se ho, když přišel.

„Zatím to jde. Dívky, co tu obsluhují, jsou do mě úplně paf. Když vezmete v úvahu, s jakými muži se tu obvykle stýkají, není to vlastně žádné překvapení. Jídlo, víno a pokoj jsou mnohem lepší, než si většinou můžu dovolit.“ Protáhl své svalnaté paže. „Kdyby to bylo napořád, začalo by mě to nudit, ale teď se mi to docela líbí.“

„Dobře. Aristone, když jsi byl ve Spuriově malé flotile, hovořilo hodně mužů o tom, že sloužili u Gabinia při jeho egyptské výpravě?“

Přikývl. „Několik z nich ano, jak si vzpomínám. Říkali, že jeho odvodoví důstojníci přišli do vesnice, kde byli usazeni, a nabídli jim možnost dělat něco příjemnějšího než se plahočit za tažným volem, a tak po tom skočili.“

„Řekli tihle důstojníci, proč jejich přísaha, že se už nikdy nechopí zbraní, byla zrušena?“

Pokrčil rameny. „Já tam nebyl. Ale Řím pořád buduje auxilia z poražených lidí, ne? Navíc v té přísaze bylo výslovně uvedeno, že nikdy nesmíme pozvednout zbraně proti Římu. Pokud chtěl římský generál bojovat s nepřítelem Říma, co by na tom mohlo být špatného? A Pompeius se hlavně staral o to, abychom se drželi dál od moře.“

„To se ví. Ale stalo se, aby některý z těch mužů naznačil, že stále nějak slouží Gabiniovi?“

Ariston přimhouřil oči. „Vy si myslíte, že by za tím mohl být on?“

„Je to jedna z možností, kterou zkoumám.“

„Nikdo nic takového nepovídal. A vůbec, pokud by muž jeho postavení chtěl provést takovou věc, jednal by pouze s jedinou osobou, a to by byl Spurius. I pak by nejspíš nevyhledal toho muže osobně. Asi by použil tajného posla.“

„Ano, vím, jak se to provádí.“ Vzpomněl jsem si na bezpočet jednání mezi prominentními kandidáty i už zvolenými římskými úředníky a vůdci pouličních gangů, jejichž podporu potřebovali. Někteří propuštěnci vždycky působili jako prostředníci. „Vrať se do svých komnat. Nikomu se nezmiňuj o tom, o čem jsme spolu hovořili.“

„Pojď Herme,“ řekl jsem, když byl pryč, „zajdeme za princeznou Kleopatrou.“

Našli jsme ji v doprovodu jejích učenců v krásném malém, pochodněmi dobře osvětleném zákoutí společenské zahrady. Naslouchali Alfeiovi, který stál před nimi a deklamoval dlouhou báseň o zrození Venuše, jež se podle mýtu přihodilo nedaleko od místa, kde jsme pobývali. Poté, co se dostala na souš ve své lastuře, založila svůj první chrám přímo tady v Pafu, kde se prastará, vcelku skromná stavba stala středem jejího kultu.

Pochopitelně ji Řekové nazývají Afrodita, „z pěny zrozená“. Mezi Řeky je to něžná bohyně bez děsivých vlastností římské Venuše. To nám ovšem nebrání ve ztotožňování obou bohyní. Kromě dalších výhod nám to dovoluje krást řecké sochy Afrodity a vztyčit je v našich chrámech Venuše, aniž by se jednalo o něco nepřístojného.

Traduje se, že za starých časů, než jsme se dostali pod řecký vliv, neměli naši bohové žádnou podobu, a tudíž jsme ani nevěděli, jak vypadají. Je těžké myslet dnes na Jupitera, aniž by si člověk představil Dia, nebo Marta postrádajícího podobu Arese, ale kdysi to tak bývalo.

Stanul jsem ve stínu ovocných stromů, dokud Alfeios nedokončil svou píseň, a zatímco jsem čekal, všiml jsem si muže sedícího vedle Kleopatry. Připadal mi nějaký povědomý – zavalitý, s kulatým obličejem, plešatou hlavou a se spoustou egyptských prstenů na tlustých prstech. Egyptské šperky mi osvěžily paměť. Byl to Potheinos, první eunuch na dvoře krále Ptolemaia. Když jsem ho před lety viděl v Alexandrii, měl na sobě egyptské roucho doplněné parukou a silně nalíčený obličej, což bylo v oblibě u tamních dvorských hodnostářů. Navzdory tomu byl Řek jako všichni ostatní a tady se tak i oblékal.

„Dobrý večer, princezno,“ pozdravil jsem, když utichl potlesk a Alfeios se doklaněl.

„Ach, senátore, tady jste,“ usmála se. „Už jsme vás sháněli.“

„Těšil jsem se pohostinství Sergia Nobiliora,“ pověděl jsem jí.

„Jistě si vzpomínáte na Potheina,“ řekla Kleopatra.

„Tak rád se s vámi znovu setkávám, senátore Metelle,“ prohlásil srdečně. Naše předchozí vztahy měly bezesporu nepřátelskou povahu, ale pro dvořany a diplomaty je přítomnost vše, co je podstatné.

„Nečekané potěšení,“ ujistil jsem ho. „Co vás přivádí na Kypr?“

„Nějaké bezvýznamné záležitosti týkající se převodu pravomocí Římu. Velký počet egyptských aristokratů vlastní na Kypru rozsáhlé pozemky a jejich obavy se musí upokojit.“

„Nechtěli bychom, aby si dělali starosti,“ prohlásil jsem. „Jsem si jistý, že se všechno vyřeší k vaší spokojenosti. My Římané jsme puntičkáři, pokud se týká vlastnických práv, obzvlášť ve vztahu k půdě a otrokům.“

„Chcete říct,“ ozvala se Kleopatra, „že poté, co jste ukradli celý ostrov, budete respektovat smlouvy a vlastnická práva?“

„Přesně tak,“ přisvědčil jsem. „Právě takhle svět funguje, pokud jste si toho nevšimla, princezno. Koneckonců, vy Ptolemaiovci jste ukradli ostrov někomu jinému, ne? A já se vsadím, že jste taky prostě vyhnali předchozí majitele – zabili je, nebo poslali k šípku bez jediné drachmy. Náš způsob je lepší. Všichni souhlasí, že naše daně jsou mnohem mírnější než ty, jež jim ukládali jejich staří místní vládci. A lidem netrvá dlouho si na něco takového zvyknout.“

„Římskou vládu obdivuje celý svět,“ prohlásil Potheinos.

„Pojďte, posaďte se k nám, senátore,“ řekla Kleopatra. „Zmeškal jste úžasné představení.“

„Stihl jsem závěrečnou část,“ pověděl jsem jí. O chvilku později se k nám připojil Alfeios. Kleopatra mu předala olivový věnec, jako kdyby vyhrál na olympijských hrách.

„Lichotíte mým skromným veršům,“ prohlásil básník.

„Je to vaše nová báseň?“ zeptal jsem se.

„Pracuji na ní už nějakou dobu,“ odpověděl a přijal pohár od jednoho číšníka. „Objednal si ji Afroditin chrám tady na Pafu na velkou slavnost. Začne nastávající úplněk, ode dneška za deset dnů. Navštívil jste už Afroditin chrám, senátore?“

„Mám to v úmyslu, ale nejsem tu kvůli prohlížení památek, tak to bude muset počkat, až budu mít čas.“

„Zítra znovu vyplujeme?“ zeptala se Kleopatra.

„Pokud se dozvíme o nějakém dalším nájezdu.“

„Pak se tam znovu dostaneme příliš pozdě,“ podotkla.

„Příští nájezd nebo další dva by měly stanovit schéma pirátských plánů,“ pověděl jsem jí. „Jakmile ho přesně definuji, dokážu předvídat, kde udeří příště. Moji muži zatím nejsou zdaleka dokonale vycvičení a tyhle vyjížďky zlepší jejich výkon.“

„Ale co když neexistuje žádné schéma?“ zeptala se. „Co když útočí pouze z rozmaru nebo prostě plují jen tak nazdařbůh, bez cíle, dokud nezahlédnou nějaké slibné nechráněné místo?“

„Pokud by to byli obyčejní mořští lupiči, stálo by to za úvahu,“ připustil jsem. „Ale zdá se, že jejich vůdce je Říman s vojenskou zkušeností, a já myslím, že jeho mysl funguje organizovaně a systematicky. Zná obchodní procedury ostrovů a přímořských přístavů a věřím, že jeho útoky budou vedeny tak, aby měl co největší zisk. S dostatkem informací o jeho aktivitách bych měl být schopen předvídat jeho činy.“

„Příliš se spoléháte na povídačky o mužově římském původu,“ řekla. „Dejme tomu, že se ukážou jako nepravdivé? Je velmi snadné přijmout římské jméno a nechat ostatní, aby si o vás vymýšleli příběhy.“

„I tak,“ řekl jsem, „není to tupý kriminálník, co se dal na pirátský obchod, protože se mu nenaskytlo nic lepšího. Pokud to není Říman, vsadím se, že sloužil u římských jednotek na Východě. Je mi známo, že Gabinius přijal značné množství cizinců do své armády, se kterou se vypravil do Egypta, aby dosadil vašeho otce zpátky na trůn.“

„Ano,“ souhlasila, „obsahovala jen jádro římských vojáků. Velkou část tvořili všemožní Řekové a Syřané, ale byli tam i Kappadočané, Judejci, Lykové, Dardanové a další. Připomínalo to soupis lodí u Tróje. Dokonce se tam našli i nějací Galové a Germáni. To byli první Germáni, které jsem viděla.“

„Proč jste se jich nezeptala, jestli zpívají?“

Usmála se. „Můj otec by mi nikdy nedovolil, abych se k těm vojákům přiblížila. Pouze makedonskou rodinnou gardu považuje za vhodnou, aby stála blízko princezny.“

„Mnoho těch vojáků zůstalo v Egyptě, že?“ zeptal jsem se.

„Je to tak,“ odpověděla. „Lidé reptali, že se jedná o římskou okupaci, ale byli to jen žoldáci. Složili přísahu mému otci a už nejsou součástí žádné římské armády.“

„Jsou ale mezi nimi Římané?“

„Pár. Jenže to jsou vysloužilí veteráni, žádní dezertéři nebo část římského vojska. Oni rozhodují, komu budou sloužit. Proč vás to tak zajímá?“

„Jen se snažím získat jasnou představu o vojenské situaci v těch končinách. Na Západě je to prosté. Tam jsou římské legie a kromě našich nepřátel už téměř nic jiného. Tady je to složité. Doslechl jsem se, že mezi těmi žoldáky je spousta pirátů, které Pompeius přesídlil do vnitrozemí.“

Kleopatra pokrčila rameny. „Pokud ano, jsem si jistá, že to bylo provedeno zcela legálně. Koneckonců tyhle záležitosti zařizoval římský generál.“

„To je pravda.“

„Senátore,“ vložil se od hovoru Alfeios, „pokud nebudete mít ráno žádný poplach, jenž by vás odvedl k naléhavým povinnostem, dovolil byste, abych vám ukázal Afroditin chrám? Rozhodně stojí za návštěvu a já mám pocit, že jakmile pronásledování Spuria doopravdy začne, budete mít jen málo času, který byste mohl věnovat ušlechtilejším záležitostem.“

„To zní jako báječný nápad,“ řekl jsem. „Ion trvá na tom, že ti líní námořníci potřebují trochu odpočinku. Pokud povinnost nezavolá, s velkou radostí přijmu vaši nabídku.“ Popravdě já sám jsem cítil potřebu trochu si odpočinout. Víno na mě dál působilo a s přibývajícím večerem se naléhavost pronásledování pirátů zdála stále vzdálenější. Rozhlédl jsem se. „Kde je náš hostitel? Zase popíjí s Gabiniem?“

„Jedná s delegací z Alexandrie,“ řekla Kleopatra. „Přijela dnes s Potheinem.“

„Není mezi nimi generál Achillas?“ zeptal jsem se. Během svého pobytu v Alexandrii jsem byl s tímto bojovným šlechticem na kordy. Pomyšlení, že se s ním setkám na římském území, nepostrádalo jisté kouzlo.

„Ach ne!“ zvolal Potheinos. „Kdyby to byla egyptská delegace, byl bych teď s nimi. Ne, tohle jsou římští občané usídlení v Alexandrii, kteří se strachují o svůj majetek v Egyptě a tady na Kypru.“

„Povinnosti římského správce jsou úmorné,“ řekl jsem a rozhlédl se po překrásné zahradě, „ale mají jisté kompenzace.“

„Náš hostitel, jak hádám, si asi přišel na své,“ pohrdavě ohrnul nos Potheinos. On a Kleopatra žili uprostřed tak nesmírného přepychu, že jim Silvanovo sídlo spíš připomínalo chatrč.

Příští ráno mě Alfeios doprovodil do vojenského přístavu, kde jsem se dozvěděl, že o novém pustošení a loupení nejsou žádné zprávy. Přikázal jsem svým kapitánům, aby drželi muže na ubikacích nebo někde blízko nich a byli okamžitě připraveni nalodit se a vyplout. Při kontrole ve skladišti zbraní jsem s uspokojením zjistil, že práce na katapultách a balistách zdárně pokračují. Pak jsem se vydal s Alfeiem navštívit Afroditin chrám.

„Chrám,“ vysvětloval Alfeios, když jsme se přiblížili ke komplexu posvátných budov, „je jedním z nejstarších v řecky mluvících částech světa. I kdyby příběh o tom, jak sem naše bohyně přišla a osobně chrám založila, nebyl pravdivý, stále by byl místní Afroditin chrám mnohem starší než jakýkoli jiný na pevnině. Postavili ho lidé, kteří ještě respektovali lidský rozměr.“

Lidský rozměr byl v tomto případě něco jako nadsázka. Chrám vypadal spíš jako pro Pygmeje, ne větší než obyčejný statek postavený z velkých, hrubě opracovaných bloků místního kamene a zastřešený nezbytnými červenými taškami. Sloupy portika byly zjevně kamenné náhražky za dřevěné, vytesané z jednotlivých kmenů.

Kupodivu mi to připadalo milé a půvabné. Vždycky jsem dával přednost prastarým malým italským chrámům před velkolepými stavbami, jež jsme vybudovali během posledních generací. Proporce tohoto chrámu byly znamenité a jeho poloha tak okouzlující, jak si jen člověk mohl přát. Jeho zahrada byla plná starých a láskyplně opečovávaných stromů, ve kterých bzučely včely a zpívali ptáci, jak tomu bylo už kdoví po kolik století. Od oltáře stoupal kouř z ranní oběti a vzduch plnila vůně čistého kadidla.

„Ptolemaiovci a další následovníci Alexandra,“ poznamenal jsem, „měli ve zvyku budovat kolosální chrámy a zvětšovat ty, jež se v jejich říši už nacházely. Byl jste někdy na Sicílii?“

„Přiznávám, že tak daleko na západ jsem se nikdy nedostal,“ řekl, „ačkoli jsem o tamních chrámech slyšel.“

„Staví chrámy pro obry. Vlastně je tam jeden, který má karyatidy v podobě Titánů. Obrovský je i chrám Diany v Efesu a rovněž tak mramorový Sarapeion v Alexandrii. Kyperští králové nikdy nebyli chudí. Proč je jejich nejslavnější chrám tak skromný?“

„Kněžky nedovolily, aby se chrám zvětšil. Tvrdí, že bohyně ho založila právě takový. Králové si našli jiný způsob, jak ho zkrášlit. Například tahle zahrada je celá stvořená pouze člověkem. První králové postavili velké opěrné zdi a navozili sem půdu pro rostliny. Ale samotný chrám a podoba bohyně jsou takové, jaké byly od počátku.“

Neshledal jsem na tom nic špatného, protože jsem už viděl příliš mnoho nabubřelých chrámů vystavěných ke slávě bohatých a mocných spíš než z úcty k bohu.

Všude byly kněžky oblečené do bílých rouch a hovořily s početnými návštěvníky. Většina z nich přijela na Kypr, aby se účastnili afrodisií. Mnoho význačnějších návštěvníků přineslo jako obvykle do chrámu dary. Ke svému úžasu jsem mezi kněžkami zahlédl známou tvář.

„Flavie!“

Žena se otočila a usmála se. Hovořila s několika zámožně vyhlížejícími lidmi v římském oděvu. Rozloučila se s nimi a připojila se k nám.

„Přece jste si vyšetřil čas od svých povinností, abyste složil poctu bohyni, senátore?“

„Ovšem. Ale nečekal jsem, že vás tu uvidím oblečenou jako její oddanou stoupenkyni.“

„Doma jsem kněžkou Venuše námořníků. S místním sesterským řádem nás pojí úzké přátelství a spolupráce. Afrodita z Pafu je především mořská bohyně a krása, láska a plodnost jsou až její druhotné rysy. Spojení mezi našimi chrámy sahá do doby před etruskými králi. Pojďte, ukážu vám insignie bohyně.“

Bez zdráhání jsme ji následovali. Protože byl chrám tak maličký, většina jeho majetku se ocitla v budovách ležících stranou, z nichž valná část byla větší než samotný chrám. Do jedné jsme vstoupili, nízké, přízemní stavby s pěkně malovaným portikem, jehož střechu podpíraly snad až příliš prosté dórské sloupy. Uvnitř stálo mnoho návštěvníků v obdivu před zdí pokrytou sítěmi. Osobně jsem tedy očekával něco úplně jiného.

„Vypadá to jako skladiště nějakého rybáře,“ poznamenal jsem.

„Podívejte se pozorněji,“ poradila mi Flavia.

Tak jsem přistoupil blíž. Sítě byly nesmírně jemné, téměř jako kdyby se jednalo o obrovské pavučiny. Ve světle proudícím okny portika a dveřmi se také jasně třpytily. Pak jsem uviděl, že nejsou vyrobeny z provázků, ale z jemného zlatého řetízku.

„Při vyvrcholení afrodisií,“ vysvětlovala, „si kněžky obléknou tyto sítě, až půjdou dolů k moři, aby se vykoupaly a byly znovuzrozeny.“

„Ve starém příběhu,“ řekl Alfeios, „použil Hefaistos zlatou nit, aby chytil do pasti svou manželku Afroditu v posteli s Aresem, jejím milencem.“

„Na pevnině,“ pokračovala, „ztratila Afrodita většinu svých znaků mořské bohyně. Vzpomeňte si, že to byl Poseidon, kdo se nabídl, že si ji vezme poté, co ji uviděl ve zlaté síti. Tady v nejstarobylejší svatyni byla síť její, ne jejího manžela.“

„Zapojíte se do slavnostních obřadů?“ zeptal jsem se jí.

„Pouze jako divák. Což je vážně škoda. Strašně ráda bych se koupala v moři před zraky tisíců věřících. Římské náboženské zvyky jsou v současnosti tak fádní.“

„Čistá pravda,“ účastně jsem přisvědčil. „Uvažovala jste, že byste vstoupila do kultu boha Dionýsa? V Itálii je zakázaný, ale v řeckých částech světa stále velice vážený.“

„Já vřele doporučuji samoský obřad,“ ozval se Alfeios. „Je velice prastarý, nanejvýš orgiastický a je považován za nejposvátnější ze všech Dionýsových obřadů. Kněžky ze Samu jsou proslavené svou zbožností.“

„Sergius by s tím nikdy nesouhlasil,“ prohlásila smutně. „Je to bankéř a Samos není nijak zvlášť bohatý ostrov. Nejspíš se tam nikdy nedostaneme. Pojďte, ať vám můžu ukázat podobu bohyně. Není to nic, co byste očekávali.“

Ukázalo se, že měla pravdu. Interiér maličkého chrámu byl potemnělý a oblaka kouře z kadidla vytvářela ve vzduchu ladné spirály. Jak si moje oči přivykaly na šero, uviděl jsem, jak vzadu v sále nabývá bohyně obrysů. Byla zpodobněna v bílém kameni, nejspíš mramoru, ale nemohla se méně podobat naleštěným sochám v životní velikosti, které nám byly tak důvěrně známé. Kámen byl opracovaný a porézní, vytvarovaný do hrubé podoby lidského těla, její paže nebyly od těla odděleny, ani nohy jedna od druhé. Zářezy uprostřed naznačovaly pas, dvě velké, ale nezřetelné obliny představovaly prsa a vejcovitý tvar nahoře hlavu. Neměla žádné rozpoznatelné obličejové rysy.

Dlouho jsem na to neobvyklé, pozoruhodné ztvárnění hleděl a cítil jsem se nějak pohnutý, ač se mi to u slavnějších soch Afrodity stalo zřídkakdy. Ty divák v prvé řadě vnímal jako umělecká díla, a ne jako předměty náboženského zanícení. Byl to kultovní objekt v té nejčistší podobě. Postupně mi docházelo, na co hledím.

„Tohle je bohyně ještě vystupující z moře, stále složená z mořské pěny!“ vypravil jsem ze sebe ohromeně. „Ještě nenabyla svou plnou, božskou podobu.“

„Jste vnímavý – na Římana.“

To nepromluvila Flavia. Hlas mi připomněl med lehce ovoněný kouřem. Otočil jsem se a spatřil ženu královského postoje, asi padesátiletou, která se kdysi mohla krásou rovnat Heleně, a stále ještě nádhernou. Vlasy měla černé, prostě rozdělené uprostřed a její rysy nesly přímočarou dokonalost čisté Řekyně. Její pleť byla téměř bílá s nejnepatrnějším olivovým nádechem a oči nejjasnější modré. Tohle všechno jsem viděl, protože stála v paprscích světla, jež dovnitř proudily dveřmi. Její roucho bylo to nejbělejší bílé, světlo procházelo přímo přes něj a odhalovalo tělo nepoznamenané lety.

„Už mě obvinili z mnoha věcí, ale nikdy z přemíry vnímavosti. Hovořím s velekněžkou chrámu?“

„Jsem Iona,“ řekla. Bral jsem to jako souhlas.

Uklonil jsem se. „Předávám přízeň a úctu senátu a lidu Říma, má paní.“

Přijala to vážně jako něco, co jí patří. „A já vás vítám na tomto svatém místě. Nechtěla jsem vás pohanět. Jen podotknout, že Řekové chápou tento rys bohyně instinktivně, zatímco Římané obvykle vidí jen hrubý kus kamene. Nejste jen tak nějaký obyčejný Říman.“

„To mi řekla už spousta spoluobčanů, ale nikdy jako kompliment.“

„Myslím, že si vaše země cení špatných mužů. Prosím, pojďte se mnou.“

Zmateně jsem ji následoval ven. Návštěvníci před ní chvatně ustupovali a někteří se klaněli téměř tak hluboce jako orientálci. Flavia a Alfeios se k nám připojili a cestou se za nás zařazovaly i mladší kněžky, některé z nich viditelně těhotné. Na rozdíl od Vesty, Afroditě neslouží panny. Iona nás zavedla k celkem malému, ale zkroucenému stromu, jaký jsem nikdy předtím neviděl.

„Tohle je nejstarší strom v zahradě,“ řekla Iona. „Byl prastarý už v době, kdy králové prvně zbudovali terasu a zasadili ostatní stromy. Říká se, že vyrazil z kamene, když sem Afrodita přišla, aby založila svůj chrám. Je to myrhovník a na Kypru není druhý takový, ani na okolních ostrovech, ani na nedaleké pevnině. Koro, pojď sem.“ Krásná dívka, snad sedmnáctiletá, přistoupila a vytáhla ze svého opasku malý nožík na prořezávání, jehož čepel měla tvar srpku měsíce. Iona nůž vzala a čistě oddělila větvičku ze spodní větve. Tu mi obřadně podala. Nějak jsem vycítil, že se jedná o akt hlubokého významu.

„Prosím přijměte ji a zároveň s ní přízeň a ochranu bohyně.“

Větvičku jsem si vzal. „Přijímám tu poctu, ctěná dámo, ale nechápu, proč to děláte.“

„Muž jako vy potřebuje ochranu bohů mnohem víc než většina ostatních.“ Nato se otočila a kráčela pryč následovaná svými krásnými, plodnými kněžkami. Návštěvníci, kteří pozorovali tento podivný obřad, se na mě dívali s údivem a závistí. Flaviin obličej spíš vyjadřoval strach.

Když jsem s Alfeiem kráčel zpátky do přístavu, žvanil pořád o tom, jaká výjimečná čest mi byla prokázána. Tu větvičku stále mám. Je v mé rodinné svatyni s domácími bůžky; a za těch mnoho let, od chvíle, kdy jsem ji přijal z Ioniných rukou, její listy uschly a scvrkly se, ale žádný neopadl. Chránila mě? Nikdo, koho jsem tenkrát znal, už není naživu, takže je možné, že nade mnou pafoská Afrodita celou dobu držela ochrannou ruku. Ale pokud ano, je to stejné prokletí jako požehnání.

Když jsme dorazili do přístavu, právě se tam dostala zpráva o útoku pirátů na město na druhé straně ostrova, tak jsem se s básníkem rozloučil a vypluli jsme. Pochopitelně jsme žádné piráty nezastihli, jen jsme viděli město, kde nedávno byli. Tentokrát proběhlo drancování tradičně, odvezli jen dobře prodejné zboží a osoby.

Když jsme se vrátili do Pafu, dozvěděl jsem se, že byl zavražděn správce Silvanus.

Kapitola 7

Posel mi do rukou vrazil bronzové pouzdro v okamžiku, kdy se moje nohy dotkly souše. „Výjimečně naléhavá záležitost ve správcově sídle,“ řekl, než jsem měl možnost ho otevřít. „Máte jít okamžitě se mnou, senátore.“

„Určitě to není tak naléhavé,“ pověděl jsem mu. „Musím zařídit nějaké záležitosti, v neposlední řadě si přečíst tohle.“ Otevřel jsem pouzdro a četl. Jednalo se o dokonalou strohost:

Senátoru Metellovi:

Stala se tu vražda. Hned přijďte.

A. Gabinius

„Vskutku caesarovská stručnost,“ poznamenal jsem mimochodem. Protože vzkaz byl podepsán Gabiniem, a ne Silvanem, už jsem měl představu o tom, kdo byl zavražděn.

„Ione!“ zakřičel jsem. Muž ke mně přiběhl.

„Pane?“

„Nedovol nikomu jít spát, dokud nebudou lodě připraveny k okamžitému vyplutí. Cvičné plavby skončily. Příště už to bude vojenská akce. Nevrátíme se do přístavu, dokud nechytíme nějaké piráty. Herme, Aristone, pojďte se mnou.“

Ze své lodě už pospíchala Kleopatra, aby se ke mně připojila. Jak se zdálo, jiný posel doručil výzvu i jí.

„To vypadá vážně,“ prohlásila, když dorazila, a maličko lapala po dechu. Nečekala, až jí otroci sestaví nosítka. „Pojďte. Sice jsem princezna, ale chodit jsem nezapomněla. Nehodlám tu čekat, abych cestovala se vší pompou.“

„Nemá smysl přijít unavení,“ doporučil jsem a udal klidné tempo. „Věřte mi, ať je mrtvý kdokoli, bude mrtvý i poté, až tam dorazíme.“

Majordomus Doson nás přijal u dveří. Byl bledý, ale vyrovnaný. „Prosím, pojďte dál, princezno, senátore.“ Počkal, dokud jsme se všichni nedostali dovnitř a dveře nebyly zavřené, než jsme pokračovali dál. „Promiňte tuto nezvyklost, ale generál Gabinius vydal rozkaz, že tato záležitost se zatím nesmí dostat na veřejnost.“

„Když vydává rozkazy generál Gabinius, domnívám se správně, že správce Silvanus zemřel?“ zeptal jsem se.

„Smutná pravda. Je to velice tragické a velice, velice podivné. Já… ach, tady je generál.“

Do atria vstoupil generál a jeho hrbolatý obličej dnes připomínal hlavu zbitého orla více než obvykle. „Můj přítel Silvanus je mrtvý,“ řekl. „Zatím jsem nedovolil, aby se ta zpráva rozšířila. Musíme celou záležitost prodiskutovat. Pojďte se mnou.“

Prošli jsme domem a cestou potkali několik drsně vyhlížejících ozbrojených mužů vojenského chování. Jedním z nich byl starý šedovlasý centurion, kterého jsem viděl tu noc, kdy nás venku napadli. Odněkud z domu vycházel tlumený zvuk mnoha štkajících hlasů.

„To jsou domácí otroci,“ vysvětlil Gabinius. „Pochopitelně je jejich povinností truchlit nad svým pánem, ale přiměl jsem je, aby to dělali tam, kde je neuslyší zvenku.“ Vešli jsme do místnosti, kde jsem po oné pouliční bitce hovořil ještě s oběma těmi význačnými Římany.

„Kdo jsou ti gangsteři?“ zeptal jsem se, když jsme se posadili.

„Moji staří vojáci, kteří se mnou sdílejí můj osud. Pokud se někdy dostanete do vyhnanství, uděláte dobře, když si necháte vybranou skupinu takových mužů blízko sebe. V exilu budete mít málo přátel a velmi mnoho nepřátel. Právě teď se starají o to, aby ostatní hosté o neštěstí nemluvili.“

„Chováte se svévolně, generále,“ poznamenala Kleopatra. „Copak správce neměl svého zástupce?“

„Ne. Měli ho poslat z Říma, ale ať už senát vybral kohokoli, ještě se neukázal.“

„Pak se mi zdá,“ prohlásila, „že senátor Metellus je tu nejvyšší římský úředník.“ Přál jsem si, aby držela pusu zavřenou. Moje situace byla už tak dost svízelná a to poslední, co jsem potřeboval, bylo dostat se do křížku s Gabiniem.

„Senátor,“ řekl, „má pověření od státu, aby se v místních vodách vypořádal s piráty. To ho na dlouhou dobu plně zaměstná. Nikdy nezastával vyšší úřad než edilát. Já jsem sloužil jako prétor a konzul, dokonce v na to navazujících promagistrátních úřadech, jak dobře víte, princezno.“

„Ale vy jste vyhnanec!“ vykřikla rozhořčeně.

„To znamená pouze to, že nemohu vstoupit do Itálie, dokud nebude můj exil zrušen. Exil ale nesnižuje mé postavení.“

Zvedl jsem ruku. „Tohle věcem nepomůže. Jsem naprosto ochoten věnovat se svým námořním povinnostem a ponechat místní správu zkušenému úředníkovi, dokud z Říma nedorazí náhrada. Kypr ještě nemá provinciální postavení a jeho vláda je dočasná. Tohle je prozatím to nejlepší řešení. Jsou tu naléhavější záležitosti, o něž je třeba se postarat.“

„Přesně,“ řekl Gabinius. „Jsem rád, že jste tak rozumný, Decie Caecilie. Měli bychom dobře spolupracovat. Tak pro začátek, já byl Silvanův blízký přítel, tedy se ujmu všech pohřebních záležitostí a nechám jeho popel poslat rodině. Myslím, že mají hrobku na via Appia.“

„Pronesete smuteční projev?“ zeptal jsem se.

„Skládal jsem ho celé dopoledne. Je smůla, že je tu tak málo význačných Římanů, kteří by se pohřbu účastnili, ale pošlu text do Říma, aby ho přednesli u hrobky. Také napíšu jeho rodině kvůli otrokům a dalšímu majetku, co tu měl. Předpokládám, že jeho poslední vůle je uschována v Římě. Může obsahovat propuštění na svobodu pro starší otroky a ohledně těch zbývajících tam jistě budou nějaké dispozice. O všechno se postarám.“

„Souhlasím,“ přisvědčil jsem. „Teď bych se rád dozvěděl okolnosti obklopující správcovu smrt. Ve svém vzkazu jste použil slovo ,vražda‘, tak předpokládám, že zemřel násilnou smrtí a že jste vyloučil nehodu.“

„Rozhodně. Viděl jsem muže zabité mnoha různými způsoby, ale tenhle je i podle mé zkušenosti výjimečný. Myslím, že byste se měl podívat na tělo.“

„Vynikající nápad,“ přisvědčil jsem a vstal. Kleopatra se také postavila.

„Není nutné, abyste tohle viděla, princezno,“ ozval se Gabinius.

„Ale je to mé přání. I já jsem viděla lidi umírat mnoha různými způsoby, generále, a někteří z nich byli mí blízcí příbuzní.“

Pokrčil rameny. „Poslužte si.“ Vyvedl nás z místnosti. „Tělo objevila dnes ráno otrokyně, která má na starosti pokoje. Šla Silvana vzbudit při východu slunce. Naplánoval si totiž schůzku s těmi bídnými obchodníky z Alexandrie.“

Zesnulého správce Silvana jsme našli ležet v posteli, obličej měl zčernalý, oči vytřeštěné a vypoulené, ústa dokořán, jako by lapal po dechu. Jakýkoli nádech byl ale vyloučen kvůli beztvaré, nažloutlé hmotě, jež mu plnila ústa a vytékala na polštář. Nevypadalo to jako něco vyzvraceného ve smrtelném zápase. Spíš se to podobalo něčemu, co mu násilím nacpali do úst a co způsobilo, že se mu tváře vyboulily jako trubačovi.

Sebral jsem částečku z polštáře a pečlivě si ji prohlédl. Byl to zlatý, částečně průhledný krystal. Připomínal spíš kámen, ale když jsem ho zmáčkl mezi nehty, roztříštil se. „Co je to za látku?“ dumal jsem.

„Víte, co to je,“ zavrčel Gabinius. „Znáte to celý život.“

Kleopatra sebrala pár zrnek, promnula je mezi prsty a pak k výslednému prášku přičichla. „Kadidlo,“ prohlásila. „Udusil se kadidlem. Jak překvapivý způsob smrti.“

„Nepředpokládám,“ zkusil jsem to, „že by měl náš hostitel ve zvyku experimentovat s exotickým jídlem? Znal jsem některé lidi, kteří ke své škodě ochutnávali nevhodné potraviny.“

„To je nepravděpodobné,“ řekl Gabinius. „Podívejte se na něj. Řekl bych, že tohle provedli přinejmenším dva silní muži, spíš tři. Někdo ho přidržel, zatímco další mu nacpal plné hrdlo kadidlem. Pak se museli postarat, aby tak ještě chvíli zůstal. Člověk se neudusí nijak rychle, jak dobře víte.“

„Naprostá pravda. Zkontrolovali jste otroky?“

„Doson je sehnal dohromady a spočítal. Všichni jsou tady. Je tu pár dost silných nosičů, aby něco takového dokázali provést, ale jistě by byli utekli, kdyby zavraždili svého pána. Myslím, že domácí služebnictvo se toho neúčastnilo.“

„To je úleva,“ řekl jsem.

„Věci by byly jednodušší,“ namítla Kleopatra.

„Příliš jednoduché,“ pověděl jsem jí. „Pokud otrok zavraždí svého pána, pak jsou podle římského práva všichni domácí otroci ukřižováni.“

„Co jste to říkal o vražedných zvycích mé rodiny?“

„Existují mnohem snazší způsoby, jak zabít člověka,“ poznamenal jsem. „Udusit ho kadidlem má jistě nějaký význam. Je ho v domě velké množství?“

„Androkles, co se stará o sídlo, mi řekl, že se ho trocha uchovává v rodinné svatyni pro domácí bůžky,“ odpověděl Gabinius. „Nikdy ho není v zásobě víc než asi půl libry. Díval jsem se a asi tolik ho tam stále je. Silvanus má v hrdle nacpanou nejméně jednu libru. Vrahové si ho přinesli s sebou.“

„Kdo ho viděl živého jako poslední?“ zeptal jsem se.

„Po večeři propustil otroky a šel spát, jak se zdá.“

„Kdo byli jeho hosté?“ Bohatý a význačný Říman téměř nikdy nevečeří sám. Opomenutí pořádat hostiny každý večer znamená pověst lakomce, což představuje smrt politické kariéry.

„Hlavně to byli ti římští obchodníci z Alexandrie,“ řekl znechuceně. „Odporná banda chamtivců, jestli chcete znát můj názor.“ Měl pravé aristokratické opovržení pro lidi, kteří si vydělávali své vlastní peníze, místo aby je ukradli nebo zdědili. Gabinius jich ve své době ukradl i zdědil celkem dost. Vše zcela poctivě, pochopitelně. Není žádná ostuda plenit dobyté území, ožebračovat podrobené lidi a vymačkat peníze ze zoufalých spojenců. Jeho odsouzení za vydírání a následné vyhnanství byly jen politickou smůlou, ne trvalou potupou.

„Byl jste tu včera večer?“

„Co?“ zeptal se popuzeně, „co s tím?“

„Já chci pouze zjistit, kdo byl přítomen,“ řekl jsem.

„Vlastně jsem byl ve svém domě za městem. Když byla vražda objevena, Doson zamkl dveře a vypravil posla, aby mě přivedl.“

V zamyšlení jsem si přejel rukou po obličeji. Takovou komplikaci jsem rozhodně nepotřeboval. Piráti byli otravní, ale tohle mohla být katastrofa. „Potřebujeme zhodnotit stav protiřímských postojů na ostrově. Pokud tohle provedla nespokojená proptolemaiovská frakce, možná stojíme na počátku války.“

„Nenaznačujete snad, že jsem do téhle špinavé záležitosti zapletená!“ ohradila se s hněvem v hlase Kleopatra.

„Právě teď nemůžu nikoho vyloučit z podezření. Jedná se o záležitost nejvyšší vážnosti.“

„Já povedu příslušné vyšetřování,“ prohlásil Gabinius. „Není třeba, aby vás tohle odvádělo od vašich povinností.“

„Ale je,“ namítl jsem. „Byl jsem jeho host.“

Na to mohl sotva co namítnout. Pohostinnost je víc než jen vzájemné pohoštění a pobavení; zahrnuje posvátné závazky. Já jedl jeho jídlo a spal pod jeho střechou. A prastarý obřadní zákon nařizuje, že pokud je hostitel zavražděn, je povinností jeho hosta pomstít ho. Silvanus byl muž, jehož jsem neznal dobře a ani ho neměl nijak zvlášť rád, ale to nemá na náboženský zákon žádný vliv. Neúspěch při hledání jeho vrahů a jejich pohnání před spravedlnost by mohl přitáhnout hněv bohů, a to jsem nehodlal riskovat.

Chvíli jsem zkoumal ložnici, ale nic důležitého jsem nenašel. Nebyly tam jiné známky zápasu než nepatrně rozházené lůžkoviny. Předpokládal jsem, že Silvanus musel spát, když vrahové zaútočili, což jim dovolilo bezpečně ho znehybnit dřív, než měl možnost se bránit.

„Kdy oznámíte jeho smrt?“ zeptala se Kleopatra.

„Nevidím žádný důvod ji dál tajit, když jsme byli informováni,“ řekl jsem. „Aule Gabinie, proč se neobrátíte na městskou radu a nenecháte veřejně oznámit zprávu o Silvanově skonu? Prozatím je zbytečné říkat, že byl zavražděn. Tohle není Řím a my těmto lidem nedlužíme důkladné právní vysvětlení. Ať mají klidně dojem, že zemřel z přirozených příčin nebo při nehodě. Kdyby to snad někdo zpochybnil, bude to důkaz spiknutí.“

Přikývl. „To dává smysl. Až se odstraní látka z jeho úst, bude vypadat dostatečně slušně na pohřeb, až na barvu obličeje. Jak vysvětlíme, že zemřel?“

Pokrčil jsem rameny. „Lidé padají mrtví k zemi pořád, a nikdo neví proč. Ale můžete klidně říct, že se udusil. To není neobvyklá příčina smrti. Znal jsem muže velmi význačné a úspěšné, kteří se udusili broskvovou peckou nebo kuřecími kostmi. To vysvětlí jeho zčernalý obličej.“

„Pak to tak udělám,“ souhlasil.

„Kolik lidí z domácnosti ví s jistotou, že byl zavražděn?“ zeptala se Kleopatra.

Gabinius se na chvíli zamyslel. „Doson, Androkles a otrokyně, která ho objevila, ale ta nemluvila s nikým jiným než s Dosonem, jak mě ujistil. Potom mí vlastní muži a jim jsem nařídil, aby mlčeli. Ostatní jen vědí, že jejich pán je mrtvý.“

„Uvidím, jak dlouho se nám to podaří utajit,“ zauvažoval jsem nahlas. „Kdy uvědomíte Řím?“

„Dnes už je moc pozdě, aby loď vyplula. Večer sestavím dopis senátu a zítra za svítání ho odešlu do Říma. Nemůžu využít žádnou z vašich lodí a Caesar oškubal vojenskou námořní základnu, jak jste se sám přesvědčil. Najmu loď, která se zdatnými veslaři co nejrychleji dopluje do Tarsu. Na tamní vojenské základně je velitelem můj starý přítel Lentulus Scaevola. Vyšle rychlý kutr, aby odvezl dopis do Brundisia nebo Tarenta. Jezdec pak dopraví dopis do Ciceronova domu v Římě a Cicero ho bude moci předložit senátu.“

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. „Nejspíš tam zprávu nedokážu dostat rychleji. Máte s Ciceronem momentálně dobré vztahy?“

„Vynikající. Kvůli tomuhle svolá zvláštní zasedání senátu.“ Celý zářil a já viděl, jak mu to v hlavě pracuje. Kleopatra se dívala z jednoho na druhého a byla z nás úplně zmatená.

„Tak to tak udělejme.“ Skončil jsem s prohlídkou kolem postele a narovnal se. „A teď, pokud vám to nevadí, princezna a já už dávno potřebujeme večeři a trochu odpočinku.“

„Jen do toho, prosím. Já tu na všechno dohlédnu. Dosone!“ zahřměl, ale majordomus čekal hned za dveřmi ložnice a okamžitě vběhl dovnitř. „Generále Gabinie?“

„Můžete propustit domácí služebnictvo, ale nikdo z nich nevyjde z domu ani nebude hovořit s nikým zvenku, dokud to nedovolím. Budou obsluhovat hosty svého zesnulého pána jako obyčejně. Začni s přípravami na pohřeb a všem řekni, aby truchlili potichu. Na pohřbu pak ať klidně kvílí tak hlasitě, jak budou chtít.“

Majordomus se uklonil. „Stane se, jak poroučíte, generále.“

Vyšli jsme z místnosti a odebrali se na zahradu. Objevili se otroci, hned se začali starat o naše pohodlí a dali nám najíst. Navzdory oteklým očím a slzavým stopám nevypadali, že by byli obzvlášť sklíčeni zármutkem. Byli jen znepokojení, jako bývají otroci, když je jejich pán mrtvý a jejich budoucnost nejistá.

„Vy Římané vždycky řešíte záležitosti takovýmhle způsobem?“ zeptala se Kleopatra. „Nemůžu uvěřit, že sloužící římský úředník ustoupí pouhému vyhnanci! Proč jste si to nevzal na starost a nezařídil záležitosti po svém?“

Upil jsem trochu vynikajícího vína a vybral si pikantní kořeněný koláček. „Řím je republika, ne monarchie,“ připomněl jsem jí. „Já nejsem místokrál a Gabinius není bezmocná nula, jako někdo, koho by váš otec poslal do exilu, obral ho o půdu, bohatství a vliv. Římu vládnou význačné rodiny, jejichž přední členové zastávají místa konzulů a prétorů. Jejich stoupenci se skládají z Římanů všech vrstev. Pak máme hromadu senátorů, což jsou muži, kteří už dřív vykonávali nižší úřady; třídu equites, jejíž příslušníci mají peníze a majetek, ale nejdou do politiky jako náš přítel bankéř Sergius Nobilior; a zbývá velká část občanů, co volí na lidovém shromáždění. Pak je tu také setninové shromáždění a tribunní výbor, ale v dnešní době má skutečnou moc v rukou senát a lidové shromáždění.“

Namočil jsem si koláček do medu. „Politika je vlastně neustálá změna v přeskupení podpory a mocenských bloků podle toho, jak se každá z význačných rodin snaží umístit co nejvíce svých vlastních členů a podporovatelů do vysokých úřadů. Včerejší smrtelný nepřítel se dnes stává věrným spojencem. Exil odhlasovaný rozhorleným senátem může být zrušen přátelským tribunem, jenž prosadí schválení zákona v lidovém shromáždění.“

Potřásla hlavou. „Zní to jako anarchie. Politický chaos.“

„Může to být matoucí, ale nám to funguje dobře. Například nejbližší vojenská námořní základna je v Tarsu. Tamní velitel je Scaevola, který podporuje Pompeia, a nenávidí Metellovce. Kdybych já poslal ten dopis pod svou vlastní pečetí, dal by ho na tu nejpomalejší bárku na moři.

Já bych určitě poslal ten dopis Ciceronovi, aby ho přečetl v senátu. Cicero se ke mně vždycky choval přátelsky a obvykle i k mé rodině. Jednou napadl Gabinia v nějakém soudním procesu. Jak si vzpomínám, popsal Gabinia jako ,nadutého, změkčilého, nakrucujícího se hošánka ve vlasových natáčkách‘.“

„To si člověk představí jen těžko,“ poznamenala.

„V římském soudním procesu není nic příliš vulgární či pomlouvačné. O několik let později obratně bránil Gabinia v soudní při kvůli vydírání; jenže Cicero už v Římě nebyl tak oblíbený a Gabinia poslali do vyhnanství. Nicméně Gabinius je mocný stoupenec Caesara, takže až se Caesar vrátí z Galie, povolá ho zpátky a vrátí mu všechny pocty. Takovéhle věci se dějí pořád.“

Upíjela víno a chvíli nic neříkala. Pak prohlásila: „Vy jste šílený národ. Takhle se neřídí ani nějaký maličký městský stát, natož velká říše. Copak můžete opravdu všechno řídit na základě přátelství a nepřátelství a dočasných paktů o podpoře mezi rodinami a jednotlivými osobami? Copak se může rozhodnout něco důležitého, když o tom musí hlasovat čtyři oddělené sbory? Když jeden konzul může přehlasovat druhého a rozhodnutí senátu může blokovat veto jediného tribuna? To je šílenství!“

„My si s tím vedeme moc dobře,“ prohlásil jsem samolibě. „Vládneme většině světa a rychle se rozšiřujeme do jeho zbytku. Náš systém snad postrádá řád monarchie s králem a dědičnou šlechtou, ale chrání nás před vládou imbecilů s rodokmenem. V Římě může každý člověk velké vůle a schopnosti formovat osud světa.“

Tahle sebejistá a smělá slova jsem vyslovil čistě pro její blaho. Smutnou skutečností bylo, že se naše stará rozviklaná republika rychle rozpadala. Ničili ji sobečtí megalomaniaci jako Caesar, Pompeius a Gabinius, a jak jsem si strašně nerad připouštěl, i zpátečnické aristokratické rodiny, jako byla ta moje. Mysleli jsme si o sobě, že jsme konzervativní, protože volíme rozumný kurs mezi rádobyalexandry, ale naše manévry měly vždy za cíl jen rozšířit naši klientelu, majetek a vliv.

„Řím může být pánem světa,“ prohlásila, „ale jeden z vašich velkých mužů se brzy musí stát pánem Říma. Žádný jiný výsledek není možný.“

Nadcházející roky měly potvrdit její slova jako prorocká.

Té noci se mi zdál sen. Většina lidí přikládá snům příliš velkou váhu, připojuje obrovský význam těm nejbanálnějším odrazům každodenních starostí, strastí a tužeb. Nevěřím, že se bohové tak často namáhají a posílají lidem věštecké vidiny, a je obvykle známkou ješitnosti, když si člověk myslí, že právě on je častým příjemcem takových božských vzkazů. Pokud si s námi bohové přejí mluvit, hovoří ke všem lidem; a dělají to prostřednictvím hromů a blesků, letu ptáků a znamení na nebesích. Máme úředníky a kněze, jejichž úkol je taková osudová znamení vykládat.

Osobně jsem ale nikdy nevěřil, že vnitřnosti obětovaných zvířat mají s osudem něco společného. To je pouhá etruská pověra.

Při velice výjimečných příležitostech však zažívám snové vize tak pozoruhodné, že musí být seslány nějakou božskou silou, ačkoli možná ne tou ze skutečného Olympu. Moje ješitnost zas není tak veliká. Každý z nás, muž nebo žena, se rodí s doprovázejícím strážným duchem. Tito duchové nás během našeho života hlídají a povzbuzují. Možná jsou ve spojení s jinými, podobně nadpřirozenými stvořeními a jsou schopni nám ve velice význačných okamžicích našeho života předat zprávu ze světa, jenž je nám neviditelný.

Nicméně je zvykem nesmrtelných hovořit ve znameních, hádankách a rébusech, když komunikují se smrtelníky; a tak tomu bylo i tentokrát. I když třeba nic neznamenal, tohle byl můj sen.

Otevřel jsem oči jako z hlubokého spánku a zjistil jsem, že mě obklopují oblaka. V okamžiku jsem se z mraků vymanil a uviděl pod sebou masu hnědé a zelené obklopenou temně modrozelenou. Nejdřív jsem nechápal, na co se dívám. Pak mi došlo, že upřeně pozoruji velký ostrov ležící v moři. Takhle, usoudil jsem, jistě vypadá svět pro vznášejícího se orla. Jak tomu ve snech bývá, vysoká výška, ve které jsem se vznášel, mě neděsila, ani mě nenapadlo přemýšlet čím to, že vůbec mohu létat. Sny se odehrávají v jiném světě, ve kterém není žádná minulost vedoucí k událostem, jež tam zažíváme.

Sletěl jsem dolů k ostrovu (prostě jsem věděl, jak to udělat) a začal rozpoznávat detaily, které z té výšky nebyly vidět: lodě na moři vypadaly jako dětské hračky, města připomínala klenoty s bílými zdmi a červenými střechami, dobytek ne větší než mravenci se pásl na svazích kopců.

Začal jsem kroužit kolem ostrova. Po chvíli jsem uviděl vření v moři tmavém jako víno asi jednu legionářskou míli od pobřeží (když člověk létá, těžko se odhadují vzdálenosti). Vody tam mocně vířily a pěnily, jako kdyby hluboko dole vybuchla sopka. Pěna narostla do věže a začala na sebe brát lidskou podobu. Brzy tu stála, větší než ten největší kolos, postava nádherné ženy. Pochopitelně to byla bohyně Venuše (tedy Afrodita, abych byl přesný). Stále ji tvořila poloprůhledná pěna, za což jsem byl vděčný. Kdybych spatřil skutečnou bohyni, změnil bych se v páru i ve svém snovém stavu. Takové pohledy nejsou pro smrtelníky. Necítil jsem žádný strach, spíš zažíval tak čistou a hlubokou úctu, jež jsem ve svém dlouhém životě míval jen zřídka.

Podobná velkému oblaku v pohybu vykročila přes vlny, její nohy promačkávaly vodu, jako kdyby kráčela na modrozeleném plášti přehozeném přes postel naplněnou tím nejjemnějším prachovým peřím. Když došla na pobřeží, čekal jsem v maličkých městech velký rozruch: lidi spěchající se podívat, znějící chvalozpěvy, velké přikládání na oltářní hranice. Ale nepozoroval jsem u droboučkých obyvatel toho místa žádnou reakci. Neviděli ji.

Bohyně mi pokynula ladným gestem a já ji následoval. Šli jsme podél pobřeží ostrova, minuli mnoho malých zátok, z nichž některé byly plné skromných rybářských bárek, některé opuštěné. Já už jsem nebyl ve výšce plachtícího orla, ačkoli jsem se vznášel dost vysoko nad nejvyššími stromy na souši. Teď jsem si připadal spíš jako letící racek, ale to proto, že jsem byl nad vodou. Předpokládám, že jako průvodce Afrodity jsem byl holoubek, pták, jenž je jí zasvěcený.

Dorazili jsme do části ostrova docela odlišné od jeho zbytku. Velká plocha byla zbavena stromů, jeho půda vyrvaná, až zbyly jen hluboké jámy. Všude jsem viděl sloupy kouře stoupající k nebi, jako kdyby hořelo sto statků.

Bohyně vyšla z moře a začala kráčet přes ostrov. Na cestě do vnitrozemí se její prsty u nohou jen lehce dotýkaly hřebenů kopců. Následoval jsem ji a letěl v úrovni jejího dokonalého pasu.

Ve vnitrozemí byla devastace strašlivá. Celé svahy a údolí se změnily jen na špínu a holou skálu zbrázděnou erozí, potok byl zabahněný a páchnoucí. Jámy a tunely všude kolem působily, jako by byl ostrov malomocný. Světlo z oblohy postupně pohasínalo a od úpatí každého kouřového sloupu vycházel mihotavý plamen ohně hořícího noc a den.

Přešli jsme na druhý konec ostrova a zase nastal úsvit. Noc uplynula kouzelnou rychlostí snů. Bohyně znovu vyšla do vln. Pode mnou bylo pobřeží zelené a krásné. Tady krajinu neničilo žádné nepřirozené plenění, ze všeho vyzařovala poklidná dokonalost.

Afrodita (pokud to opravdu byla ona, a ne nějaký přízrak v její podobě) se naposledy otočila a věnovala mi pohled velikého smutku, jenž se zračil na jejím překrásném obličeji. Pak začala ztrácet podobu, zhroutila se do sebe, vrátila se do moře a nebyla ničím víc než rozptýlenými bílými stopami na hřebenech vln.

Příští ráno jsem chodil jako omámený. Sen se mi nevytratil z mysli jako většina, ale zůstal naprosto jasný ve všech podrobnostech, a já nepochyboval, že to byla vize toho nejvyššího významu. Ale co znamenala? Existují ti, kteří vykládají sny jako povolání, ale já o jejich nadání vždycky pochyboval. V každém případě jsem cítil, že bohyně na mě nehovořila v hádankách, ale spíš mi ukázala něco skutečného. Zda to byl odraz přítomnosti nebo věštba budoucnosti, to jsem netušil.

Nechal jsem Herma v domě, aby mi vyřídil všechny zprávy z námořní základny, a vydal jsem se pěšky do města. Hodina byla časná, ale všude už bylo plno zvěstí o vraždě. Lidé si mě ostražitě měřili, snad čekali nějakou násilnou odplatu z Říma, ale já si jich nevšímal. Pro jednou byly mé politické a pouliční smysly vyřazené. Moje myšlenky se zaobíraly vznešenějšími záležitostmi. Mé kroky mě bezděčně zavedly zpátky do Afroditina chrámu.

„Senátore!“ Kněžka Iona na mě překvapeně hleděla. „Vrátil jste se tak brzy?“ Dohlížela na houf svých stále půvabných pomocnic, které rozvěšovaly obrovské barevné věnce po celém chrámu i jeho přilehlých pozemcích.

„Velice nerad vás obtěžuji, když máte tolik práce s přípravou slavnosti,“ pověděl jsem jí. „Ale včera v noci, jak věřím, mi vaše bohyně seslala vidinu.“ Rychle jsem dodal: „Prosím, nejsem ten typ člověka, který má vidění pořád. Spíš je tomu vlastně naopak. Proto doufám, že byste mi mohla pomoci.“

„Jistě,“ přisvědčila, jako kdyby to byla žádost, kterou dostává každý den. Možná byla. Vydala příkazy bíle oděným ženám a vyzvala mě, abych ji následoval. Došli jsme do odlehlé části zahrady obklopené vysokým živým plotem, jehož otevřená strana hleděla na moře. Posadil jsem se vedle ní na mramorovou lavičku podepřenou vytesanými delfíny a vylíčil jí svůj sen. Sledovala vyprávění s výrazem hluboké vážnosti a neřekla nic, dokud jsem neskončil.

„To je velice neobvyklé,“ prohlásila, když jsem domluvil. „Afrodita se ve snech zjevuje velmi často. Většinou proto, že ti, jimž se sen zdá, mají potíže na poli lásky nebo se bojí neplodnosti či nebezpečí porodu. Nad všemi těmito záležitostmi bdí. Tady na Kypru a na některých dalších ostrovech také řídí myšlenky a rozhodnutí námořníků. To, co jste viděl ve svém snu, je velice netypické.“

„Pak to snad byl pouhý odraz mých vlastních starostí a znepokojení a bohyně s tím neměla nic společného,“ prohlásil jsem téměř s úlevou.

„Ne, to, co se vám zdálo, byla skutečná vize. Já to vím. Její zjevení jako mořské pěny znamená, že to byla Afrodita z Pafu, a žádná jiná.“

„Ale co to tedy znamená?“

„Máte s sebou svůj měšec, senátore?“ zeptala se.

„Ano.“

„Pak vyberte tu nejmenší minci, kterou máte.“

Zmateně jsem vyndal marsupium zpod své tuniky a prohrabal se jím. Vytáhl jsem měděnou minci, nejmenší raženou v Římě. Měla na sobě podobu augura z minulé generace a byla nevalně zpracovaná. Podal jsem ji kněžce a ona ji potěžkala v dlani.

„Jak říkáte kovu, ze kterého je mince vyrobená?“

„Latinské slovo je aes,“ odpověděl jsem.

„A jak se řekne řecky?“

Na chvíli jsem se zamyslel. „Kyprios.“ Pak mi to došlo. „Znamená to ,kyperský‘, že?“ Vzpomněl jsem si, že se v básních Afroditě často říká ,Kypřanka‘.“

„Správně. Měď se na ostrově těží od dob faraonů. Měděné doly na Kypru představují bohatství ostrova, jako stříbrné doly Lauria byly bohatstvím Athén. To, co vám bohyně ukázala ve vašem snu, je výsledek víc jak dvou tisíc let dolování mědi. Země je zpustošená, její půda zničená kopáním a erozí, stromy vytěžené, aby se mohla tavit ruda.“

„Jak velká část ostrova je zničena?“ zeptal jsem se jí.

„Většina,“ prohlásila smutně. To, co se z moře zdá tak pěkné, je při krátké procházce do vnitrozemí pustina. Tento ostrov obohatil faraony, velké krále Persie a makedonské dobyvatele a nyní, jak se zdá, má obohatit Řím. Ale nemyslím, že kdyby si Afrodita teď měla vybrat svůj domov, zvolila by si Kypr.“

Byl jsem šokovaný a zdrcený. Jestli existuje jedna věc, která s jistotou rozzuří Itala, pak je to zničení úrodné půdy. Občas se k jiným lidem chováme velmi brutálně, ale vždy si vážíme a uctíváme půdu. V srdci jsme stále drobní statkáři opečovávající svých několik akrů pole nebo sadu.

„Proč to odhalila mně?“ zeptal jsem se. „Jistě není nic, co mohu udělat s jejím zničeným domovem.“

„Jednoho dne třeba budete moci,“ prohlásila. „Jste Říman, z význačné rodiny a předurčený zastávat vysoký úřad. Lidé říkají, že Římané dokážou všechno – odkloníte řeky, když to bude sloužit vašemu účelu, vysušíte bažiny, abyste vytvořili novou zemědělskou půdu, vybudujete přístavy tam, kde je pouze nechráněný břeh. Snad takoví lidé dokážou dát Kypru podobu zahrady, kterou kdysi míval.“

„Připouštíme si jen málo omezení,“ souhlasil jsem. „Byl by to velmi zajímavý úkol.“ Nikdy bych jí nepřiznal, že něco leží za silami římského génia. „Až se vrátím do Říma, promluvím s kolegiem pontifiků. Caesar je Pontifex Maximus a rád se pouští do úkolů jménem Venuše, protože je zakladatelkou jeho rodu. Venuše, tedy Afrodita, byla matkou trojského hrdiny Aenea, který uprchl z hořícího města a usadil se v Itálii. Gens Juliovců odvozuje svůj původ od jeho syna Jula.“

„Aha. Ten je zaneprázdněný v Galii, není-liž pravda?“

„Ano, ale brzy se vrátí do Říma. Bohatstvím se mu nikdo nevyrovná a bude připraven podniknout různé extravagantní věci. To je jeho styl. Moje manželka je jeho neteř.“

„Ach, pak měla Afrodita dobrý důvod, aby svá přání vyjevila vám. Řím je novým pánem Kypru a vy máte před sebou skvělou kariéru jako římský státník a jste manželstvím svázán s nejslavnějším mužem doby, který, jak se zdá, je jejím mnohokrát pra vnukem.“

Vždycky mi šlo na nervy, když lidé hovořili o Caesarovi, jako by byl největším mužem Říma, ale právě tak vystupoval, proto myslím, že je to omluvitelné.

Rozloučil jsem se s Ionou s mnoha díky a darem pro chrám. Rozhodně jsem hodlal hned po návratu do Říma splnit svůj slib a vyhledat pontifiky, jejichž názorem by se senát řídil.

Nestává se každý den, aby vás navštívila bohyně a vyjevila vám svá přání.

Kapitola 8

V půli odpoledne už byl ve městě kvůli Silvanově pohřbu pořádný zmatek. Domácí otroci stáli na náměstí mezi sídlem správce a Poseidonovým chrámem a kvíleli tak, že by vyděsili i armádu, která by na ostrov vtrhla a chtěla ho dobýt. Gabinius zorganizoval celou akci s vojenskou důkladností. Tesaři usilovně pracovali, aby vystavěli dočasné tribuny pro místní honoraci, muži lany oddělovali prostor pro obyčejné diváky, ženy přinášely hory květin a uprostřed otevřeného prostoru náměstí stavěli pohřební hranici z drahého vonného dřeva.

Pomyslel jsem si, jak je od Gabinia chytré, když z toho dělá takovou podívanou. Pochopitelně, ať byl stav protiřímských nálad jakýkoli, nikdo by nezačal výtržnosti uprostřed tak vážného obřadu. Všichni milují pěkné pohřby. Nicméně jen pro jistotu byli všude k vidění Gabiniovi drsní veteráni. Dokonce jsem jich pár zahlédl i na střeše chrámu. Vyplácí se být opatrný, ale já nezaslechl ani jednu protiřímskou poznámku, a to jsem byl už v mnoha nově dobytých městech, abych si pro takové řeči vycvičil ostré uši.

Když jsem viděl, že je vše bezpečně pod kontrolou, vydal jsem se na trh. Místo bylo rušné jako obyčejně a živě se hovořilo o Silvanově skonu, ale nálada nebyla bouřlivá a nikdo nevrhal mým směrem zlé pohledy.

Prošel jsem kolem stánků obchodníků s hedvábím, prodejců skla a bronzového zboží, nožířů a mnoha dalších. Můj nos mě zavedl do části věnované parfémům, koření, medicínám a pochopitelně kadidlu.

Ten největší stánek vlastnil tlustý Řek, který zjevně nesdílel vášeň svých krajanů pro pěstování atletiky.

„Jak vám mohu pomoci, senátore? Jsem Demades a prodávám kadidla všech druhů i kvalit. Mohu vám prodat špetku, abyste ho spálil před svými domácími bůžky, nebo zásobu na rok pro největší chrám v Římě. Mám cedrové kadidlo z Libanonu, jemné kardamomové kadidlo z Indie, kadidlo z pryskyřice iberské borovice i balzámové kadidlo z Judey. Mám dokonce to nejvzácnější ze všech, kadidlo smíchané se santalovou silicí. Pochází ze stromů, které rostou na ostrově daleko na východ od Indie. Z jiného ostrova toho moře mám jedinečnou benzoe užitečnou jak na balzamování, tak na pálení před bohy. Mám myrhové kadidlo z Etiopie proslavené svými léčivými vlastnostmi. Jaké je vaše přání?“

„Povězte mi o pravém kadidle.“

„Ach, pravé kadidlo, olibanum. Nejušlechtilejší ze všech vůní a bohům nejmilejší. Kolik ho chcete?“

„Vlastně bych se rád dozvěděl o jeho historii, kde se sbírá a jak se dostává z místa svého původu na místa jako – nu, jako je toto, například.“

„Vy jste učenec?“ zeptal se mírně zmateně.

„Tak trochu. V každém případě jsem hrozně zvědavý. A kdykoli se toužím něco dozvědět o nějaké věci, vždycky se obrátím na toho, kdo o ní ví pravděpodobně nejvíc. Když jsem se zajímal o kadidlo, bylo mi řečeno, že Demades je přesně ten muž, kterého potřebuji.“ Lichocení nic nestojí a často přináší nemalé výsledky.

Rozzářil se. „Byl jste informován správně. Moje rodina se zabývá obchodem s kadidlem už mnoho generací. Neexistuje žádný aspekt tohoto obchodu, se kterým nejsem obeznámen.“ Na jeho pohostinné gesto jsem se vzadu ve stánku posadil na židli a on si sedl na velký, vonný balík. Poslal mladičkého otroka, aby nám přinesl nějaké občerstvení.

„Tak především vím, že pochází ze země zvané Arabia Felix, tedy Šťastná Arábie, ale nemám tak docela jasno v geografii té části světa.“

„Šťastná Arábie získala jméno kvůli tomu, že má na obchod s kadidlem téměř výhradní monopol,“ řekl. „Kdybych já měl ten monopol, taky bych byl šťastný.“

„Řekl jste ,téměř výhradní monopol‘?“

„Ano. Většina kadidlové pryskyřice se sbírá v malé oblasti u jižního pobřeží Arábie, ale ten keř také roste v nevelké části Etiopie, která hraničí s Rudým mořem. Větší množství se sklízí v Arábii, ale etiopská pryskyřice má vyšší kvalitu a je téměř bílá. Hoří nádherným plamenem a zanechává méně popela. V obou oblastech sklízejí pryskyřici místní domorodci, nařezávají kůru stromů, nechají mízu krvácet a ztvrdnout. Tyhle kapičky, nazývané ,slzy‘, jsou pak seškrábnuty, naloženy do pytle a odvezeny na velbloudech do přístavů. Domorodci si žárlivě střeží své oblasti sklizně a obchodní stezky. Nelítostně bojují, aby je ochránili.“

„Kam míří z těch přístavů?“

„Něco málo putuje na východ, do Indie a do zemí známých pouze z legend a lidových pověstí, ale naprostá většina se vozí na sever po Rudém moři. Ze Sinaje se po souši dopravuje do Alexandrie, odkud se rozváží loděmi do celého světa. Moje vlastní rodina sídlí v Alexandrii v Řecké čtvrti a naše obchodní společnost má sídlo právě tam.“

„Všechno jde do Alexandrie?“

„Ovšem. Za dob Velkého krále Persie šlo hodně vzhůru na sever podél pobřeží do Jeruzaléma, Sús a Babylonu, ale první Ptolemaiovec učinil z obchodu osobní monopol egyptské koruny. Královští agenti kupují pryskyřici v Sinaji a prodávají ji obchodním firmám, jakou má moje rodina, na velké roční aukci v Alexandrii.“

„Mám za to, že vaše obchodní stezky jsou velmi staré a zavedené?“

„Ach velice,“ ujistil mě. „Obchod s kadidlem patří k těm věcem, jež se během století nikdy nemění navzdory změnám dynastií a vlád.“

„Jak to?“ zeptal jsem se ho fascinován, jako jsem vždy slovy člověka, který zná dokonale své řemeslo, obzvlášť jedná-li se o oblast, o níž já sám nevím skoro nic.

„Uvažte, pane. Kadidlo je jedním z mála vzácného zboží, jehož si cení všichni lidé. Stejně tak zlato, ale zlato se krade, hromadí, pohřbívá v egyptských hrobkách, používá se na výzdobu památek i manželek. Velká kořist zlata, jako když generál Lukullus vydrancoval Tigranokertu, stlačí jeho cenu po celém světě.

Ale kadidlo se celé spotřebuje. To, jež se spálí při jediném obřadu, musí být brzy nahrazeno. Zatímco objem zlata v oběhu se mění rok od roku, množství kadidla zůstává téměř neměnné. Stromy jen málo ovlivňují srážky; jejich počet ani nestoupá, ani neklesá. Množství zboží dovezeného ze Sinaje by se pravdě zmenšilo jen tehdy, kdyby strašlivá bouře v Rudém moři potopila mnoho lodí z flotily. Jenže v té roční době je klima Rudého moře a jeho větry téměř tak předvídatelné jako stoupání a klesání Nilu.“

Výmluvně zagestikuloval. „Vezměte si šperky. Všichni si jich vysoce cení, jenže nikdo se neshodne, které jsou ty nejvzácnější. Smaragd, rubín a safír mají vysokou cenu téměř všude, ale obchodníci z Dálného východu jimi pohrdají. Chtějí korál a zelený kámen zvaný nefrit. Vy Římané používáte barevné kameny pro amulety a pečetní prsteny, avšak nadevše oceňujete perly, kterými zdobíte své ženy. Všichni si váží jantaru, někdo pro jeho předpokládané léčivé účinky, jiný pro jeho krásu.

Ale kadidlo musí mít každý bůh. Pálí se před oltáři olympských božstev, v hájích Británie, ve slavném Sarapeiu v Alexandrii, před sochami tisíců bohů Egypta a mnoha Baaly Východu. Herodotos potvrzuje, že každý rok při velkém festivalu boha Béla spálí Asyřané před jeho oltářem kadidla do váhy jednoho tisíce talentů. Uvažte to! Třicet tun přeměněných na kouř za jediný obřad! Za starých časů dali Arabové podobné množství Dareiovi jako daň. Bezejmenný bůh Židů dostává svůj podíl a každý rok dávám stranou velkou dodávku pro afrodisie, jež se slaví tady. Značný objem také vystoupá vzhůru při pohřební hranici našeho zesnulého správce Silvana.“

„Váš obchod je význačný a prastarý,“ uznal jsem. „Ale jistě jsou lodě s kadidlem častou kořistí pirátů, a to bez pochyby představuje riziko vašeho podnikání.“

„Nu, váš generál Pompeius tuto hrozbu téměř zlikvidoval. A mám za to, že vy, senátore, jste zde, abyste učinil přítrž nedávnému oživení této hanebné činnosti.“

„Přesto se mi zdá, že je kadidlo velmi žádaný náklad. Hádal bych, že mořští ničemové by si vybrali lodě vezoucí kadidlo jako svou přirozenou kořist.“

Výmluvně zagestikuloval, předvedl kombinaci pokrčení ramen a roztažení dlaní, což naznačovalo příjemné uspokojení. „Co se toho týká, pane, ty dva obchody – jeden zákonný a druhý zločinný – došly k dohodě před mnoha, mnoha lety.“

Konečně jsme se dostávali k důležitému místu. „Jak to?“

„Piráti, jak chápete, jsou – měl bych asi říkat byli, organizovaní spíš jako podnik, vlastně téměř jako malý stát.“

„Pochopitelně.“

„A protože tohle byl ten případ, bylo možné s nimi jednat: zástupci, vyjednávací setkání, obchodní dohody, zkrátka mezi kadidlovým kartelem a piráty byla možná celá škála diplomatických ujednání podobně jako mezi státy.“

„A chápu dobře, že Ptolemaiovci zformovali jednu stranu této dohody?“

„Ne přímo,“ odpověděl obchodník. „Koneckonců kadidlo se prodává v Alexandrii. Jakmile je na moři, jaký zájem má král na tom, co se s ním stane? Další rok prodá roční dodávku jako vždycky.

Všichni obchodníci, kteří obchodují s kadidlem ve velkém, patří k Dionýsově svaté společnosti. Každý rok v předvečer aukce pořádáme hostinu v Dionýsově chrámu v Alexandrii, kde uctíváme našeho boha ochránce a domlouváme dohody pro nadcházející obchodní rok. Společnost má vyslance, kteří řídí všechna jednání týkající se obchodu mimo Egypt. Scházejí se s vládami zemí, kam posíláme své náklady, sjednávají desátky, cla a tak dále. Mezi těmi, se kterými jednají, jsou i piráti – byli i piráti, bych měl říct, protože Řím byl tak laskavý, že téměř vypudil tu metlu z našeho moře.“

„Takže teď vaše náklady brázdí mořské trasy bezpečně, pokud spolupracuje počasí a dřevo nehnije?“

„Nu, existuje nepatrné nebezpečí útoku,“ připustil s dalším malým gestem. „Chápejte, námořníci jsou konzervativní cháska a v některých ohledech se nezměnili od dob Odyssea. Námořníci jsou, řekněme to bez obalu, v tom nejlepším případě banda ničemů. Tak například loď s posádkou patnácti mužů potká menší s posádkou jen sedmi mužů. Muži na větší lodi se pořádně rozhlédnou, zjistí, že v dohledu nejsou žádná další plavidla, vytáhnou zbraně z truhlic a dál už vám nemusím nic povídat. Sedm nešťastných námořníků se ocitne na cestě, kde se setkají s Poseidonem, a brzy je následuje i jejich provrtaná loď. Ta větší pokračuje ve své cestě, jen má maličko hlubší ponor.

Tito muži nejsou piráti ve smyslu starých organizovaných flotil. Jsou to jen obyčejní námořníci, kteří vidí, že jim Hermes seslal skvělou příležitost, a nehodlají boha rozčilit tím, že by pohrdli jeho darem. Hledají pouze zboží, kterého by se mohli zbavit snadno a bez podezření. Neobchodují s otroky ani se zajatci kvůli výkupnému, protože netouží mít žádné svědky svých hanebných skutků.“

„To je velice poučné,“ pověděl jsem mu, a vskutku to tak bylo. „Je tenhle druh gangsterství v poslední době častější?“

S povzdechem přikývl. „Nesporně, senátore. A ač bych nikdy nehovořil špatně o slavné Římské republice, kterou tak schopně zastupujete a na kterou celý svět hledí s úctou a údivem, většina tohohle je vaše vina.“

„Jak to?“

„Za starých časů brali velké pirátské flotily Poseidonovo obrovské území jako své osobní vlastnictví. Byli jako orli nebo velcí jestřábi, a jakmile našli malé bezvýznamné darebáčky pytlačící ve vodách, zachovali se jako vznešení ptáci, když zahlédnou havrany a straky kradoucí zvěř z jejich lovišť. Jejich odplata byla rychlá a strašlivá. Byli pohromou mnoha lodí a rozhodně metlou pro malá, nechráněná města podél pobřeží a na ostrovech, ale těm, co si mohli dovolit s nimi vyjednávat, poskytovali bezpečí. A to se ztratilo ve chvíli, kdy byli vyhnáni z moře.“

„Jak neblahé. A vidíte v nedávném rozmachu pirátství možný návrat k jistotám starých časů?“

„Jak by to bylo možné, když teď všemu velí Řím? A navíc, tihle noví zločinci se nedají srovnat ani se záplatou na plachtě jedné z těch starých trirém. Jsou příliš bezvýznamní, aby jednali s Dionýsovou svatou společností.“

„Nu, nemějte strach,“ prohlásil jsem a vstal. „Řím záhy zcela ovládne celé moře i všechna jeho pobřeží a římské soudy se budou brzy zaobírat těmito námořními darebáky. Pak budou mořské trasy bezpečné pro každého.“

„Obětuji Diovi a budu ho úpěnlivě prosit, aby rychle přiblížil ten požehnaný den.“ Zdálo se mi, že jsem v jeho úsměvu zahlédl stopy ironie.

Než jsem odešel, mnohokrát jsem mu poděkoval a koupil hrst kadidla, velmi silnou směs složenou z myrhy a benzoe, kterou přihodím na Silvanovu pohřební hranici.

V sídle zesnulého správce jsem našel sochy zahalené do černého, aby se i vytesané postavy mohly připojit k truchlení za svého bývalého majitele. V Římě by v atriu jeho domu byly takto zahaleny postavy Silvanových předků, ale zde, v cizí zemi, musela stačit tato náhražka. Kvílení bylo o něco méně hlučné, otroci už nejspíš ochraptěli. Hermes mě zahlédl a přiběhl ke mně.

„Přišla zpráva z přístavu?“ zeptal jsem se.

„Ne, chvalte všechny bohy. Možná si chvíli odpočineme.“ Nevrle se kolem sebe rozhlédl. „Bydlení tu tedy rozhodně není jedna radost. Nemohli bychom se na chvíli přestěhovat někam jinam?“

„Ne, právě teď jsem přesně tam, kde chci být. Kde je Potheinos a ta egyptská delegace?“

„Před chvilkou jsem ho viděl na zahradě. Co od něj chcete?“

Prošel jsem kolem Herma. „Najednou teď o Egyptu mluví každý, jako by tu pořád visel ve vzduchu. Chci zjistit, proč to tak je.“

„Když vás to zajímá.“ Následoval mě.

Potheinos seděl u jezírka zabraný do rozhovoru s Kleopatrou. To mi vyhovovalo. Chtěl jsem si promluvit i s ní.

„Je milé, že vás vidím, senátore,“ prohlásil eunuch, „ač v tak smutný čas, jako je tento.“

„Jakýkoli čas je dobrý k šťastnému znovusetkání,“ prohlásil jsem zvesela. Dvořan a princezna se na mě udiveně podívali.

„Zdá se, že jste dnes v bezstarostné náladě, senátore,“ poznamenala Kleopatra.

„To ano. Cítím se poučeně, dnes odpoledne jsem rozšířil svou zásobu znalostí. Jen málo činností je příjemnějších.“

„Je vám dobře, senátore?“ zeptal se Potheinos. „Dejte si trochu tohohle datlového vína. Je smíchané s ambrou a cibetkovým pižmem. Egypťané si ho cení jako nápoje, jenž má ze všech na světě nejvíce posilující účinek.“

Napil jsem se. „Skvělé,“ pochválil jsem ho. Chutnalo příšerně. „Potheine, můj starý a vzácný příteli, přemýšlel jsem o skupině římských obchodníků z Alexandrie, které teď provázíte.“

„Ano, senátore?“

„Neobchodují někteří z nich náhodou s kadidlem?“

„Řekl bych, že někteří by mohli obchodovat právě v tomto odvětví. Proč se ptáte?“

„Ptá se,“ ozvala se Kleopatra, „protože správce Silvanus byl kadidlem udušen k smrti.“ Ostražitě si mě měřila.

„Princezno, když jsme včera prohlíželi Silvanovo tělo a určili podivnou povahu jeho skonu, nezmínila jste, že váš otec vlastní monopol na obchod s kadidlem.“

„Neviděla jsem nejmenší důvod, proč se o tom zmiňovat. A stejně to platí jen uvnitř egyptských hranic. Všude je zvykem, že když státem prochází luxusní zboží, má král na obchodování s ním monopol. Jakmile se v Alexandrii prodá, jeho noví majitelé ho odvezou, kam chtějí. Obchody s kadidlem na Kypru se mého otce netýkají.“

„Ale až docela donedávna patřil Kypr do ptolemaiovského království,“ podotkl jsem.

„Vskutku si nemyslíte, senátore,“ zapištěl Potheinos, „že má princezna něco společného s tou strašlivou vraždou!“

„To jsem neřekl, jen mi to spojení přijde zajímavé a musím poznamenat, že z historického hlediska Ptolemaiovci prokázali zálibu v těch nejpodivnějších způsobech vraždy.“

„Snažíte se mě provokovat?“ pustila se do mě Kleopatra. „Připomenu vám, že také já jsem hostem v Silvanově sídle a jsem si dobře vědoma urážky bohů, když je posvátné pouto hostitele a hosta přerváno krveprolitím.“

„Jestli mi prominete, princezno,“ ozval jsem se, „vy Ptolemaiovci máte v celé dlouhé a smutné historii královských rodin ten nejhanebnější seznam krvesmilstva, otcovražd, matkovražd, vražd dětí a všech dalších forem nepřirozeného konání.“

„Není snadné být král,“ prohlásila a zdálo se, že není ani rozčilená, ani na rozpacích. „Po celá staletí jsme byli řeckými vládci v cizí zemi. A nejen to, všichni nám závidí a chtěli by dobýt naši zemi. Královská rodina není stejná jako obyčejní smrtelníci a také by tak neměla být souzena.“

„Jsem dalek toho, abych vás soudil,“ ujistil jsem ji. „Ale mám podezřívavou povahu, a když vyšetřuji zločin, hledám – jak to mám vyjádřit? – hledám shodné známky nebo věci, jež spojují dvě jinak nesouvisející události, osoby nebo okolnosti. Obzvlášť nepravděpodobné a zvláštní věci. Rozumějte, správce Silvanus je mrtvý, udušený kadidlem, což je podle mé zkušenosti vražedná metoda zcela unikátní.

Mé dnešní krátké vyptávání na tržišti odhalilo, že všechno kadidlo posílané loděmi přes moře prochází Egyptem, kde je na něj královský monopol. Princezna Egypta je hostem ubohého správce Silvana. První eunuch dvora krále Ptolemaia právě dorazil spolu s delegací alexandrijských kupců, z nichž někteří by mohli být pěkně rozčilení. Snad chápete, proč tyto záležitosti jitří mé instinkty loveckého psa.“

„Tohle je velice zajímavý filozofický koncept,“ prohlásila vážně. „Kdyby se nejednalo o mou osobní urážku, shledala bych ho fascinujícím.“

„Myslím, senátore,“ prohlásil Potheinos ledově, „že byste měl omezit své vyšetřování na alexandrijské kupce. S radostí vás představím.“

„Vynikající nápad,“ řekl jsem. „Jak rychle je můžete dát dohromady?“

„Nemělo by to trvat dlouho,“ odpověděl. „Protože je správce mrtev, někteří z nich se už chystají na zpáteční cestu do Alexandrie.“

„Nic takového neudělají, dokud nebudu přesvědčen, že do toho nikdo z nich není zapletený. Svolejte je dnes po večeři.“

„Nikdo nevede úřední jednání po večeři,“ zaprotestoval pohoršeně.

„Jak jste naznačil, čas se krátí.“

Protože se v domě držel smutek, povečeřel jsem ve svých komnatách. To byla úleva, jelikož jsem potřeboval čas pro sebe. Měl jsem spoustu informací a indicií, které bylo třeba utřídit. V některých vyšetřováních je nejtěžší najít pravděpodobného podezřelého. V tomhle to bylo zúžit pole, které bylo příliš široké. Trpěl jsem nadbytkem podezřelých. Měl jsem možné vrahy, kteří mezi sebou soupeřili jako vozatajové v cirku.

Moji dva hlavní podezřelí byli zatím Gabinius a Kleopatra. Gabinius byl ve vyhnanství, ambiciózní generál jako příliš mnoho Římanů jeho generace, zoufale toužící znovu se dostat zpátky do Říma a do hry o nejvyšší moc. Pravda, on a Silvanus byli velcí přátelé, ale přátelství je mezi politiky notoricky poddajný pojem. Byl tu s bandou hrdlořezů a příliš dychtivý ujmout se řízení záležitostí na Kypru. Rozhodné zvládnutí místní situace mohlo zvýšit jeho kredit v Římě a uspíšit jeho návrat. A kde vůbec byl Silvanův zástupce?

Kleopatra měla spoustu důvodů nenávidět Řím. Dosadil sice jejího otce zpátky na trůn, ale za ponižujících podmínek. Řím vzal Egyptu Kypr a dohnal jejího zjevně oblíbeného strýce k sebevraždě. Princezna byla sice Silvanovým hostem, ale pocházela z rodiny, jež měla občas schopnosti, ale nikdy skrupule. V každém případě už dávno přijali egyptský zvyk královského zbožštění předstírajíce, že jsou živoucí bohové. Možná si myslela, že tuhle záležitost zvládne vyřídit s ostatními bohy později. A byla tu ta věc s kadidlem, ať to znamenalo cokoli.

Ale Kleopatru jsem podezřívat nechtěl. Nepřál jsem si, aby se tahle záležitost změnila na zásadní střet mezi Egyptem a Římem. Naše vztahy byly už takhle dost napjaté a plné potíží a tak tomu bylo celá staletí. Navíc jsem měl Kleopatru rád. Byla to i přes své mládí naprosto výjimečná žena a nebylo možné ji nemít rád, pokud si to ona sama nepřála. Když jsem si připustil svou vlastní předpojatost v její prospěch, rozhodl jsem se, že ji budu podezřívat dvojnásob.

A byli tu i menší podezřelí. Bankéř Sergius Nobilior a jeho chlípná manželka hráli svou vlastní hru. Také nepolapitelní piráti mohli mít třeba nějaký důvod Silvana odstranit. Stále potřebovali přístavy, v nichž by se mohli zbavovat nezákonně nabytých nákladů, a přátelské úředníky, kteří se při jejich počínání budou dívat jinam. Silvanus si klidně mohl libovat v takových prohnilých praktikách, římští správci byli tehdy úplatná cháska. Navzdory tomu, co tvrdí První občan, od té doby se moc nepolepšili.

Potheinos pro mě přišel osobně, ale naštěstí mi dopřál dostatečný čas na strávení večeře.

„Senátore, protože je dům ve smutku, společnost by dala přednost tomu, abyste se sešli jinde. Velekněz dal svolení, abychom se setkali v Poseidonově chrámu.“ Znovu byl samá přátelská zdvořilost. Je to zvláštní umění dvořanů.

Nevyčítal jsem jim, že nechtějí přijít do domu, kde se truchlí. Je dobře známo, že to přináší smůlu. A lidé se často setkávají v chrámech. Dokonce i senát se občas schází v Jupiterově nebo Bellonině chrámu. Obecně se věří, že lidé v chrámu méně lžou, a znamená to, že nemusíte podniknout zvláštní cestu, pokud se má pronést přísaha. Nicméně jsem si na sebe vzal vojenský opasek s mečem a dýkou. Neměl jsem zvláštní důvod obávat se zrady, ale neuškodí připomenout těm lidem, kdo jsem. Hermes byl, jako vždy na tomhle ostrově, ozbrojený až po zuby.

Ze správcova sídla jsme se přes náměstí dostali k významnému starému chrámu. Vnitřek osvětlovaly lampy a někdo sem donesl skládací židle, abychom se všichni mohli pohodlně posadit. K mému překvapení na nás čekali jen čtyři muži a zdálo se, že si nepřivedli žádné sluhy. Každý vypadal úplně jinak, ale všichni měli na sobě tógu římského občana.

„Jsem senátor Decius Caecilius Metellus mladší,“ oznámil jsem, když jsem vstoupil do posvátných prostor. „Přináším pověření od senátu a lidu Říma vymýtit pirátství v těchto vodách a v současné době vyšetřuji okolnosti obklopující smrt správce Silvana.“ Očima jsem přejel přes čtyři muže. „Očekával jsem větší skupinu. Jsou tu všichni?“

„Každý z těchto pánů,“ řekl Potheinos, „zastupuje spolek římských obchodníků usídlených v Alexandrii. Pokud je smím představit…“

„Prosím, jen do toho,“ přisvědčil jsem. „Občané, omlouvám se za strohost tohoto jednání, ale moje povinnosti mě tlačí, a já mám na zdvořilosti jen málo času.“ V podstatě jsem říkal pravdu a hezky jsem se vyhnul nepříjemné otázce, zda k tomu mám vůbec nějakou pravomoc.

„Nejprve,“ zašveholil eunuch, „Markus Junius Brutus ze Ctihodné společnosti obchodníků s vínem.“ Byl to plešatý starý chlap, zjevně ze vzdálené plebejské větve té slavné patricijské rodiny.

„Dále Mamerkus Sulpicius Naso z Hermova posvátného bratrstva vývozců obilí.“ Tenhle byl tlustý a úlisný a evidentně další z provincie. V Římě používali praenomen Mamerkus pouze Aemiliovci. Tohohle budu bedlivě sledovat. Každý námořní vývozce obilí je spekulant, který vždy doufá, že obilí bude nedostatek, aby zvedl ceny. Jsou to obchodníci s hladem druhých.

„Tohle je Decimus Antonius z Hefaistova spolku, dovozci všech různých druhů kovů kromě zlata a stříbra.“ Skutečně mi připadal jako příslušník římských Antoniovců. Přinejmenším měl rozeznatelné rysy jejich rodu. Ta římská politická familie byla sice plná šílenců a zločinců, ale tenhle vypadal celkem normálně.

„A nakonec Malachias Josefides, představitel Textilního syndikátu.“ Muž byl vysoký a vznešený, šedivé vlasy a vousy měl upravené po řeckém způsobu. Setkal jsem se s jemu podobnými v Alexandrii – říká se jim helénizovaní Židé, což znamená Židy, kteří přijali řeckou kulturu ve všech ohledech kromě náboženství. Dokonce i jeho jméno bylo přeložené do řečtiny. Přesto měl na sobě tógu.

„Jak se přihodilo, že jste se stal občanem, Josefide?“ zeptal jsem se.

Usmál se. „Narodil jsem se v Massilii, kde moje rodina sídlí už několik generací. Otec byl první, kterému se dostalo té výsady a stal se občanem.“ Žid z řecké kolonie v Galii s římským občanstvím; dokážete najít lepší příklad kosmopolitismu?

„Pánové, posaďte se,“ řekl jsem. „Prozatím držíme okolnosti Silvanovy smrti v tajnosti, ale měli byste vědět, že byl zavražděn. Nebylo to provedeno veřejně a my zatím nevíme, jaký byl vrahův motiv. Rád bych, abyste mě seznámili s obchodními spory a znepokojujícími problémy, které jste sem s ním přijeli prodiskutovat.“

„Myslíte, senátore,“ řekl Antonius, „že naše záležitosti nějak souvisí s tou vraždou?“

„Nic takového si nemyslím. Ale nemohu zformulovat základ pro teorii, dokud nepochopím právě ty problémy a starosti obklopující mrtvého Silvana.“

Josefides se znovu usmál. „Hovoříte spíš jako logik než římský úředník.“

„Z toho už mě nařkli dřív,“ přiznal jsem. „Jen mě prosím neoznačujte za filozofa. Nejprve bych si přál znát jednu věc: byly s některými vašimi problémy spojeny hrozby proti Římu, římským občanům nebo římským zájmům?“

„Jste velice bystrý, senátore,“ řekl Brutus. „Skutečně se jednalo o hrozby: hrozby našemu obchodu, hrozby naší svobodě, hrozby naší bezpečnosti a dokonce našim vlastním životům!“ Ten starý chlap konečně našel účastné ucho a začínal být pořádně rozrušený.

„On přehání, senátore!“ zaprotestoval Potheinos.

„Vám dám slovo později, Potheine. Teď naslouchám Římanům. Jaké jsou formy a původ těch hrozeb, občané?“

„Věrohodné hrozby proti našemu obchodu mohou mít jen jeden původ, senátore,“ pokračoval Brutus. „Krále Ptolemaia. Snaží se vymáhat ohromné sumy na římských obchodnících v Alexandrii, sumy, jež by nás klidně mohly zničit, a prosazuje toto vydírání pod hrozbou uvěznění, konfiskace, a dokonce veřejného bičování a smrti!“

Potheinos se chystal promluvit, ale já zdvihl ruku, abych ho zarazil. „Král Ptolemaios vyhrožuje takovýmhle způsobem Římanům? Máte důkaz? Chci znát detaily!“

„Nejspíš víte, senátore,“ řekl Josefides, „že král Ptolemaios si přivodil značné dluhy při získávání titulu ,přítel a spojenec‘ a další dluhy při znovuzískání trůnu.“ Zdálo se, že alespoň tenhle člověk byl schopen zůstat klidný.

„To jsem slyšel,“ ujistil jsem ho.

„Existoval ještě další dluh za služby generála Gabinia, totiž aby sesadil jeho dceru s manželem, co se zmocnili vlády. Možná se divíte, jak si vůbec Jeho Výsost mohla myslet, že by kdy tyhle ohromné sumy splatila.“

„Předpokládal jsem, že to udělá stejným způsobem, jako to králové dělají vždycky: zmáčkne své poddané, dokud nevyklopí peníze. Egypt je proslule bohatá země. Určitě z toho něco má i takový Ptolemaiovec.“

„Také je zvykem králů,“ pokračoval Josefides, „zaměřit se nejdřív na cizince. Římany nemá nikdo rád; proto si král nepřivodí žádný hněv Egypťanů, když v Alexandrii okrade římskou komunitu.“

„To je absurdní!“ prohlásil jsem. „Proč by se král Ptolemaios, který vděčí za svůj trůn Římu, proti Římu obrátil? To by byla sebevražda! Já se s králem setkal, pánové. Je to tlustý, starý zvrhlík, který kdysi hrával na flétnu v nevěstinci, ale není to hlupák.“

„Co je na tom tak hloupého, senátore?“ zeptal se Antonius, obchodník s kovy. „Kdy se naposledy senát rozhořčil nad zacházením se zámořskými kupci? My patříme k equites, senátore. Jsme bohatí a často jsme vůdčími osobnostmi v naší komunitě, ale ty komunity nejsou v Římě a naše rodiny neslouží v senátu. Lidé nás házejí do jednoho pytle s publicani a myslí si, že jsme všichni výběrčí daní. Někteří z nás půjčují peníze a půjčovatele peněz všichni nenávidí. Když chtěl být Lukullus zadobře s barbary a zničil římské půjčovatele peněz v Asii, kdo v Římě naříkal?“

„Můj kolega je zahořklý, senátore,“ ozval se Naso, spekulant s obilím, „ale má úplnou pravdu. Protože nám chybí lesk nobilitas, v Římě námi pohrdají. Protože naše bohatství nepochází z půdy, ale z obchodu a těžké práce, nejsme úctyhodní. Král Ptolemaios neriskuje skoro nic, když nás napadá.“

Na tom, co říkali, bylo hodně pravdy. Muži mé vlastní třídy spáchali nepopsatelné hanebnosti, ale patřili jsme k prastarým rodinám, a mezi své předky jsme mohli počítat mnoho konzulů a prétorů. Naše bohatství bylo ve vší počestnosti zděděné nebo násilím získané na našich nepřátelích, takže jsme byli neobyčejně úctyhodní navzdory našim častým zločinům a zhoubným ambicím.

Označení equites vyplynulo z ustanovení prastaré majetkové způsobilosti, jež udávala, že muži s bohatstvím přesahujícím určitou úroveň byli nuceni sloužit u jezdectva a museli dodat své vlastní koně. Nicméně celá staletí to bylo pouhé rozlišení majetku. Equites mohli sloužit v senátu, když se dokázali nechat zvolit, ale za poslední století téměř všichni senátoři pocházeli z úzkého okruhu asi dvaceti rodin. Vetřelci jako Cicero byli velkou výjimkou. Nazývali jsme se republikou, ale ve skutečnosti jsme tvořili oligarchii stejně uzavřenou a zkorumpovanou, jako byly ty, jež vládly řeckým městským státům. Ale to jsem se nechystal přiznat před bandou obchodníků, a obzvlášť ne před egyptským dvorním eunuchem.

„Jak velký výměr nařídil?“ chtěl jsem vědět.

„Daň uložil spíš sdružením než jednotlivým obchodníkům,“ řekl Brutus. „Každé z našich společností bylo uloženo vyplatit sto talentů ve zlatě.“

„To je tedy pořádná suma,“ soucítil jsem s nimi.

„Ročně,“ dodal Antonius.

Zamrkal jsem. „Na jak dlouho?“

„Dokud neskončí ,výjimečný stav‘,“ řekl Brutus, „což znamená, dokud nebude král Ptolemaios solventní, což znamená, dokud nebude mrtvý.“

„Zdá se, že solventnost se mu stále vyhýbá,“ souhlasil jsem. „Tak co ty výhrůžky?“

„V případě, že stanovená suma nebude doručena v určené datum,“ pokračoval Brutus, „budou zatčeni vedoucí členové společnosti. Dále v případě, že nebude splacen závazek i s pokutou, bude trestem veřejné zbičování těchto mužů a k celé dani se připočtou další pokuty. Poté bude nezaplacení potrestáno stětím.“

„Směšné!“ prohlásil jsem. „Potheine, co si váš král myslí? Nebo myslí on vůbec?“

„Co se týká té zvláštní daně, senátore, je zcela spravedlivá. Koneckonců můj král dovoluje těmto lidem volně obchodovat v největším a nejbohatším přístavu světa. Za to mu něco dluží. Ta daň by bývala nebyla nutná, kdyby Řím nebyl tak strašlivě nenasytný. Váš kolega senátor Gaius Rabirius už kontroluje tržby za obilí a několik dalších, takže Jeho Výsost je nemůže použít na své dluhy.“

To byla pravda. „A výhrůžky uvěznit, zbičovat a dát setnout římské občany? My vstoupili do války kvůli malichernějším věcem.“

„Senátore, vy Římané máte sklony vstupovat do válek kvůli ničemu. Vlastnictví plné pokladnice přitahuje římské legie, jako na kůl nabodnutá koza přitahuje lvy. Ale já myslím, že tito muži se v tomto případě v podstatě nemají čeho obávat. Následníci Alexandra mají ve zvyku určit ty nejtěžší tresty za to, když není naplněna jejich vůle. Je to pouhá formalita.“

Rozhodil baculaté ruce, aby apeloval na rozum. „Co je tu vůbec v sázce? Tihle muži, kteří už jsou bohatí, budou o něco méně bohatí. Podle letitých zvyků obchodníků zvednou ceny svého zboží, ztráta postoupí na jejich zákazníky a oni budou pořád stejně tlustí.“

„On lže!“ vykřikl Sulpicius Naso. „Zničí nás to! Naše živobytí pluje každoročně na lodích, vydané na milost a nemilost válkám a počasí. Neustále stojíme na pokraji bídy!“ Jako většina boháčů měl nekonečné zásoby sebelítosti.

„Ekonomika není můj obor,“ řekl jsem. „Zeptejte se kohokoli ve státní pokladně, kde jsem sloužil jako kvestor. Proč jste přijeli se stížnostmi sem na Kypr, místo abyste se dostavili do senátu v Římě?“

„Věřte mi, senátore,“ řekl Brutus, „mnohem větší delegace je na cestě do Říma přesně za tímhle účelem. My jsme tady, protože máme obchodní zájmy jak na Kypru, tak v Alexandrii. Tohle bývalo ptolemaiovské království, ale protože ostrov teď patří Římu, snažili jsme se získat od správce záruky, že král Ptolemaios nebude moci zabavit náš místní majetek, který je značný.“

„A s čím jsme se setkali?“ ozval se Antonius, rudý v obličeji. „Zjistili jsme, že správce je blízký přítel Aula Gabinia, Gabinius je Rabiriovou loutkou a Rabirius je mužem, který stojí za Ptolemaiovými finančními těžkostmi! A nejen to, Ptolemaiova dcera je navíc hostem v jeho domě!“

„Vskutku to pro vás vypadá bezútěšně,“ souhlasil jsem. Takže někdo další měl důvod zabít Silvana. Svým způsobem by mi římský pachatel záležitost zjednodušil; čím méně cizího vlivu, tím lépe.

„Pochopitelně,“ rychle dodal Josefides, „nás jako všechny šokovalo a zarmoutilo, když byl správce tak odporně zavražděn. Navzdory jeho nešťastné volbě při výběru přítele a hosta, vyslechl naši žádost s velkou účastí a ujistil nás, že naše obchody a majetky na Kypru se těší té nejvyšší ochraně. Nyní je vlastně naše situace opět nejistá. Zdá se, že tady není žádný zplnomocněný římský úředník.“

„Pokud nejste novým správcem vy,“ řekl Antonius.

Bylo načase změnit téma. „Jak to, že jste tady s Potheinem?“

„Na královo naléhání,“ ozval se Brutus hořce. „Jediný způsob, jak jsme dokázali získat povolení vyplout, bylo zanechat záruky na náš návrat a vzít s sebou dvorského ministra. Naše obchodní licence propadnou, pokud byť jen uspořádáme jednání bez jeho účasti.“

„Jak jste poznamenal, senátore,“ řekl eunuch, „král Ptolemaios není žádný hlupák.“

„Už to tak vypadá. Ještě jedna věc, pánové, zabývá se některý z vás obchodováním s kadidlem?“

Podívali se na mě, jako kdybych byl šílenec. Je to pohled, který jsem se naučil rozeznávat.

„S kadidlem?“ zeptal se Brutus. „Proč s kadidlem?“

„Uspokojte mou zvědavost. Mám k té otázce své důvody.“

„V Egyptě,“ řekl Antonius, „je na kadidlo královský monopol a koruna ho prodává na vývoz do zahraničí jen Dionýsově svaté společnosti. Ta společnost je výhradně řecká. Nikdo jiné národnosti se nikdy nemůže ucházet o členství, jež je převážně dědičné.“

„Mám za to, že to je odpověď na mou otázku. Pánové, děkuji, že jste přišli, a můžete se nyní vrátit do svých příbytků. Nicméně vás musím požádat, abyste neopouštěli ostrov, dokud vrah správce Silvana nebude objeven.“

„Myslíte,“ prohlásil Brutus a vstal, „že jsme právě teď celí nedočkaví vrátit se do Alexandrie?“

Kapitola 9

Téměř celý další den vyplnil Silvanův pohřeb. Počasí bylo nádherné a najatí truchlící skvěle naříkali. Na události se objevili všichni římští obyvatelé Pafu a přilehlých měst a bylo jich víc, než jsem čekal. Pochopitelně se dostavili i návštěvníci z Alexandrie a Potheinos zastupoval krále Ptolemaia. Na sobě měl dvorské roucho, paruku a tlustý nános líčidel a dodal tak celé akci úchvatný tón bizarnosti.

Protože Pafos byl řeckou kolonií, najal se na tuto příležitost chór. Zpíval tradiční pohřební písně a jednu novou, speciálně napsanou Alfeiem. Gabinius, oblečený do působivě pruhované tógy augura (protože náležel k tomuto kněžskému kolegiu), převzal nad smuteční slavností záštitu a pak obětoval párek pěkných telat. Po řeckém způsobu byly tuk a kosti nabídnuty bohům. Zbytek utvoří část pohřební hostiny.

Gabinius pronesl výmluvnou řeč, spíš chvalozpěv tak dobře sestavený, že i přes horu frází jsem téměř uvěřil, že zesnulý měl skutečně všechny jmenované ctnosti a úspěchy. Účastnili se všichni místní hodnostáři i většina obyvatel města. Byla to příležitost vybřednout z všednosti, jakési menší představení, které každý rád zhlédne a ocení.

Silvanus ležel vystavený ve své nejbělejší tóze, na hlavě měl vavřínový věnec, o němž jsem pochyboval, že si ho kdy v životě zasloužil, na rukou se mu blýskaly prsteny a líčidla vrátila jeho obličeji téměř přirozenou barvu.

Když Gabinius dokončil svou chvalořeč, vzal pochodeň a dotkl se hranice olejem nasáklých polen. Ve chvíli vzplála a její vonné dřevo a pálené kadidlo překrývalo zápach opékajícího se správce. Přihodil jsem do plamenů hrst vlastního kadidla z benzoe a myrhy a prohlížel si scénu. Zatím žádné protiřímské projevy, ale nápadná přítomnost Gabiniových rváčů ve zbroji a chřestění jejich zbraní vypadala spíš jako provokace než obrana. V davu jsem zahlédl několik drsně vyhlížejících jedinců, jak si je měří se silným odporem.

Jestli vypuknou nepokoje, pomyslel jsem si, bude to proto, že místní lidé nesou nelibě urážlivou přítomnost těchhle ozbrojených gangsterů.

Zesnulý správce ještě stoupal vzhůru jako kouř, ale už se začaly stavět stoly pro veřejnou vzpomínkovou hostinu. Tenhle pěkný zvyk všechny příjemně naladil. Lidé v mžiku zaujali místa u dlouhých tabulí. Otroci najatí na tuto příležitost na ně vršili nejprve velké košíky s ovocem, sýrem a chlebem, pak početné chody ryb a o něco skromnější množství telecího, jehněčího, drůbežího a králičího masa. Víno bylo nevalné a značně ředěné vodou, ale jen nesmírní boháči si na veřejnou hostinu můžou dovolit lepší. Protože jsme to věděli, někteří z nás si nezapomněli obstarat vlastní víno.

Většina obyvatel seděla u dlouhých stolů, ale pro přítomné hodnostáře byly připraveny speciální tabule vybavené patřičnými jídelními lehátky. Já měl pochopitelně místo u jednoho z těchto stolů. Po mé pravici ležel Alfeios a po mé levici nikdo jiný než Flavia. Napadla mě hanebná myšlenka, i když asi nedůstojná, zda nepodplatila majordoma, aby si zajistila tohle uspořádání.

„Jak pokračuje váš lov pirátů, Decie Caecilie?“ zeptala se. Zjevně měla za to, že jsme už tak důvěrní přátelé, že může vynechat můj titul a používat jen mé praenomen a nomen. Budu si muset dát pozor, až začne používat jen samotné praenomen.

„Zkomplikovalo se kvůli tomuhle politováníhodnému zvratu událostí,“ připustil jsem. „Dokud nebude vyřešena Silvanova vražda, neustále bude odvádět mou pozornost. Pokud se ukáže, že tahle záležitost ohrožuje římskou bezpečnost na ostrově, piráti nejspíš na chvíli zaujmou až druhé místo v mém žebříčku priorit.“

„Jak byste se vypořádal s takovým odváděním pozornosti?“ zeptal se Alfeios.

„Nu, Gabinius má své veterány, já mám námořníky a vojáky v plné zbroji. V místních barech a tavernách se potlouká značné množství námezdních sil a rychlá plavba na pevninu by nám bezpochyby přinesla slušné posily. Pokud to bude nutné, dokázali bychom pro Řím ostrov ubránit. Já bych to ale radši nedělal.“

„Připadá mi to jako podivný a dost nekonvenční způsob vojenského postupu,“ namítl básník. „Já nejsem voják, ale zdá se mi, že váš senát by na takové nepovolené dobrodružství nepohlížel vlídně.“

„Mimo Itálii,“ vysvětlil jsem, „skutečně nic nebrání jakémukoli občanovi postavit pro určitý případ provizorní armádu, aby se vypořádal s mimořádnou situací. Pokud se stará o římské zájmy, pak senát neřekne ani slovo nesouhlasu. Před několika lety byl Caesar, ještě jako pouhý kvestor, náhodou v Sýrii, když se doslechl o invazi z Pontu. Postavil vlastní armádu, vpochodoval invazi v ústrety a poslal nepřítele zpátky přes hranice, vše, aniž by to jen probral s římským správcem Sýrie. Za svou svévoli neutrpěl ani výtku.“

„Pomohlo, že měl úspěch,“ vložila se do hovoru Flavia.

„Rozumí se samo sebou, že vítězství je podstatné,“ potvrdil jsem.

„Ale proč,“ zeptal se Alfeios, „poté, co byl u Karrh poražen váš generál Krassus, Řím okamžitě nepokračoval ve válce? Měl jsem za to, že v centru vašeho zájmu bude stát Parthská říše, nikoli Galie.“

„Krassus chtěl válku s Parthy, aby se vyrovnal Pompeiovi ve vojenské slávě. Ale Parthové neudělali nic, čím by nás urazili, a senát odmítl válku vyhlásit. Jenže Krassus byl pohádkově bohatý, tak na své náklady najal legie a odpochodoval na vlastní pěst. Když odjížděl z Říma, aby se připojil ke své armádě, seslal na něj tribun lidu jménem Trebonius strašlivou kletbu.“

„Svého času v Římě vzbuzovala hrůzu,“ řekla Flavia. Vytáhla maličký amulet ve tvaru falu spočívající mezi jejími prsy a použila ho, aby předvedla složité gesto, jež od nás odehnalo zlo. Tribunova neblaze proslulá kletba byla nesmírně mocná a ohrožovala všechny občany.

„Takže když byl Krassus poražen,“ pokračoval jsem, „většina lidí si řekla, chválabohu, je po něm. Nejsme povinováni pomstít ani jeho, ani jeho armádu a s parthským královstvím nenastala žádná diplomatická roztržka. Ačkoli mladý Kassius se s nimi trochu potýkal, jak jsem slyšel, než jsem odjel z Říma. Rádi bychom měli ztracené orly zpět a chceme osvobodit ze zajetí ty, co přežili, ale mám podezření, že až ta chvíle nastane, budeme muset zaplatit výkupné.“

„O tom pochybuji,“ řekla Flavia. „Parthská říše je moc pěkná husa na to, aby dlouho odolávala škubání. Až Caesar a Pompeius vyřeší své současné problémy, jeden z nich se pokusí o Parthskou říši. Nebo možná Gabinius, až mu skončí vyhnanství. A žádný z nich se tak hrubě nezmýlí, jako to udělal ten starý senilní blázen Krassus. Pomyslete, jak bude lid jásat, až uvidí ty osvobozené zajatce pochodující v triumfu a nesoucí ztracené orly.“

„Můžete mít pravdu,“ připustil jsem. Znal jsem v Římě jen málo tak politicky bystrých žen. Očima jsem zapátral po jejím manželovi a uviděl ho u stolu vedle nějakých městských hodnostářů. Za ním u stolu určeného pro prosté občany jsem zahlédl Aristona. Rozhořčilo mě, že se takovým způsobem ukazuje na veřejnosti, a rozhodl jsem se, že ho za to pokárám. Otočil jsem se na Alfeia.

„Předvedl jste vskutku vynikající píseň,“ pochválil jsem ho. „Obzvlášť když se uváží, jakou jste na ni měl krátkou dobu.“

„Jste příliš laskavý. Vlastně to byla jen variace na pohřební píseň, kterou jsem napsal před lety. Už jsem ji použil několikrát, stačí jen udělat potřebné změny, aby se hodila na právě zesnulého. Ale tohle bylo poprvé, co jsem pracoval pro Římana. Mnohem nesnadnější bylo sehnat chór dohromady na zkoušky. Naštěstí jsem měl v tomto umění nějaké zkušenosti a místní chór je skvělý. Pochopitelně zpívají všichni obyvatelé, ale tihle se účastní divadelních představení.“

„V Římě nemáme nic, co by se podobalo vašemu řeckému sborovému zpěvu,“ poznamenal jsem. „Snad chvíle, kdy se všichni nahrneme do cirku na závody vozatajů. Obávám se ale, že zvuky, které vydáváme, nejsou příliš melodické.“

„Uvažujete tedy, že odložíte honbu za piráty, dokud nezjistíte, kdo zabil Silvana?“ zeptal se. „Připadá mi to dost podivné.“

Vysvětlil jsem mu některé důvody, proč je naléhavé, abych tuhle záležitost vyřídil, co nejrychleji to půjde. „Pochopitelně,“ dodal jsem, „nemohu nechat obzvlášť troufalé či ohavné činy pirátů projít bez povšimnutí. Římské vážnosti by to neprospělo.“

„Ani vaší politické budoucnosti,“ podotkla Flavia.

„To rozhodně ne. Mimochodem, Flavie, když si uvědomím, že váš manžel je bankéř, neobchodoval někdy náhodou s kadidlem, nebo nejednal s těmi, kteří takové obchody vedli?“ Netaktní otázka, ale pomyslel jsem si, že za pokus to stojí.

Zasmála se. „S kadidlem! Pročpak se na to ptáte? Plánujete se pustit do obchodování? Styďte se! A to jste senátor!“ vybuchla do zvonivého smíchu, zcela nevhodného na pohřbu, ale ostatní se smáli také. Víno nebylo nijak dobré, ale teklo proudem.

„Nu, řekl bych, že jsem dostal odpověď. Věřte tomu, nebo ne, ta otázka souvisí s mým vyšetřováním.“

„Já mám s obchody svého manžela málo co do činění, ale zeptám se ho za vás, jestli chcete. No ne, s kadidlem!“ Tahle představa jí přišla zřejmě výjimečně zábavná. Pochyboval jsem, že by v obchodování jejího manžela byla nějaká stránka, o které by nevěděla, ale nebylo neobvyklé, že to popírá. Muži často hleděli s podezřením na ženy, které se dobře vyznaly ve věcech jako obchod, politika a válka. Flavia se pochopitelně nezdráhala vychloubat se svými znalostmi o posledně dvou jmenovaných oblastech. Ostýchavost nepatřila mezi vlastnosti této ženy.

Ani v jídle a víně nebyla zdrženlivá. Spořádala velké množství obojího, zjevně jedna z těch šťastných žen, jejíž nestřídmé stravovací návyky neměly žádný vliv na její postavu, která byla smyslná, ale bez všeho nadbytečného. Přinesla si vlastní víno jako já a často dávala pokyn své mladičké otrokyni, aby jí dolila. Pokaždé, když tak učinila, přejela po těle mladé otrokyně s bezděčnou lehkostí ženy hladící své oblíbené domácí zvířátko. Zdálo se, že to dívka přijímá zcela přirozeně, a jednou se naklonila blíž, aby zašeptala své paní do ucha něco, co je obě hlasitě rozesmálo.

„Bude mít Silvanus pohřební hry?“ zeptal se Alfeios.

„Nemyslím, že by byl tak významný,“ odpověděl jsem mu. „Obvykle se munera pořádá pouze k připomenutí těch nejvýznačnějších mužů, přinejmenším konzulů. Kdysi pouze bývalí konzulové, kteří uspěli, směli předvést gladiátorské hry, ale poslední dobou naše normy trochu upadly. Rozumějte, to hovořím o Římu. V Silvanově rodném městě si jeho rodina může uspořádat pohřební hry, jaké uzná za vhodné. Pokud vím, Silvanus byl snad nejvýznačnější muž v Bovillae, Lanuviu nebo Reate či jiném podobném místě. Senátoři, kteří jsou politické nuly v Římě, jsou často velmi důležití ve svých rodných městech. Třeba učinil ve své poslední vůli opatření týkající se her.“

„Byl z Ostie,“ řekla Flavia. Její slova začala být maličko nezřetelná, „stejně jako můj manžel. A pravda, jeho rodina tam patří k těm význačným. Obvykle nějaký Silvanus slouží jako duumvir, myslím, že on tuto funkci zastával třikrát. Zdá se, že můžeme čekat pěkné představení, až se jeho popel dostane domů. Doufám, že budeme zpátky, abychom se toho mohli účastnit. Miluji zápas.“

„Budete,“ ujistil jsem ji. „Věřte mi, na přípravu je třeba dlouhá doba. Uplyne rok nebo dva, než se mu dostane posledního obřadu. Vezměte si Fausta Sullu. Pořádal diktátorské hry dvacet let po smrti svého otce. Máte štěstí, že žijete v Ostii. V Římě mají ženy zakázáno se munery účastnit.“

„Řím je tak suchopárný a prudérní,“ vzdychla. „Měl byste zajet do Baiae, když se pořádá slavnost. Já tam trávím léto, pokud mi to vyjde. Dějí se tam věci, ze kterých by Katona a tu jeho nudnou partu trefil šlak.“

„Už jsem o tom slyšel,“ zasnil jsem se závistivě. „Ale nikdy jsem neměl štěstí na to, aby se při slavnostech stalo něco skutečně skandálního.“

„Dovolte, ať vám povím, co se přihodilo, když jsem tam byla naposledy,“ prohlásila a z hlasu jí odkapávalo pižmo a chlípnost. Pustila se do popisování svých dobrodružství s několika vdanými ženami z toho nekonvenčního bezstarostného přímořského města během oslav priapálií. Tyto slavnosti v Římě zakázali už před mnoha generacemi kvůli nemravnému chování, které vždy doprovází uctívání venkovského boha Priapa, jehož vliv se v Římě omezuje na zahrady a nevěstince.

„Vy jste tak dobrodružná dáma,“ pochválil jsem ji, když příběh dovyprávěla.

„Na ostrově Kythéra,“ řekl Alfeios, „jehož obyvatelé také tvrdí, že se tam narodila Afrodita, se během každoročního svátku této bohyně předvádějí velmi podobné zvyky; dokonce i místní uznávají, že tyto činnosti, naprosto nepřijatelné v jiné době, se během těch tří dnů stávají akty zbožného uctívání.“

„V Římě,“ podotkl jsem, „jsme se my muži ze senátorské třídy vždy podivovali, co naše manželky vyvádějí během každoročních svátků, kterými se uctívá bohyně Bona Dea. Klodius se jednou vloudil na tyto oslavy převlečený za ženu, ale chytily ho a vykázaly dřív, než viděl cokoli zajímavého.“

„Jsem si jistá, že vše je velmi neškodné,“ řekla Flavia. „Římské ženy, co mají ducha a fantazii, si musejí zábavu hledat mimo město Řím.“

„Když hovoříme o ženách,“ ozval jsem se, „kde je Kleopatra?“ Rozhlédl jsem se, ale nikde nebyla.

„Nahoře před chrámem,“ odpověděl Alfeios a kývl k nádherné budově. Podíval jsem se a uviděl dlouhý stůl, u kterého ležela Kleopatra vedle Gabinia. U téhož stolu byli ještě městský archón, Poseidonův velekněz a Potheinos.

„Člověk by si myslel, že budete mít vyhrazené místo mezi nimi,“ prohodila Flavia hlasem věrného našeptávače. Když mi to došlo, potlačil jsem vztek.

„Pohřeb vystrojil Gabinius,“ zdůraznil jsem, „a já jsem jen vojenský důstojník, co je tu na návštěvě. Uspořádání hostů u jídla se zdá být velmi korektní.“ Gabinius využil zvyku, aby mi naznačil, kam patřím, ale já se rozhodl záležitost vyřídit později. Prozatím byla potřeba jednotná fronta. „Kde je Iona, velekněžka Afrodity?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.

„Protože afrodisie jsou už za dveřmi,“ vysvětlil Alfeios, „nesmějí se kněžky účastnit pohřbu ani navštívit dům smutku. Byly by obřadně nečisté a slavnost by se toho roku musela zrušit. Pro celý ostrov by to bylo zlé znamení.“

„A tenhle ostrov už si zažil všechnu smůlu, kterou dokáže unést,“ řekl jsem, „připojení k Římu, piráty a obchod s mědí, jenž zpustošil jeho velkou část.“

„Ach, vy víte, jak je ostrov devastován těžbou?“ vypravil ze sebe Alfeios.

„Něco jsem o tom slyšel,“ naznačil jsem.

„Ale díky tomu je tohle místo bohaté,“ namítla Flavia.

„To je zvláštní duch Říma,“ prohlásil jsem a cítil, že i na mě víno trochu účinkuje a začínám mluvit rozvláčně, „že známe správnou cestu k bohatství.“

„A to je co?“ zeptal se Alfeios. Zdálo se mi, že v jeho hlase slyším uštěpačnost.

„Způsob, jak zbohatnout, není zničit vlastní půdu, aby se mohly prodat přírodní zásoby do zahraničí. Je lepší vlastní půdu uchovat a jít zplundrovat bohatství někoho jiného.“ Flavia se rozesmála jako blázen. Dokonce i Gabinius na ochozu před chrámem to slyšel a pronikavě se na nás zadíval. Nu, jeho přítel právě zemřel. Pokusil jsem se zachovat vážnou tvář, dokud mě sledoval.

Když se všichni nacpali a nalili do sytosti, vstali jsme od stolů a začali korzovat. Přiblížil se večer. Otroci donesli pochodně, aby osvětlily střed města, což byla velká marnotratnost, ale právě díky takovýmhle výstřelkům doufáme, že si nás budou lidé pamatovat, až zemřeme.

Flavia, Alfeios a já jsme už byli nerozluční přátelé, tedy alespoň do doby, než vyprchá víno. A jako spousta dalších jsme se vydali setřást trochu večeři a udělat si místo na sladké, které se podávalo jako poslední chod. Na pohřbu Scipiona Afrikana se podávaly sladkosti a ta výstřednost zůstala v paměti po celé generace. Jeho doba byla asketičtější, na Kypru však byla podobných lahůdek hojnost.

Setkal jsem se s několika Flaviinými přítelkyněmi, z nichž mnohé byly jistojistě stejně mravně zkažené jako ona. Alfeios se trochu věnoval povinnostem a domluvil si, že složí písně na slavnosti v jiných městech. Došli jsme ke stolu postavenému v boční uličce u hlavního náměstí, když jsem se zarazil a překvapením mi spadla brada. „Co ty tu děláš?“ chtěl jsem vědět.

Ion se na mě podíval bez sebemenší známky strachu. „Všichni cizinci, kteří bydlí ve městě, dostali pozvání na hostinu, senátore, přesně jako vy.“ Rozhlédl jsem se kolem a uviděl u stolu posádky svých lodí, mé námořníky i najaté žoldáky.

„Měli jste být na lodi připraveni ihned vyplout,“ zařval jsem. „Co budeme dělat, když přijde zpráva o novém útoku?“

Přejel mě pohledem od hlavy k patě. „Vážně si myslíte, že jste ve stavu nás vést?“

„K lodím bych se nechal donést a na moři bych vystřízlivěl!“ houkl jsem na něj. „Jak se dostanu do bojového stavu, je moje věc, ne tvoje! Čemu se smějete?“ Ta poslední věta byla adresovaná Alfeiovi a Flavii, kteří se mými těžkostmi bezdůvodně bavili.

„Dejme tomu, že piráti zaútočí na město právě teď!“ zahulákala Flavia. „Jak by to znělo na Foru, až by Pompeiovi muži rozšířili zprávu, že Metellus a celá jeho posádka se přecpali na hostině, a když se objevil nepřítel, jen otupěle dřepěli u stolů!“

„Pokud by Themistokles a jeho muži takhle vypadali noc před Salamínou,“ vložil se do hovoru Alfeios, „teď bych v perštině skládal verše na boha Ahura Mazdu!“

„V noci nikdo neútočí,“ prohlásil Ion a dolil si pohár. „Za úsvitu budeme připraveni vyplout a námořník, který nemůže vyrazit na moře s kocovinou, stejně není žádný pořádný námořník.“

„No teď už se s tím nedá nic dělat,“ vzdychl jsem. Moje rozhořčení se vytrácelo tak, jako uniká víno z protrženého měchu. „Zkrátka buďte připraveni vyplout za rozednění.“

„Pojďme odsud,“ naléhala Flavia a přitiskla pořádnou část svého měkkého těla na můj bok. „Je tu rušno. Někde tady mám nosítka. Pojďme je najít. No tak, Decie.“ A bylo to tady: praenomen.

Rozhlédl jsem se po Alfeiovi a viděl, jak diskrétně mizí. Ten muž byl rozený diplomat. Vlastně by mi vůbec nevadilo připojit se k Flavii a najít si nějaký opuštěný koutek, což ukazuje, v jakém jsem byl stavu. Měkké maso, které se ke mně tisklo, náhle vystřídaly na obou stranách tvrdé svaly.

„Tak tady jste, kapitáne!“ ozval se Ariston a popadl mě za jednu paži ocelovým stiskem.

„Radši pojďte s námi,“ ozval se Hermes a popadl druhou. „Zítřek přijde brzy, jak mi pořád připomínáte.“ Otočil se na Flavii. „Má paní, musíme dostat pána do postele.“

Podívala se na něj zkoumavým pohledem a pak ještě důkladněji prohlédla od hlavy k patě Aristona. „To zní jako vynikající nápad. Co kdybychom si všichni společně našli místo, kde bychom si odpočinuli od těch davů? Znám dům jen o dvě ulice dál, jenž poskytuje veškeré pohodlí, co bychom si jen přáli.“

Hermes se naklonil těsně k mému uchu a zašeptal: „Julie by se tu mohla objevit už zítra.“ To stačilo. Jako kdyby mě hodil do ledové vody.

„Flavie,“ řekl jsem, „ač si velice vážím vaší šlechetné nabídky, pro úředníka senátu a lidu je na prvním místě povinnost. Za úsvitu musím být připraven vyplout.“

Vrhla na mě nelibý pohled. „Doufala jsem, že se zachováte lépe, Decie.“ Otočila se a kráčela pryč. Jen jsem vzdychl za jejím vrtícím se zadkem zahaleným do kójské látky.

„Právě odchází zhouba lodi v ženské podobě,“ prohlásil Ariston. „Pojďte, kapitáne. Takových je spousta a bude na ně mnohem příhodnější čas než dnešní noc.“

Mí dva spolehliví, i když trochu vzpurní průvodci, mě dotáhli do mých komnat.

„Vztyk!“ zakřičel někdo. „Vstaňte a oblečte se!“

„Proč?“ vymáčkl jsem ze sebe. Nebylo mi úplně jasné, kde vlastně jsem. Byl jsem si celkem jistý, že nejsem v Římě, ale to ponechávalo spoustu území, co se musela vzít v úvahu. Galie? Alexandrie? Nějak jsem cítil, že to není ono. Věděl jsem, že na to přijdu, když budu mít čas.

Hermes se mnou škubl, až jsem vyletěl na nohy, a přes roztřesené tělo mi natáhl vojenskou tuniku. Měl jsem nějakou vojenskou povinnost, to bylo zjevné. „Co se děje?“ I vlastním uším jsem zněl nevrle jako životem unavený, starý morous.

„Ukázali se piráti!“ houkl Hermes. „Propluli přímo kolem ústí přístavu, drzí jako paviáni s rudými zadky!“

„Piráti!“ zakřičel jsem. „Díky bohu! Na okamžik jsem myslel, že útočí Galové. No, v každém případě pojďme ty piráty pozabíjet, abych se mohl vrátit zpátky do postele.“

Hermovi se povedlo mě úplně obléknout a ozbrojit, až jsem vypadal jakžtakž slušně, a doprovázeni obávaným Aristonem jsme spěchali do vojenského přístavu.

Ion měl lodě na vodě a s plnou posádkou, ačkoli mnoho mých mužů si podpíralo hlavy, někteří zvraceli přes borty nebo se zhroutili na lavice. Vyškrábal jsem se na svou loď a vydal rozkazy odrazit. Kleopatřina jachta se rychle připojila po boku.

„Čekali jsme na vás,“ prohlásila jakoby maličko rozhořčeně. „Projeli tudy asi před hodinou, pluli na jih. Zahlédla je moje hlídka.“

„Viděla jste je na vlastní oči?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Jak jste se sem dostala včas?“

„Spala jsem na lodi, jako jste měl vy! A taky jsem tu udržela svou posádku. Žádná hostina nebyla povolena. Teď je ztratíme!“

„Nepeskujte mě. Od toho mám manželku. Kolik lodí?“

„Tři.“

Pokusil jsem se protlačit skrz mlhu v mé burácející hlavě nějakou rozumnou myšlenku. „Jen tři? Museli flotilu rozdělit. Tak dobře. Vysunout vesla a jedeme za nimi. Časoměřiči, jakmile budeme na širém moři, nasadíš rychlé tempo.“

Muži se posadili k veslům se sténáním a nářkem. Zpočátku byly jejich záběry tak roztřesené, až to vypadalo, že loď pohánějí nevycvičené suchozemské krysy. Ale brzy se dostali do svého obvyklého rytmu a začali potit víno z předešlé noci. S vojáky jsem opakoval naloďování na nepřátelské plavidlo a obsluhu katapulty, dokud se i oni ve zbroji nepotili. Ujistil jsem se, že muži na ostatních lodích dělají totéž. Než byly pirátské lodě na dohled, měl jsem pocit, že to nejhorší je pryč. Hlavu jsem měl téměř jasnou, žaludek se uklidnil a do končetin se mi vracela síla.

Ocitli jsme se blízko pobřeží, které jsem během předchozích plaveb neviděl. Bylo skalnaté a pusté, až na nějaké rozpadlé staré budovy, které budily dojem, že v nich nikdo nebydlel už celá staletí. Tak odpudivé místo bylo vhodné pro brloh harpyjí a Gorgon.

„Otáčejí se,“ řekl Ion. Tři štíhlá plavidla před námi zastrčila vesla do vody a zastavila pohyb vpřed. Pak na levoboku a pravoboku rychle veslovali v opačných směrech, otočili se kolem osy a ukázali nám své klouny.

„Pěkně provedeno,“ povšiml si Ariston. Přišel za mnou a postavil se vedle mě na přídi Nereis.

„To je pravda,“ souhlasil Ion. „A myslím, že bychom měli udělat totéž, senátore.“

„Proč? Přijeli jsme sem, abychom je chytili, a pořád máme čtyři lodě proti jejich třem, ať veslují sebelíp.“

Znechuceně se na mě podíval. „A jak dlouho myslíte, že to vydrží? Když si myslí, že jejich tři lodě zvládnou naše čtyři válečné, jejich přátelé jistě nejsou daleko. Nalíčili na nás past, senátore.“

„Myslíte, že jsem úplný blb? S kocovinou, nebo bez, věděl jsem, že nás lákají ven, když jsem slyšel, že se courají kolem přístavu v poněkud menší než plné síle. Poslali mě sem, abych ty lupiče pochytal, a to taky hodlám udělat. Pokud jejich zbývající lodě vyjedou zpoza výběžku, za kterým číhají, podstoupím boj přímo tady. Jen si pamatujte, že musíme mít pár živých, abychom zjistili, kde je jejich základna.“

Ariston se zasmál. „Možná senát nakonec poslal toho správného muže.“

Ion potřásl hlavou. „Mně se to pořád ještě nezdá.“

Jak se lodě přibližovaly, pochopil jsem, co ta ostrovanka myslela, když řekla, že pirátské lodě měly „stejnou barvu jako moře“. Trupy byly natřené tmavým odstínem modrozelené. S ráhny v lodích a stěžni vytaženými splývaly s okolní vodou a bylo obtížné je rozpoznat i z malé vzdálenosti. Mé vlastní lodě natřené v tradičních námořních barvách byly viditelné už zdaleka. Kleopatřina se vším tím zlacením zářila za slunného dne až k horizontu a byla jakžtakž vidět i za měsíčního svitu.

„Dolů s ráhny a stěžni!“ zakřičel Ion, jako kdyby mi četl myšlenky. Posádky všech čtyř lodí stáhly ráhna, pak zvedly stěžně ze základů a položily je na žlábkované dřevěné bloky na palubě. Je zvykem tohle udělat před začátkem bitvy, protože jinak by byly lodě příliš vratké a během prudkých manévrů by se kolébaly. Na místo stěžně muži vztyčili kratší a silnější sloup s kladkou nahoře. Tohle zařízení se pak použije jako jeřáb pro zvednutí a spuštění corvu, až se dostaneme na vzdálenost příhodnou k nalodění.

Když jsem o tom přemýšlel, došlo mi, že na lodích, jež se k nám rychle blížily, jsem si všiml zvláštní nesrovnalosti. „Proč jsou jejich stěžně stále vztyčené?“ podivoval jsem se nahlas. Teď jsem to viděl zřetelně, i to, že jejich ráhna byla sice stažená, ale ležela napříč přes palubní zábradlí, což je nanejvýš nevhodná poloha pro bitvu.

„Nejspíš chtějí napnout plachty a zmizet,“ dumal Ion, „ale to nedává žádný smysl. V tomhle slabém vánku bychom je snadno dohonili. A kde jsou jejich posily? Už bychom je někde měli vidět.“

„Aristone,“ řekl jsem, „co si o tom myslíš?“

„Rozhodně nechtějí bojovat,“ odpověděl. „Nemají moc šancí a ráhna a plachty neupravili do správné polohy. Určitě je to past, ale jaká?“

Začal jsem z toho mít příšerný pocit, ale co jsem mohl dělat? Se čtyřmi válečnými loděmi jsem prostě nemohl utéct před třemi zchátralými pirátskými skořápkami. Na Foru bych se stal terčem posměchu. Přezdívali by mi „Piratikus“, jako Antonia staršího nazývali Kretikem poté, co ho v bitvě porazili obyčejní Kréťané.

„Kapitáne,“ zavolal jeden námořník, „nabíráme vodu!“

„Cože!“ zařičel jsem současně s Ionem. Pak jsme to uviděli. Skrz kameny, které zatěžovaly trup, probublávala voda.

„To není možné!“ ozval se Ion, ale do hlasu se mu vloudila nejistota. „Prohlédl jsem každý palec trupu! Není na něm nic shnilého, a kdybychom najeli na útes pod vodou, cítili bychom to.“

„Senátore,“ zakřičel jeden z dalších kapitánů jen pár kroků na pravoboku, „do lodi teče! Musíme ji vytáhnout na břeh, než se potopíme!“ Kapitán za ním hlásil tytéž potíže.

Kleopatra přijela k našemu levoboku a přistoupila k zábradlí. „Co se děje?“

Věděl jsem, že mi obličej plane nachem jako triumfátorovo roucho. „Sabotáž! Provrtali naše lodě a teď se potápíme! Vy zjevně ne. Musíme dostat tyhle bečky na břeh a opravit je, než bude pozdě. Budete nás muset krýt, zatímco budeme ustupovat.“

„Jsou tři a já jedna, senátore,“ prohlásila. „Já jsem nenechala své lodě opuštěné celou noc! Královna Artemisia věděla, jak se z takovéhle situace dostat, pamatujete?“

Pamatoval jsem si to až moc dobře. Artemisia z Halikarnassu a její lodě byly spojenci Xerxovy flotily. Když viděla, že Řekové bitvu u Salamíny vyhrají, prorazila a potopila perskou loď, aby si nedaleký nepřítel myslel, že její lodě bojují na straně Řecka. Jakmile měla cestu volnou, napnula plachty a z bitvy upláchla.

Nehodlal jsem se dohadovat s podřízeným důstojníkem, jímž ostatně sama chtěla být. „Držte se mezi námi a těmi loděmi, dokud nebudeme v bezpečí na souši. Pak se můžete vrátit do Pafu. Jestli jsou vaši veslaři tak dobří, jak říkáte, bez potíží pirátům ujedete.“

Ion spustil rychlou řadu rozkazů a naši veslaři se dali do práce. Muži s dlouhými bidly na přídích lodí zkoumali dno a hledali pod hladinou útesy. Všichni zbývající námořníci i vojáci horečnatě vybírali vodu dřevěnými džbery nebo dehtovou kůží, kotlíky na vaření a helmami. Pirátské lodě se přiblížily, ale Kleopatra zůstala s námi. Když se tyče dotkly dna, Ion otočil lodě, aby naše klouny mířily na moře, a my začali couvat. Pohybovali jsme se pomalu, protože se trupy plnily. Muži s tyčemi se přesunuli na záď ke kormidelním veslům, a jak jsme se blížili k pobřeží, začali hlásit hloubku.

„Skalnaté dno, skalnatý břeh,“ reptal Ion. „Na tomhle místě by mě nikdy ani nenapadlo přistát, kdyby jedinou další možností nebylo potopení.“

„Kapitáne,“ řekl Ariston, „možná mají své hlavní síly na břehu. Jakmile opustíme lodě, budeme zranitelní.“

„Musíme to risknout,“ odpověděl jsem mu.

Modré lodě se zastavily tak, aby byly z dosahu našich katapult, a zábradlí kolem palub lemovaly šklebící se tváře. Hledal jsem velkou vlasatou postavu. Takových tam bylo několik, ale žádného z nich jsem nemohl jednoznačně identifikovat jako Spuria. Zřídkakdy jsem se ve svém životě cítil tak bezmocně a poníženě. Nicméně to bylo lepší, než se utopit.

Naše záď se skřípotem dřela o skalnaté dno. Byli jsme asi dvacet stop od souše, což bylo štěstí. Vyhlídka, jak skáčeme v plné zbroji do vody sahající až po prsa a brodíme se sto metrů na pobřeží, už zchladila bojový zápal i těch nejstatečnějších vojáků.

„Otočte corvus,“ přikázal jsem, „a spusťte ho na břeh. Žádný muž by si neměl namočit boty. Vystoupím s polovinou posádky a zajistím bezpečnost. Až to udělám, můžeme vyložit lodě a vytáhnout je, aby se daly opravit.“ Přikázal jsem lučištníkům a vojákům u katapult, aby zůstali na přídi jen pro případ, že by se nás piráti pokusili napadnout, a pak jsem seřadil zbytek mužů, kteří rychle vystoupí na břeh.

Těžké lodní lávky se zhouply a klesly a jejich bronzové hroty se se skřípěním zarazily do kamenitého břehu, až se lodě těmi údery rozechvěly. Vojáci začali okamžitě poklusem sbíhat po lávkách dolů na souš. Rozvinuli se a utvořili půlkruhový obranný útvar, štíty před sebou, kopí nakloněná ven.

„Odjíždějí,“ upozornil mě Ion. Viděl jsem ráhna stoupající po stěžních modrých lodí, svěšené plachty chvilku visely ochable, pak ale nabraly vítr, vzduly se jako těhotná břicha a pod nimi se celou dobu piráti chechtali, hulákali a pokřikovali.

„Je někdo ve vnitrozemí?“ zavolal jsem. Ze skal si nás prohlíželo několik zvědavých koz, ale nikdo nezahlédl ani jedinou lidskou postavu. Byl jsem tak otrávený, že jsem si skoro přál, aby zaútočili. Nikdo mi však nechtěl vyhovět. „Aristone, Herme, vezměte si pár mužů a prohledejte ostrov. Zakřičte, když někoho uvidíte. Vy ostatní buďte ve střehu, dokud se nevrátí.“

Sedl jsem si na příhodný kámen a byl jsem si jistý, že nikoho nenajdou. Spurius mě nechtěl vlákat do pasti. Chtěl mě ponížit. Věřte, že Říman ví, že muži mé třídy dají přednost smrti před potupou. Vlastně já jsem dokázal přijmout celkem dost ponížení, než abych považoval smrt za lepší volbu, ale tohle mohlo znamenat konec mé politické kariéry. Tlupa špinavých pirátů mě dostala na kyperskou souš, aniž by na mě museli vystřelit jediný šíp!

„Vzmužte se, senátore,“ řekl Ion, když si všiml mého výrazu. „Pořád máte svoje lodě a posádky. Nic jste neztratil, jen trochu dobré pověsti, a té jste vlastně nijak moc neměl.“ Vycítil jsem, že to myslí přátelsky, ale i tak mě to sžíralo.

„Jak to, že si veslaři nevšimli,“ zeptal jsem se, „že lodě jsou těžší a těžší?“

„To hodlám zjistit. Hned jak prohlédnu trupy, povím vám to.“

Kleopatru přiváželi ke břehu v její zlaté veslici a otroci ji pak vynesli na břeh, aby si nenamočila své zlaté sandály. Jestli měla připravenou nějakou kousavou poznámku, spolkla ji, když uviděla můj obličej.

„Tohle mi udělal Gabinius,“ pověděl jsem jí.

„Jak?“

„Pozval mé námořníky a vojáky na pohřební hostinu, a zatímco byli pryč, jeho muži poškodili naše lodě. Má tajnou dohodu se Spuriem. Pokud vím, klidně by tím Spuriem mohl být on. Potřeboval by jen paruku a falešné vousy.“

„To je trochu přitažené za vlasy,“ namítla. „Tajná dohoda snad. Ale proč?“

„Ze spousty důvodů, a prostý zisk je ten nejzřejmější. Rád si žije dobře, musí platit menší armádu gangsterů a jako správce provincie měl špatnou pověst kvůli vydírání. Dokonce ani Cicero ho nedokázal obhájit, aby byl zproštěn obžaloby, a to je co říct.“

„Gabinius mi připadá jako člověk, který by vás prostě zabil, kdybyste se mu znelíbil.“

„Třeba se tady na Východě naučil lstivosti. Chce mě potupit a snad přitom ponížit i mou rodinu. Možná plánuje přejít na Pompeiovu stranu.“

Nadzvedla obočí. „Další část římské politiky?“

„Je to mnohem složitější, věřte mi. Když mě bude mít z cesty, mohl by přimět senát, aby ho jmenoval kyperským správcem. Pak by snadno vyraboval celý ostrov. Tohle stačí, dokud mě nenapadne pravděpodobnější důvod. Ale ať je důvod jakýkoli, Gabinius byl jediný člověk, který měl prostředky. Využil pohřební hostiny za svého přítele, aby mě poslal na moře s posádkou trpící kocovinou a vesly pohánějícími děravé lodě.“

Pokrčila rameny. „Možná je to pravda. Co uděláte teď?“

„V první řadě musím odhadnout škody. Řekl bych, že není moc velká naděje, aby lodě brzy znovu vypluly. Možná budete muset do Pafu pro zásoby.“

„Proč nepojedete se mnou?“

„Ne, já se nevrátím bez svých lodí a mužů. Bude čekat v přístavu s úšklebkem na tváři. Veřejně vyhlaste, že moje lodě narazily na skálu pod hladinou a musí se opravit. Bude to muset přijmout, nebo přiznat svou spoluvinu.“

„Králové dělají pošetilejší věci, aby si zachovali tvář. Udělám, oč žádáte.“

O co žádám, pomyslel jsem si. A pak že je mým podřízeným důstojníkem.

Asi o hodinu později se vrátili Hermes s Aristonem. Neviděli nikoho kromě několika pasáků koz a pasáci koz viděli za poslední rok či více jen jiné pasáky koz. Tak jsem mužům rozkázal, aby odložili zbraně a pustili se do vykládání lodí. Jakmile to bylo hotové, vytáhli jsme je na souš. Ion jen přivíral oči, když slyšel dřít kýly o kamenitý břeh.

„Neptun mi neodpustí, že se k dobrým lodím chovám takhle,“ bědoval. Pak prohlédl trupy. Silným prstem začal dloubat do mokré hmoty vláken mezi obkladovými prkny. Donesl hrst té odpudivé látky a natáhl ke mně ruku.

„To jsou kozí chlupy, jaké používáme k utěsnění spár, jenže je smíchali s voskem místo se smolou. Chvíli je vodotěsný, ale usilovným veslováním a pohybem lodi změkne a najednou povolí. Přesně tohle udělali, a proto si veslaři ničeho nevšimli. Nejednalo se o pomalé natékání. Všechny spáry povolily najednou. Je zázrak, že jsme se hned nepotopili.“ Znechuceně zahodil hnusnou hmotu do moře. „Vyškrábali dlátem mé pečlivé těsnění a nahradili ho tímhle. Čeká nás práce, senátore.“

„Takže jde jen o utěsnění trupů. To se zdá prosté.“ Zadíval jsem se na zvířata na skalách. „Kozí chlupy by rozhodně neměly být problém.“

„Vy byste u sebe náhodou neměl nějakou smolu, nebo se mýlím?“

Kleopatra se vrátila o dva dny později s potřebnými zásobami, které byly víc než dostatečné. Naučil jsem se, že nestačí jen vzít hrst smoly a plácnout tu nechutnou hmotu na trupy. Nejdřív se musí zahřát v kotlíku a k tomu je potřeba dřevo. Ukázalo se, že místo, kde jsme najeli na břeh, je tak prosté stromů, jako egyptská poušť za pyramidami. Jakmile je smola zahřátá, musí se do ní nasypat kozí chlupy a pořádně rozmíchat. Pak se směs vybere zvláštním nářadím ve tvaru lopatiček, opatrně se zapracuje do dřevěných spár a nakonec se vtlouká dovnitř dřevěnými palicemi. Potom se celý trup musí zapečetit vrstvou čisté smoly bez chlupů. Je na to potřeba hromada smoly a spousta práce.

Když říkám, že se Kleopatra vrátila se zásobami, rozhodně to neznamená, že by si snad zašpinila svou královskou jachtu tak odporně páchnoucím nákladem. Ne, v brázdě za její lodí připlula bachratá nákladní loď. Ta se nedala vytáhnout na břeh jako galéra, takže vyložit bečky se smolou, vaky se smradlavými chlupy, svazky dřeva, těžké měděné kotlíky a jiné méně nechutné zásoby za použití člunů představovalo horu další práce.

Námořní zásoby měl na starosti Harmodias. Musel jsem mu všechny podepsat.

„Máte štěstí,“ informoval mě, „že zásobovatelé lodí jsou ochotni Římu poskytnout úvěr.“

„To by měli být,“ prohlásil jsem. Neměl jsem nejlepší náladu.

„Ale je to tak trochu zvláštní. Slyšeli jsme, že jste najel na skály, ale nepotřeboval jste ani dřevo, ani hřebíky, jen těsnící materiál.“

„Byly to neobvyklé skály.“

Přešel k jedné lodi. Ležela téměř na boku a byl vidět kýl. „Voskové ucpávky, co? Myslel jsem si, že by to mohlo být tohle. Je to prastarý trik, senátore. Obvykle ho provádí nějaký kupec, aby zničil konkurenta. Loď prostě vypluje, a pokud trik funguje tak, jak má, už o ní nikdy nikdo neslyší.“

„A kde jste byl tu noc Silvanovy pohřební hostiny vy, Harmodie?“

Zakřenil se pod vousy. „Vím, na co narážíte. Pravda je, že jsem byl na hostině jako všichni ostatní. Moje práce je dohlížet na lodní zásoby, ne hlídání vašich lodí, senátore.“

Otočil jsem se k měděným kotlíkům nad ohni a ucítil, jak se v nich taví smola.

„Pusťme se do práce,“ řekl jsem. „Zítra do večera chci doplout do Pafu.“

Kapitola 10

Na zpáteční cestu jsme měli příznivý vítr a většina námořníků si mohla trochu odpočinout po namáhavé práci při opravování trupů. Navíc ještě museli dotáhnout lodě zpátky na vodu a znovu je naložit. Já neměl nic, čím by se moje mysl zaobírala, kromě svých problémů a nesnází.

Gabinius byl můj nepřítel, to bylo zřejmé. Nechal jsem si odvést pozornost exotickou podobou pirátského vůdce a zkoušel jsem mu sestavit povahu a minulost, abych ho pochopil, a on byl se vší pravděpodobností jen jedním z Gabiniových starých vojáků a stále poslouchal rozkazy toho neúspěšného intrikánského generála.

Ale v tom případě by to znamenalo, že právě Gabinius nechal zabít Silvana. Něco tu nehrálo. Falešných přátelství už jsem viděl spousty. To ostatně každý. Byl bych ale přísahal, že ti dva, jinak nesympatičtí muži, se měli opravdu rádi. Pochopitelně ani rodinná náklonnost neznamená skoro nic, když se jedná o velké bohatství a moc, čehož je dokladem Kleopatra a její rodina. A pocit zrady dokáže v mžiku zvrátit lásku v nenávist.

Zbýval ten obchod s kadidlem. Připadalo mi, že nejpravděpodobněji to byla jen další nepodstatná hloupost, co jen tak přihodili, aby zmátli vyšetřování.

Jak jsme tak nenápadně pluli, zastrašení a ponížení, zpola jsem čekal, že uvidím vysmívající se davy lemující přístaviště, připravené házet po nás shnilým ovocem a vnitřnostmi. Nic takového. Vlastně nám nikdo nevěnoval pozornost. Náš příjezd byl úplně obyčejný a vypadalo to, že se ještě nerozšířila zvěst o úskoku, který na nás nalíčili.

Myšlenku jsem záhy doplnil. Ten „úskok“ nebyl žádný veselý šprým. Poškození lodních trupů nás všechny mohlo stát život, kdybychom byli dál od souše, když jsme to objevili. Nebo kdybychom pluli naproti pouhým útesům, a ne svažujícímu se břehu. Nebo kdybychom dohonili piráty a uprostřed námořní bitvy by se lodě pod našima nohama začaly potápět. Ne, to nebyl bezvýznamný žertík, který na nás někdo sehrál.

Otázka zněla: Co s tím udělat?

Když byly lodě zabezpečené, shromáždil jsem muže na prostranství před vojenskou námořní základnou, kde nedávno skládali přísahu do římských služeb.

„Naše situace se změnila,“ oznámil jsem. „Od této chvíle budou všichni muži spát na základně. Včetně mě. Kdokoli, kdo potřebuje zajít do města, musí dostat povolení od svého kapitána a v žádném případě nesmí být pryč víc než dvě hodiny. Kdokoli, kdo odejde, se musí vrátit do setmění a pak už nikdo základnu neopustí. Teď už víme, že máme nepřátele ve městě.“ Jejich pohledy potemněly. „Mám ve vás naprostou důvěru,“ pokračoval jsem, „a vím, že mezi námi ke zradě nedošlo. A to z jednoho prostého důvodu: žádný muž není takový blázen, aby se vydal na moře v lodi, o které ví, že se potopí.

Vzali jsme na sebe úkol a splníme ho. Piráti se nám teď vysmívají. Vy budete mít příležitost vysmát se jim, až budou viset na křížích. Nechci, abyste si pouštěli pusu na špacír. Vychloubat se můžete, až je porazíme. Mezitím nemusí nikdo vědět, co si myslíme nebo děláme. Skončili jsme s hraním a polovičatými opatřeními. Teď začneme skutečné operace. Buďte připravení.“

Vyslechli mě v tichosti a v jejich chování jsem si nevšiml žádné drzosti. To mi úplně stačilo. Nikdy jsem nedokázal muže pořádně vyburcovat. Caesar a Pompeius byli v tomhle umění mistry, což pro mě bylo vždycky záhadou.

Poslal jsem Herma a několik námořníků do Silvanova sídla, aby přinesli naše věci, kterých nebylo nijak mnoho. Nebál jsem se jít sám. Gabinius by se nepokusil o přímý útok. Udělal to jednou a prohrál, když jsem v noci s Kleopatrou a Alfeiem vrávoral z taverny na nábřeží. Jednalo se o neobyčejně hloupý pokus na tak prohnaného starého válečníka, jako byl Gabinius, ale neočekával velký odpor a neodvážil se použít své vlastní muže. Nepočítal s přítomností Aristona, který zlikvidoval tři útočníky. A pochopitelně se postaral o to, aby ani jeden z těch dvou mužů, kteří bitku přežili, nepromluvil o tom, kdo je najal.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem se sžíval s představou Gabinia jako svého nepřítele. Zapadalo to do dlouhé tradice války mezi členy senátorské třídy, vlastně se jednalo o jakési pokračování našich každodenních činností na Foru a v ulicích Říma. Gabinius hrál tady na Kypru svou soukromou hru a já mu do ní zasahoval, tak se mě musel zbavit. Vyslali mě, abych zlikvidoval piráty, proto jsem potřeboval předložit senátu důkaz, který by Gabinia spojoval s jejich loupením. Nemělo by být obtížné to prokázat, když už jsem věděl, co mám hledat.

Určitě měl komplice, prostředníka, který vykonával jeho vůli, aby si on sám zachoval čisté ruce. Musel to být člověk na dobré pozici, zvyklý pracovat s obrovskými obnosy, aniž by vzbudil podezření. Nobilior? Byl bankéř a Říman, ale naznačil mi, že Gabinius stojí za všemi problémy na Kypru, v Egyptě a vůbec na Východě. Kypr byl obchodní křižovatkou, plný kupců, finančníků, spekulantů a dalších, kteří by se dokonale hodili pro Gabiniovy potřeby.

Pověděl jsem Kleopatře, jak jsem rozhodl o novém uspořádání.

„Mohu pro vás na své jachtě vyčlenit prostory,“ nabídla se. „Budete mít mnohem větší pohodlí než v těch strohých ubikacích.“

„Je to velice lákavé,“ řekl jsem, „ale musím odmítnout. Morálku mužů by neposílilo, kdybych si užíval honosné ubytování a zároveň trval na tom, aby oni spali tady. Nejúspěšnější generálové zásadně sdíleli během tažení tytéž útrapy jako jejich vojáci. Caesarův stan není o nic prostornější než ty, co mají jeho muži. A stejně polovinu doby nechává armádu pochodovat o celé dny před zásobovacími konvoji, takže pak spí na zemi zabalený do svého pláště podobně jako kterýkoli obyčejný voják.“

„Opravdu?“ Zdálo se, že ji to okouzlilo. „Musíte mi toho o Caesarovi povědět víc.“

Přesně takhle to v té době vypadalo. Každý chtěl slyšet jedině o Caesarovi.

Hermes se vrátil s našimi věcmi. „V sídle je klid. Pohřeb skončil, takže hlasité naříkání ustalo. Balí a čekají na zprávu z Říma, co mají dělat dál.“

„Jaká je tam atmosféra?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Taková jako vždycky, když je pán mrtvý a nikdo neví, kdo se ujme řízení. Pro otroky je to doba plná úzkosti. Možná začnou pečovat o jiný dům nebo je třeba předají krutému pánovi, taky je můžou rozdělit a prodat bůhvíkam. Pracovat ve velkém, bohatém domě s celkem mírným pánem je to nejlepší, co se může v životě otroka přihodit, takže neočekávají žádné zlepšení.“

„Byl tam Gabinius?“

„Neviděl jsem ho, ani jeho muže ne.“

„Má dům někde za městem. Zjisti, kde to je.“

„Co chystáte?“

„Prostě to udělej. Nikdy nevíš, kdy se ti takováhle informace může hodit. Měli by to vědět poslové nebo někdo, kdo obstarává roznášky.“

„Vím, jak to zjistit. Jen doufám, že neplánujete nic unáhleného.“

„Nestarej se o mé plány. Brzy se to dozvíš.“ S reptáním odešel. Spílal jsem si, že jsem ho tak odbyl. Znamenalo to totiž, že jsem ukázal své emoce, a to mě mohlo stát krk. Emoce se nemají míchat do politiky a pomsty. Ale zranili moji hrdost a já byl rozzlobený tak, jak jsem byl jen málokrát ve svém životě. Co to říkala Kleopatra? Jediná emoce, kterou král mohl při veřejných příležitostech předvádět, byl pouze veliký hněv. Totéž platilo pro senátora v cursus honorum. Tuhle urážku museli splatit s velikým úrokem.

Odpoledne se Hermes vrátil se svou zprávou. „Na trhu se vedou řeči jen o afrodisiích. Pro místní je to velká událost roku. Mimochodem, ve městě začíná být přecpáno. Z ostatních ostrovů i z pevniny přijíždějí lodě plné lidí. Plné jsou i všechny hospody a taverny. Lidé pronajímají místnosti ve vlastních domech. Nejspíš byste vydělal nějaké peníze pronajmutím místa tady na základně. Je skoro prázdná.“

„Nepochybuji o tom, že přesně tohle dělal každoročně Harmodias. Co Gabiniův dům?“

„Je asi míli jižně od města na pobřežní cestě. Je postavený u moře a má vlastní malé přístaviště.“

„To je výhodné.“

Vzdychl. „Co plánujete?“

„Dnes večer poctíme toho proslulého generála malou návštěvou. Pojedeme po vodě. Tak nás nikdo neuvidí procházet žádnou z městských bran.“

„Jen vy a já?“

„Vezmeme si Aristona. Je dobré mít ho po boku, když se člověk dostane do nesnází, a navíc umí veslovat, což ani jeden z nás neovládá. Najdi ho a pošli sem. Pak se trochu vyspi. Možná nás čeká dlouhá noc.“ Znovu vzdychl a vydal se vykonat mé příkazy. Dobře věděl, že nemá smysl se dohadovat. Občas se choval jako můj pečovatel, a ne můj otrok, ale řekl bych, že se musel starat o své vlastní dobro. Koneckonců kde jinde by našel druhého pána tak rozumného a přívětivého, jako jsem byl já?

Hodinu po západu slunce jsme nastoupili do člunu. Všichni tři jsme měli tmavé tuniky a já s Hermem i sandály s měkkou podrážkou. Ariston byl jako obvykle bos. Šátkem si zakryl své neuvěřitelně blonďaté vlasy. Posadil se k veslům téměř neslyšně a zkušeně ztlumil čepy vesel kusy látky. Přepluli jsme vojenský přístav a proklouzli mezi loděmi v obchodní zátoce tak tiše, jako úhoř pohybující se u hladiny. Když jsme míjeli Kleopatřinu jachtu, zahlédl jsem, že v její malé kabině hoří světla. Posádka na palubě se věnovala svým úkolům stejně tiše jako my.

Přál jsem si, a ne poprvé, abych mohl princezně důvěřovat, ale moc dobře jsem věděl, jak pošetilé by to bylo. V tolika záležitostech vystupovala jako civilizovaná lidská bytost: kultivovaná, ohromujícím způsobem vzdělaná, urozeného původu a okouzlující víc, než význam slova běžně vyjadřoval.

Také byla cizinka, orientální pseudořekyně a královský potomek staletí incestu. A k tomu všemu svéhlavé dítě, a kdyby se stala královnou, klidně mohla zůstat svéhlavým dítětem celý život. Takoví lidé jsou mimořádně nebezpeční. Jsou náladoví a sobečtí a obvykle jim chybí svědomí, jak ho chápeme my ostatní. Bezpochyby si o sobě myslela, že se podobá bohyni. I když byla momentálně mým horlivým spojencem a stoupencem, klidně mohla příští den změnit svou přízeň, pokud by se jí zrovna zachtělo.

Když jsme byli za přístavní hrází, Ariston začal veslovat usilovně a dlouhými mocnými záběry nás vezl na jih. Měsíc byl téměř v úplňku a já si vzpomněl, že za úplňku začnou afrodisie. Pomyslel jsem si, jak je zvláštní, že slavnost bohyně Afrodity se řídí podle měsíce, což je doména Diany, či spíše – protože jsme byli na řeckém území – Artemidy. Jenže Afrodita tu byla bohyní moře. Snad v dobách, kdy byla země ještě mladá, bohové a bohyně nebyli tak omezení ve svém působení, jak je tomu od chvíle, co jim lidé začali budovat chrámy.

„Mělo by to být někde tady,“ zašeptal Ariston poté, co vesloval skoro hodinu. Přehlédl jsem břeh, jestli neuvidím přístaviště. V tom okamžiku jsem zahlédl plamen, jak postupuje od břehu na vodu. Někdo nesl pochodeň a vypadalo to, jako kdyby kráčel po molu. Na jeho konci se plamen začal míhat sem a tam. Za ním a nad ním se objevila řada snad deseti dalších pochodní, rovnoměrně rozestoupených, aby osvětlily to, co jistě byla stezka nebo schodiště vedoucí z přístaviště nahoru na útes. Tam, jak jsem odhadoval, byl generálův dům.

„Co teď…“ Sotva jsem ze sebe slova dostal, Hermes mě popadl za rameno.

„Loď!“ zašeptal naléhavě. Ariston okamžitě složil vesla do člunu a otočil se, aby se podíval.

„Máš lepší oči než já,“ řekl jsem. „Kde?“ Ale pak jsem to uslyšel: pravidelné pískání hortatora, jenž veslařům dvěma tóny udával rytmus. Asi v polovině dostřelu z luku projel před námi nízký, temný stín. Slyšel jsem hluboký hlas muže na přídi oznamující hloubku.

„Pentekontera,“ pověděl nám Ariston. Byla to loď s jedinou řadou vesel, velmi oblíbená pro nájezdy a pašování. Měla omezenou nákladní kapacitu, ale potřebovala jen polovinu posádky liburny.

„Myslíš, že nás viděli?“ zeptal jsem se ho.

„Pochybuju. Když se v takovéhle tmě přibližují ke břehu, všechny oči upírají jenom dopředu.“

„Ale mají světlo, podle kterého se můžou řídit,“ podotkl Hermes. „To jim snad ukáže, že mají správný kurz, ne?“

„Nebudou nic riskovat,“ odpověděl. „Lodě občas na moři překvapí tma a lidé na břehu zapalují falešné signální ohně, aby je přivábili na skály, a získali tak náklad. Pobřežní stráže dělají totéž, aby vlákali do pasti pašeráky. Ti se snaží vyhnout skalám a zároveň drží ruce na svých mečích, dokud nejsou bezpečně zakotvení a jistí si tím, s kým mají tu čest.“

„Aristone,“ řekl jsem, když propluli kolem nás, „dovez nás na břeh severně od toho přístaviště. Chci se k nim co nejvíc přiblížit. Dokážeš nás tam dostat, aby nás ani neslyšeli, ani neviděli?“

„Přijde na to, jak jsou ostražití.“ Zahlédl jsem záblesk jeho zubů v rychlém úsměvu, pak vytáhl vesla, otočil nás a zamířil k pobřeží. Zvuk tlumených vesel mi připadal hlučný, ale jistě nemohl být slyšet dál než na deset kroků od nás.

Když jsme narazili na břeh, Ariston vyskočil a pevně chytil příď proti mírnému příboji. „Člun budeme muset zvednout a z vody vynést,“ řekl. „Uslyší nás, jestli ho potáhneme.“ Tak jsme si s Hermem sundali sandály a každý na jedné straně vylezl ven. Člun byl mnohem těžší, než vypadal, a jak jsme ho zvedli na kamenitý břeh, projela mnou bolest od břicha až k hrudníku.

„Co teď?“ zeptal se Hermes, když jsme se posadili, abychom se znovu obuli. „Nečekali jsme, že se tu na návštěvu staví nějaká loď.“

„My jsme nečekali nic,“ připomněl jsem mu. „Přijeli jsme sem, abychom viděli, co je tu k vidění, a to je tohle. Pokud, jak se domnívám, se u něj zastavili na návštěvu pirátští přátelé, může to být přesně to, co potřebuji, abych učinil přítrž Gabiniovi a jeho intrikám.“

„Prostě tam přijdete a zatknete ho?“

„S tím si budu dělat starosti já. Aristone, počkej tady u člunu. Jestli budeme na zpáteční cestě utíkat, začni tahat člun do vody, jakmile nás zahlédneš.“

„Jak rozkazujete, kapitáne.“ Vypadal mrzutě, že přijde o zábavu.

Hermes a já jsme vyrazili. Po našich nočních výpravách v galských lesích byla tahle cesta k přístavišti úplná hračka. Pohybovali jsme se tiše a šum moře přehlušoval všechny zvuky, které jsme mohli udělat. Mořský příboj je chabý proti bouřlivým vlnám oceánu za Heraklovými sloupy, ale je dostatečně hlučný, aby zakryl drobné zvuky.

Když jsme dorazili k lodi, byla už zakotvená v přístavišti. Ve světle měsíce jsem viděl, že není hluboko ponořená, takže nepřijela vyložit náklad. Už jak jsem o tom přemýšlel, zahlédl jsem řadu mužů postupujících vzhůru po pochodněmi osvětlené stezce. Na jejím konci na útesu jsem teď spatřil impozantní dům. Díky bílému mramoru se zdálo, že září.

Dokázal jsem zaslechnout mumlání hlasů a hrozně jsem si přál, abych slyšel, co říkají. Jenže to bychom se museli dostat o dost blíž.

Velké keře rostly téměř až k vodě, což znamenalo, že tam nebyly žádné kozy. To dokonale vyhovovalo mým záměrům a umožnilo nám přiblížit se, až jsme se ocitli téměř pod přístavištěm. Dokázal jsem se dostat až k místu, kde jsem měl lávku přímo nad hlavou. Muži se teď vraceli z domu a na ramenou nesli něco, co vypadalo jako těžké vaky.

„Tohle nám usnadní zpáteční cestu,“ pronesl drnčivý hlas. „Hrozně se kolébala, protože nebyla dost zatížená.“ Jazyk byla latina a přízvuk římský či jemu velmi podobný. Existují nepatrné odstíny, podle kterých rozeznáte řeč člověka z města od toho vychovaného jinde. Podle přízvuku patřil muž k lepší třídě, ale pocházel z některého nedalekého města, ne ze samotného Říma. Přízvuk mi byl povědomý, ale nedokázal jsem ho zařadit.

Dokázal jsem ale rozpoznat dva muže, z nichž jeden právě hovořil. Stáli u sebe kousek ode mě a uhýbali před muži nesoucími náklad. Byli daleko od pochodní a světlo vrhané měsícem nebylo dostatečně silné, aby odhalilo detaily v rysech či oblečení. Pokusil jsem se dostat na místo, odkud bych mohl vidět oba dva co nejlépe.

„Tohle musí být na nějakou dobu poslední náklad.“ Ten hlas se nedal splést: Gabinius. „Situace je tu velice výbušná. Prostě na čas budeme muset přestat.“

Druhý muž se zachechtal. „Myslíte toho blázna a jeho legrační námořnictvo?“

„To a další záležitosti. Varoval jsem vás. Znovu už to neudělám.“

„Vaše obchody se netýkají jen mě,“ řekl ten druhý, „a vy to víte.“ Teď jsem proti měsíci a hvězdám viděl dvě siluety. Postava Gabinia byla stejně nezaměnitelná jako jeho hlas. Nejdřív jsem si myslel, že ten druhý má přes hlavu přetaženou kápi, ale pak jsem si uvědomil, že to jsou dlouhé vlasy, co mu padají pod ramena: Spurius.

„Nicméně náš obchod je uzavřený, dokud neřeknu jinak. Dám vám dopis, který doručíte spolu s nákladem. Jestli dáte na mou radu, tyhle vody na jednu, dvě sezóny vyklidíte. Slyšel jsem, že pro odvážné a podnikavé muže jsou velmi slibné břehy Euxeinského moře.“

„Já určím svůj osud,“ prohlásil Spurius. „A navíc mám chuť zajít na slavnost. Je proslulá po celém světě a já jsem tady tak příhodně u Pafu. Byla by škoda, kdybych ji promeškal.“

„Pak vaše krev padne na vaši vlastní hlavu. Brzy skončíte na kříži, jestli nezmizíte.“

„Víte, že to se nestane.“ Z jeho hlasu jsem vycítil úšklebek. Ale na co narážel? Na ukřižování nebo na svůj odjezd do lepších vod?

„Ale,“ pokračoval Spurius, „stejně si myslím, že mám nejvyšší čas, abych z tohohle obchodu vycouval. Třeba pro vás opravdu jedu s nákladem naposledy.“

Na chvilku se odmlčeli a pak řekl Gabinius: „To by bylo to nejlepší.“ Nato se ti dva vydali k domu. Toužil jsem je následovat, ale okolo byla spousta mužů a rozhořelo se ještě víc pochodní. Viděl jsem, že některé drží Gabiniovi rváči. Byli ve zbroji a třímali zbraně. Té noci byl k vidění vskutku vzácný příklad důvěry.

Poklepal jsem Herma po rameni a začali jsme opatrně postupovat zpátky do křoví, pak podél břehu. Chtěl jsem se toho dozvědět o tolik víc, ale už tak jsem zmáčkl své štěstí, až kam to šlo nejvíc. Celý svůj život jsem byl hráč, ale na závodech prohráváte jen peníze.

Ariston se zjevil ze tmy jako podzemní démon, co vyskočil z otvoru v zemi. „Jdou po vás?“

„Pokud ano, jsou tišší než já. Kde je člun?“ Teď, když jsem se rozhodl odjet, jsem chtěl být pryč co nejrychleji, jako kdyby tohle byla ta nejnebezpečnější část celé operace. Tajné akce na mě takto často působí.

„Skoro na něm stojíte. Pomozte mi ho odnést a hned budeme pryč.“ Zakryl ho křovím, protože předpokládal celonoční čekání. Odstranili jsme větve, znovu člun zvedli a odnesli dolů k moři. Dostat ho na vodu se ukázalo jako těžší úkol než vynést ho ven, snad kvůli vlnám, které byly sice malé, ale teď se nás snažily zatlačit opačným směrem. Výsledkem bylo nevyhnutelné šplouchání a škrábání o kameny na břehu. Čekal jsem, že se každým okamžikem strhne poplach, ale s nezměrným úsilím jsme se brzy ocitli na hladině.

Když s námi Ariston odvesloval kus od břehu, řekl jsem mu, aby zastavil. Chvíli jsme odpočívali a usilovně napínali uši. Pochodně lemovaly přístaviště a cestu k domu, takže piráti stále loď nakládali. Ať přijeli pro cokoli, byla toho spousta.

„Zažil jsi někdy podobný transport zboží?“ zeptal jsem se bývalého piráta.

„Vypadá to jako pašování. Vždycky jsem měl pocit, že je to pod úroveň piráta, ale jak jsem vám řekl, tohle je pěkně ubohá banda.“

„Co by Gabinius pašoval?“ zeptal se Hermes.

„Dobrá otázka,“ pochválil jsem ho. „Pojďte, vrátíme se na základnu. Aristone, myslíš, že se můžeme dostat zpátky včas, abychom se vydali na cestu s loděmi, dorazili sem a pochytali tuhle chásku? Taková šance se nám už znovu nenaskytne.“

„Když mluvíte o šanci, žádná neexistuje. Tu loď naloží a vyplují odsud dávno před rozedněním, jinak by nemělo smysl sem jezdit v noci. I kdybyste vy dva uměli veslovat, posádky by se nenalodily a nevyjeli bychom zpátky dřív než dopoledne. Nezahlédli bychom ani jejich stěžeň, jak mizí na horizontu.“

„Na tomhle poslání leží prokletí,“ prohlásil jsem, aniž bych se na někoho konkrétně obracel. Strčil jsem prsty do vody a dotkl se jimi rtů, abych dal Neptunovi na srozuměnou, že si nestěžuji na něj.

K námořnímu přístavišti jsme dojeli, když růžový úsvit předváděl své každodenní představení. Vystoupili jsme z lodě a Ariston si procvičoval paže a ramena. Být jediným veslařem ve člunu pro tři dokázalo unavit i jeho silné svaly.

„Dnes si odpočiň,“ pověděl jsem mu. „Spurius nejspíš neudeří, dokud nedoručí adresátovi to, co vyzvedl.“

„A co já?“ ozval se Hermes. „Já byl vzhůru celou noc.“

„Tys nic nedělal, jen ses vezl ve člunu. No tak dobře, jdi se trochu prospat. Já mám práci.“ Sledoval jsem, jak se vleče ke své posteli, a pomyslel jsem si, že jsem na toho kluka poslední dobou moc mírný. Půjde-li to takhle dál, zničím mu charakter.

Příprava města na slavnost s sebou přinášela jednu velmi dobrou věc: prodavači jídla byli venku brzy, protože netoužili po tom, aby jejich město potupila ostuda, kdyby snad nějaký návštěvník zemřel hlady. Krátká procházka a pár mincí mě zásobily horkým chlebem z pece máčeným v medu, několika grilovanými klobáskami a zahřátým kořeněným vínem notně ředěným vodou.

Našel jsem pohodlnou lavičku u vody stíněnou břečťanem porostlým stromem a pustil se do jedné z nejblahodárnějších lidských činností: seděl jsem a přemýšlel. Filozofové si z toho umějí udělat živobytí, ale já shledávám, že i muž činu občas sotva najde lepší využití svého času. A tak jsem při sledování rybářských lodí, které napínaly plachty a vyrážely za svou každodenní prací, snídal a zvažoval důsledky toho, co jsem se dozvěděl.

Tak za prvé, Gabinius a Spurius v tom byli oba pořádně zapletení. To mě nepřekvapilo. Gabinia jsem podezříval od samého začátku.

Za druhé, Spurius byl rozhodně Říman, pokud ne přímo z Říma. To mohla znamenat ta jeho poznámka „to se nikdy nestane“. Občané nemohou být ukřižováni. Ten nejpotupnější trest se vynáší jen nad odbojnými otroky a cizinci.

Tolik o tom, co bylo jisté. Stále zbývala spousta otázek bez odpovědí. Jaký přesně byl vztah mezi těmi dvěma muži? Předpokládal jsem, že Spurius je Gabiniův důstojník nebo klient, ale pirátovo chování nebylo ani v nejmenším podřízené. Hovořil jako rovnocenný partner. Pochopitelně to mohl být klam a chvástání. Znal jsem spoustu vojáků, silných mužů a politiků, kteří konejšili svou pýchu a zvyšovali si vlastní dobrou pověst tím, že nasazovali drsnou tvář říkající „já se před nikým neklaním“, když jednali s výše postavenými lidmi. Takoví muži si pravidelně nacházejí lstivější metody jak podlézat a hrbit se. Velmi pravděpodobná možnost.

A co se to vůbec dělo v Gabiniově sídle? Pašování? Pokud ano, tak čeho? To stále tajemné kadidlo? Zdálo se to bizarní, ale na téhle záležitosti bylo tolik matoucího, že jsem si to musel ponechat jako možnost. Napadla mě další věc: dejme tomu, že Spurius ukrývá svou kořist v Gabiniově sídle. To by mu poskytlo volnost pokračovat v drancování této oblasti, aniž by se musel uchýlit na základnu na nějakém vzdáleném ostrově. Věděl by, že je lup v bezpečí, chráněný jeho patronem nebo společníkem, ať už byl jejich vztah jakýkoli. Velmi pravděpodobná možnost. Líbila se mi.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím to dávalo větší smysl. Možná se vrátil, aby kořist vyzvedl, protože se cítil v bezpečí, když mě dostal na souš a ponížil mě. Legrační námořnictvo, no to snad ne!

Gabinius zjevně hromadil majetek, aby mohl znovu uchvátit vrcholnou moc; zároveň si budoval základ námořní síly. Když byl Silvanus naživu, mohl jim poskytovat veškerou potřebnou ochranu. Tahle myšlenka mě zarazila. Pokud to tak bylo, proč byl Silvanus mrtvý? Nu, bezpochyby se všechno časem vyjasní. Jen jsem potřeboval víc důkazů.

Při vyšetřování vždycky bývalo mým zvykem posbírat všechna fakta, co jsem jen mohl, abych je měl k dispozici, až přijde čas soudu. Byla to moje malá posedlost, jež ze mě udělala takovou raritu v očích mých současníků, z nichž většina nikdy nedovolila pravdě, aby se jim jakkoli stavěla do cesty. V Římě byla vžitá tradice, že pokud jste chtěli obžalovat spoluobčana, dotáhli jste ho před soud prétora a hlasitě ho obvinili ze všech zločineckých podlostí, které vás napadly, a nechali ho, aby prokázal svou nevinu. To většinou udělal tak, že přivedl k soudu tolik vysoce postavených přátel, kolik mohl, aby odpřisáhli, jaký ušlechtilý, čestný a spravedlivý člověk to je. Žaloba na to přivedla „svědky“, kteří se před všemi bohy dušovali, že viděli obviněného páchat všechny zvrácenosti od incestu k sodomii. Nakonec obě strany soupeřily o to, kdo přeplatí porotu.

Dokonce i Cicero, jenž byl zásadovější než většina lidí, si dopřával tento druh komedie. Už jsem zmínil jeho sprostou charakteristiku Gabinia. Ještě předtím napadl senátora Vatinia, protože měl na sobě černou tógu, a nazval to zvrhlou urážkou senátu, kde byly pravidlem tógy bílé, pokud se nedržel smutek. Později, když Cicero Vatinia obhajoval v soudním procesu, s klidem prohlásil, že černá tóga je zbožná prostota vyžadovaná Vatiniovou pythagorejskou vírou.

Bylo to celé moc zábavné a báječné rozptýlení veřejnosti, ale nikdy jsem nezažil, že by to vedlo k něčemu byť jen okrajově se podobajícímu spravedlnosti.

Také tu byl ten drobný problém, že tohle nebyl Řím. Kdyby ano, alespoň bych mohl předložit svá obvinění a pak být podporován a chráněn početnými klienty mé rodiny. Před tím, než byl Milo poslán do vyhnanství, jsem dokonce mohl použít jeho gang jako osobní stráž. Tady na Kypru jsem nebyl v pozici síly navzdory svému vojenskému postavení. Měl jsem námořníky a vojáky nejisté věrnosti. Gabinius měl své veterány a klidně jich mohl mít daleko víc, než jsem doposud viděl. A pak tu byli piráti. Zdálo se mi, že se zřídkakdy drží dál od Kypru. Podle mě klidně schovávali své lodě v nějaké nedaleké zátoce a taverny ve městě jich mohly být plné.

Ne, ještě nenazrál čas, abych do Gabiniova hrubě řezaného obličeje vmetl obvinění. Byla by zatím jaksi nedopečená.

Tyto úvahy zabraly velkou část dopoledne. Také si na pomoc vyžádaly o trochu víc toho vodou ředěného vína. Než jsem si stačil všimnout, byl čas na oběd. Přesunul jsem se do hospody u doků s pěkným výhledem na přístav a pustil se do vydatného jídla. Přestože se místo plnilo kvůli nadcházející slavnosti, na lavici jsem se zaklonil a opřel se o nabílenou zeď. Hodlal jsem jen chvíli přemýšlet, a brzy jsem spokojeně spal. Nu, noc byla dlouhá.

Probudil mě pořádný hluk. Někde zněly velké trumpety. Z nábřeží sem doléhal hlasitý křik a zákazníci taverny už byli na nohou. Potřásl jsem hlavou, těžce se postavil a razil si cestu dopředu. Všechny oči se upíraly na moře. Zdálo se, že za přístavní hrází je moře pokryté plachtami. Na moři byly lodě. Spousta lodí. A byly obrovské.

„Neptune, ochraňuj nás,“ vydechl jsem, „přepadli nás!“ Pirátů určitě nebylo tolik. A proč tak obrovské lodě?

Muž, co stál vedle mě, se zasmál mému výrazu. „Uklidněte se, příteli. Nedíváte se na nepřítele. To je římská obilná flotila směřující do Alexandrie.“

Cítil jsem se trapně, ale zároveň se mi ulevilo. Vydal jsem se dolů na nábřeží, abych si tu podívanou vychutnal. Teď už jsem viděl, že lodě mají několik stěžňů a trojúhelníkové košové plachty, jako mívají obchodní lodě. Jenže tyhle obilné lodě byly mnohem mohutnější než obvyklá nákladní plavidla, asi pětkrát nebo šestkrát převyšovaly jejich objem. Byly to ty největší námořní lodě a velikostí je předčily jen ptolemaiovské kolosální říční čluny.

V Itálii má každoroční obilná flotila téměř náboženský význam. Od chvíle, co vypluje, až do jejího návratu se kolektivně zadržuje dech. Ač lodě působily impozantně, všechny se mohly potopit v jediné bouři. Pokud by se tak stalo, čekaly by nás nejspíš hladové časy, tak závislými jsme se stali na egyptském obilí. Když vracející se flotila připlula bezpečně do přístavu, podél celého italského poloostrova se zapálily signální ohně a v každém městě se pořádaly oslavy. I kdyby se italskému obilí nedařilo, nikdo by nehladověl. Když dostal Pompeius pětiletý dohled nad zásobami a rozdělováním obilí a zároveň volnou ruku, aby vymýtil neefektivnost a korupci, byla mu dána ta největší důvěra, kterou mu mohli Římané udělit, stejně významná jako jakékoli vojenské velení.

Skoro celé odpoledne trvalo lodím skasat plachty a pomocí vesel se pomalu dostat na kotviště. Zatímco tohle posádky prováděly, vrátil jsem se na základnu, umyl se, oholil, vzal si na sebe sváteční šaty a shromáždil skupinku svých nejlépe vyzbrojených vojáků, kteří měli vystupovat jako čestná stráž. S Hermem, jenž se rovněž ukázal vhodně oblečený na slavnost a pozorně se za mnou držel, jsem se vrátil na hlavní molo obchodního přístavu.

Přišel jsem právě včas. Vlajková loď flotily, vskutku ohromné plavidlo natřené na bílo, zlatě olemované, se zaobleným labutím krkem na zádi a ohromnou záplavou vyřezávaných akantových listů na přídi se pomaličku posouvalo ke kamennému molu. Městští hodnostáři přišli v plném počtu, aby pozdravili přijíždějící úředníky a pro mě i můj nablýskaný doprovod udělali cestu. Dostal jsem se tam ve chvíli, kdy byl na chodník spuštěn lodní můstek velký jako corvus na trirémě. Doplňovalo ho ochranné zábradlí z pozlacených řetězů podpíraných kupidy s rybími ocasy držícími maličkaté trojzubce.

První vystoupil senátorský úředník pověřený řízením flotily, kvestor jménem Valgus. Kdysi jsem i já býval kvestorem v Římě. Tam byl kvestor zastávající nejnižší volený úřad jen o málo víc než lepší úředník a občané mu prokazovali pramálo úcty. Mimo Řím se ke kvestorovi lidé chovali s téměř shodnou bázní a respektem jako k promagistrátnímu úředníkovi. Pak vystoupili senátoři mířící na Alexandrijské velvyslanectví, z nichž některé jsem znal. Nato se objevili význační pasažéři.

„Decie!“ zamávala Julie jako rozechvělá dívenka od zábradlí lodi. Pak vykročila na můstek a ovládla se natolik, aby sestoupila formálně jako správná patricijka. A už stála vedle mě, cudně mě objala a letmo políbila na tvář.

Poplácal jsem ji po bocích. „Ty to umíš mnohem líp.“

Dloubla mě loktem do žeber. „Samozřejmě, ale ne tady před úctyhodnými lidmi.“ Zahlédla, jak se moji muži zubí mezi lícními plátky svých helem. Jejich úsměvy pod jejím pohledem pohasly. „Přijel s námi někdo další, koho znáš.“

Pak jsem uviděl velkou postavu kráčející dolů po můstku. „Tite!“ zavolal jsem. Milo přeskočil několik posledních kroků na molo a do obou rukou popadl mou. Dlaně měl stále tvrdé jako železo.

„Vidíš, Decie, tvou paní jsem bezpečně přivezl na Kypr. Celou cestu jsem od ní odháněl námořníky a senátory. Vypadáš líp, než když jsem tě naposledy viděl. Mořský vzduch ti určitě dělá dobře.“

„V Římě jsem chřadl. Teď je tam příliš klidu a ty vůbec o nic nepřicházíš. Ale potřebuji tě tady, a to zoufale. Jen když tě vidím, hned mám lepší náladu.“ Popravdě mě Milonův vzhled šokoval. Vlasy mu úplně zešedivěly a jeho obličej s kdysi téměř božskými rysy byl hluboce zvrásněný a téměř ztrhaný. Musel jsem si připomínat, že je skoro stejně starý jako já, protože vypadal mnohem starší. Jeho končetiny se zdály silné a jeho krok byl jako vždycky podobný lvu, ale byl vyzáblý, jako kdyby veškeré jeho obrovské svaly zmizely. Nu, v mých vlasech se už také objevily šediny.

Popadl Herma kolem ramen. „Herme! Cožpak tě ten krutý tyran ještě nepropustil na svobodu? Myslel jsem, že už tě uvidím v tóze.“

„Chci ho prodat,“ řekl jsem, „ale nikdo mi za něj nechce nic nabídnout. Pojď, ukážu ti naše pokoje.“ Doufal jsem, že nezahlédl pohled v Hermových očích. Hermes uctíval Milona od chlapeckých let a byl stejně vyvedený z míry jako já, jenže méně trénovaný v tom, jak to zakrýt. Julie pochopitelně necestovala sama, tak jsem nechal několik mužů, aby doprovodili její otroky a po vyložení donesli zavazadla na základnu.

„Jsem hrozně šťastná, že jsme měli na plavbu tak báječné počasí,“ řekla Julie, když jsme kráčeli k základně. „Bála jsem se, že sem nestihneme doplout na afrodisie. To načasování je dokonalé. Už jsi navštívil chrám?“

„Ano. Zítra tě tam zavedu a představím tě samotné velekněžce Ioně.“

„Báječné! Já hrozně chtěla…“ zarazila se, když před sebou uviděla shluk prostých funkčních vojenských budov. „Decie, myslela jsem, že pro nás zajistíš vhodnější ubytování. Čekáš snad, že budu bydlet mezi námořníky a vojáky?“

„Vlastně, má drahá, ještě před několika dny jsem bydlel v sídle správce a těšil se, že i ty budeš moci okusit přepych jeho domu.“

„Tak proč tam nebydlíš i teď?“ Ten tón jsem znal až příliš dobře.

„Ono se to, má milovaná, tak trošku zkomplikovalo. Správce je mrtvý. Ve skutečnosti zavražděný, a protože jsem klidně mohl být další na řadě, myslel jsem si, že bezpečnější ubytování nebude na škodu.“

„Zavražděný?“ ozval se vesele Milo. Přepych rád neměl, zato vzrušení ano. Alespoň to se nezměnilo.

„Doufala jsem, že tohle bude výnosnější místo,“ prohlásila Julie. „Už jsi příliš starý a důstojný na takovéhle handrkování mezi kriminálníky a hrdlořezy. Jsi jeden z mužů Říma, kteří jsou na vzestupu, v příštích volbách se budeš ucházet o úřad prétora. Měl bys přenechat vyšetřování svým podřízeným. Tak na co jsi celé ty roky školil Herma? Propusť ho na svobodu a nech ho potloukat se po nebezpečných místech mezi spodinou.“

„Jestli toho vy dva nenecháte, nasadíte tomu klukovi brouka do hlavy.“ Ale věděl jsem, že jsem na bezpečné půdě. Už jsem ji dostal. Navzdory svým patricijským námitkám takovéhle záležitosti milovala. Koneckonců byla Caesarovka; a politika, kde šlo o život nebo smrt, ji vzrušovala ze všeho nejvíc. Většina římských žen neměla do této mužské oblasti přístup, ale já jí občas dovolil, aby mi pomohla s vyšetřováním, což byla další z mých malých výstředností.

Když jsme vystoupali na místo, odkud se dal přehlédnout přístav, zastavila se a ukázala na moře. „Co je to za nádhernou loď? Propluli jsme kolem ní, když jsme přijížděli ke kotvišti.“

„To je Kleopatřina jachta. Vlastně je součástí mé malé flotily.“

„Kleopatry? Ptolemaiovy nejmladší dcery? Není trochu mladá na námořní velení kromě toho, že je žena?“

„Členové královské rodiny se chovají jinak a já zoufale potřeboval další loď. Ale možná zabila správce, tak si na ni dávej pozor.“

„Decie, proč nikdy nevedeš normální život?“

Ukázal jsem jí prosté pokoje, které jsem zabral. Většinou je využíval římský námořní velitel, když pobýval na ostrově. Byly celkem pohodlné, ale vláda utrácela na vybavení pro vojenské důstojníky málo peněz, protože se měli zaopatřit sami.

„Chci si prohlédnout tvoje lodě, Decie,“ řekl Milo a začal vykazovat tu starou nepokojnou energii, která ho neustále držela v pohybu.

„Jen běž,“ pověděl jsem mu. „Hned za tebou přijdu.“

„Paní,“ řekl Hermes, „je Titus Milo nemocný?“

„Já jsem uvažoval o tomtéž,“ řekl jsem. „Jak se choval během cesty?“

Zatvářila se vážně. „Milona jsem nikdy ráda neměla,“ začala, „a nikdy jsem se tím netajila, ale teď je mi ho skoro líto. Spory a boj o moc do něj vdechovaly život a on měl téměř na dosah vavříny slávy, když se kolem něj všechno zhroutilo. Povstal z ničeho, byl jen obyčejný pouliční gangster. Kdyby nezavraždili Klodia, byl by se stal konzulem. Teď je v exilu. Jeho gang je rozprášený a bez rodiny nemá v senátu žádnou podporu. Byl to muž Cicerona a Ciceronova hvězda rychle pohasíná.“

„Jistě může očekávat, že ho povolají zpět,“ zaprotestoval jsem. „Až budu prétorem, vyvinu tlak na tribuny, aby…“

„To je bez šance, Decie,“ řekla jemně. „Moc tvojí rodiny upadá taky a ty to víš. Novou silou bude Caesar. Až se vrátí z Galie, bude diktátorem ve všem kromě titulu. A Klodius byl Caesarův muž. Caesar Milonovi neodpustí ani kvůli tobě, a to tě má opravdu rád. Fausta Milona opustila, věděl jsi to?“

„Ne, ale nepřekvapuje mě to. Milo na vzestupu představoval pro Faustu mezi všemi muži Říma hlavní úlovek. Milo na sestupu ji vůbec nezajímá. Příště se začne ucházet o Caesara. Mohla bys poradit Kalpurnii, aby od teď někoho nechala okoušet svoje jídlo a pití.“

„Fausta není tak ambiciózní a chladnokrevná, ale ani nehodlá být vdaná za ztroskotance a člověka vyhnaného z Říma. Ne, když je diktátorova dcera.“

„Myslíš, že tohle z něj udělalo starce dřív, než nadešel jeho čas? Není to nějaká vnitřní nemoc, která ho sžírá?“

„Pro Milona,“ odpověděla, „je to totéž.“

Poté, co se Julie zabydlela ve svých místnostech a Milo vyjádřil uspokojení nad mými loděmi, povečeřeli jsme venku a užívali si chladný pevninský vánek. Při večeři jsem jim vypověděl všechno, co se doposud stalo. Pochopitelně jsem vynechal jisté drobné detaily týkající se Flavie. Julie se samozřejmě nejvíc zajímala o můj podivný sen. Jako většina Římanů milovala předzvěsti, znamení a sny. Milo stěží skrýval opovržení. Neměl pro nehmatatelné věci pochopení, ačkoli je jako všichni politici rád využíval ke svému vlastnímu účelu. Vědělo se o něm, že nekonečně zdržuje debaty a hlasování tvrzením, že viděl špatná znamení.

„Potřebujeme ihned začít se společenským životem,“ prohlásila Julie. „Chci vidět Kleopatru. Třebas je to intrikánská Ptolemaiovka s dynastickými ambicemi, ale je jen o málo víc než dívenka, a já její záměry odhalím.“

„Je mladá,“ varoval jsem ji, „ale dívenka to není. Nebude snadné se s ní popasovat.“

„Zapomněls? Já jsem neteř Julia Caesara. Touží se o něm dozvědět úplně všechno. Vyždímám ji jako houbu. A chci se setkat s tím bankéřem a jeho skandální manželkou.“

Zježily se mi vlasy. Že by mi něco uklouzlo? „Proč?“

„Tenhle Nobilior je bohatý eques, bankéř, a byl Silvanovým přítelem. Korupce se vždy týká peněz, takže bude vědět, co měl správce za lubem, a jeho žena bude vědět, co má za lubem její manžel. Možná si ráda hraje s námořníky, když je z domova, ale je si dobře vědoma svého společenského postavení a bude ho chtít ještě povýšit. Zalichotí jí přízeň patricijské dámy z nejstarší rodiny republiky.“ Julie vždycky uměla sloupnout to zbytečné a dostat se k podstatnému. A hrozně, až nestydatě toužila využít svůj původ.

„Vynikající plán,“ řekl jsem, ačkoli jsem měl jisté výhrady, které jsem nevyslovil. „Společenský útok zahájíme ráno, pokud se nevyhlásí pirátský poplach a nebudu se muset plavit do Bithýnie nebo nějakého podobného místa.“

„Nech hon na piráty pár dnů na mně,“ řekl Milo. „Já ty řecké lenochy srovnám do latě. Tys byl na veslaře moc měkký. V jejich řemesle znám všechny triky ulejváků. Zdvojnásobím rychlost, kterou dosud předváděli. Veslovali s tebou jako na loďce, ne jako na válečné lodi. Taky proženu ty tesaře. Katapulty a balisty už měly být dávno hotové. Protahují práci, protože dostávají mzdu za den. Nejsou to nádeníci, mají to být řemeslníci placení od práce. Zlomím pár prstů a to je naučí.“

„Nejsem si jistý, že by senát schválil, abych ti předal velení. Jet na moře jako můj asistent snad, ale…“

„Já jsem bývalý prétor. Můj rozsudek mě drží mimo Řím a mimo úřad, ale moje způsobilost vojenského velení nebyla nikdy zpochybněna. A tobě tady dali volnou ruku. Využij toho.“

„Má pravdu,“ pověděla mi Julie. „Chápej, že když ti senát svěří zámořské velení, i tak malé jako tohle, musíš vymezit svou vlastní moc, dokud nepošlou někoho dalšího s významnějším pověřením. Tahle bezvýznamná záležitost bude dávno pryč, než se senát probere z kolektivní dřímoty a všimne si toho.“

„Tak domluveno?“ zeptal se Milo.

Trochu mě zneklidňovalo, že se ti dva na mě domluvili. Obvykle stáli na opačných stranách. „No dobře.“

„Výborně. A když už v tom budu, vymáčknu nějaké odpovědi z toho Harmodia, toho, co má na starosti základnu a její zásoby.“

„Nepochybuji, že si nahrabal pár sesterciů prodejem vládního majetku, když se nikdo nedíval,“ řekl jsem, „ale nikdy jsem se nesetkal s nízko postaveným úředníkem, který by to neudělal. Vlastně ani s vysoko postaveným úředníkem.“

„Nicméně se musí z několika věcí zodpovídat. Například ta zatracená barva.“

„Co? Na rozdíl od lodí, dávek potravin a téměř všech zbraní a zásob, barva je jediná věc, která tam zbyla!“

Ale Milo k té záležitosti víc neřekl.

Kapitola 11

Začali jsme v Afroditině chrámu. Nechal jsem svou malou flotilu v hrůzu nahánějící péči Tita Milona, a že se před ním posádky třásly! Jeho pověst byla známá i v těchto východních vodách.

Julie chtěla vidět chrám a naznačila mi, že tam budou všichni nejdůležitější lidé z ostrova, když už je slavnost za dveřmi. Jenomže já jsem věděl, že důvod, proč tak dychtí zajít do chrámu, je jiný. Caesarovci byli dobře známi svou neplodností, přiváděli na svět málo dětí, z nichž většina umírala při narození nebo v dětském věku. A ty, které přežily, byly většinou dívky. O mnoho let později, právě z tohoto důvodu, byl Caesar nucen adoptovat vnuka své sestry, protože potřeboval dědice.

Julie měla teprve počít a to ji nekonečně trápilo. Už dávno jsem ji ujistil, že se s ní nikdy nerozvedu kvůli neplodnosti. I takhle bylo na světě příliš mnoho Metellovců a muži mé třídy adoptovali syny častěji, než je plodili. Nicméně ona měla pocit, že neschopnost počít jako by ji snižovala. Patricijské ženy měly ohavný zvyk ohrnovat nos jedna nad druhou kvůli počtu a zdraví svých dětí. Julie doufala, že účast na každoročním obřadu bohyně Afrodity jí dá plodnost. Moje snová vize jen posílila její naději.

Místní hodnostáři i ti, co přijeli odjinud, se dostavili v hojném počtu, stejně jako očekávaní prodejci, žebráci a povaleči. Většina těch posledně jmenovaných se nabízela jako průvodci. Protože jsem cestu už znal, mohl jsem Julii všechno ukázat sám.

„To je opravdu velice podivná socha,“ souhlasila s mým názorem, když se zadívala na kultovní podobu Afrodity.

„Takhle se alespoň pouliční prodavači pořád nesnaží lidem vnutit její miniaturní kopie, jako to dělají na všech ostatních proslavených chrámových místech, což vím z vlastní zkušenosti,“ pověděl jsem jí.

„Asi máš pravdu. Ale přesto je to velice dojemné.“ Vyšli jsme z šerého nitra a já ji zavedl ke zlatým sítím. V zahradě jsem jí pak ukázal Ionu, která hovořila se skupinkou vybraně oblečených lidí.

„Ach, to je nádherná žena!“ Jen chybělo, aby nadšením tleskala. „Pojď a představ mě.“ Malý hlouček se před ní rozestoupil, jak se obvykle stává členům její rodiny. Slavnostně se před Ionou uklonila a kněžka ji vzala za ruku.

„Vidím, že přijela senátorova manželka.“ Představil jsem je a zbytek skupiny, který vycítil, že si Iona přeje soukromý rozhovor, maličko poodešel.

„Jsem hluboce poctěna,“ řekla Julie. „Toužím se časem stát Venušinou kněžkou.“

„Ale vy tu pozici jistě již zastáváte. Neexistuje nějaké rodinné spojení?“

„Naše rodina je oddaná jednomu aspektu Venuše Rodičky. Kněžky Venuše Rodičky jsou patricijky a musejí mít alespoň jedno živé dítě.“ Zarazila se. „A právě kvůli tomu jsem si přála s vámi hovořit.“

Iona se usmála a stále držela Julii za ruku. „Pojďte se mnou, má drahá.“ Zavedla ji dále do zahrady a brzy se ztratily ve stínech nádherných stromů.

„Uvědomujete si,“ ozval se hlas vedle mě, „že velekněžka věnuje vám a vaší ženě víc pozornosti než králům a královnám, co ji navštíví? Abyste věděl, pár jich tu je.“

„Dobrý den, Flavie.“ Měla opět kněžské roucho a blonďatou paruku. „Předpokládám, že jsme asi zajímaví lidé, nic víc. A Římané tu teď vládnou. Představení chrámů si obvykle dávají záležet, aby dobře vycházeli s lidmi u moci.“

„Když sem přišel Silvanus, jen ho pozdravila. Gabinia se zcela straní. Bývalému správnímu úředníku Katonovi se vyhnula, ačkoli přinesl překrásné dary. A Kato je opravdu zbožný muž.“

„To tedy je. Také je to jeden z nejnepříjemnějších a nejnesnesitelnějších mužů, co jsou na světě. Já jsem naopak velice příjemný a Julie vedle mnoha svých půvabů nosí to magické jméno.“

„Slyšela jsem, že přijela včera s obilnou flotilou. Také se ke mně doneslo, že na stejné lodi byl Titus Milo.“

„Vaše zdroje informací jsou jako obvykle bezchybné. Titus je jeden z mých nejstarších přátel. Přijel, aby mi pomohl s mými námořními povinnostmi.“

„Vážně? Doufám, že se tím pádem bude opět těšit římské přízni. Bylo hrozně nespravedlivé vykázat ho jen proto, že zabil takového proradného ničemu, jako byl Klodius.“

„Titus ho vlastně nezabil. Vypukla rvačka mezi jejich stoupenci a Klodius tak nějak, ehm – skončil mrtvý.“ Rozhodně jsem teď nechtěl probírat podrobnosti. „Ale jsem přesvědčený, že se Milo brzy vrátí do středu dění. Já se osobně zasadím za jeho návrat. Pro příští rok se budu ucházet o úřad prétora, jak víte.“

„To je mi známo. Můj manžel má poměrně dost klientů a pravidelně je bere na volby do Říma. Koho podporujete do úřadu kvestora? Vždy chceme mít v Ostii sympatického kvestora pro obilí.“ A už jsme narazili na spolehlivé a známé téma – starou hru o hlasy a přízeň. Byli jsme na cizím ostrově a sledovali nesmírně rozdílné záměry, přesto jsme se dohadovali o příštích volbách. To bylo v dobách, kdy jsme měli skutečnou republiku.

Za nějakou chvíli se Julie vrátila a tváře jí žhnuly. Ať jí Iona řekla cokoli, Julii to udělalo dobře.

„Moje drahá, tohle je Flavia, manželka Sergia Nobiliora z Ostie a kněžka Venuše vypomáhající tady v chrámu. Flavie, moje žena Julie Minor, dcera Lucia Julia Caesara, vnučka Gaia Julia Caesara a tak dále až k Aeneovi.“

Julie se rozzářila. „Já se s vámi tak ráda setkávám, Flavie. Sarkasmu mého manžela si vůbec nevšímejte. Nemá na něj talent. On mi o vás tolik vyprávěl.“

„Opravdu?“ Flavia upadla do rozpaků, ale dobře je skryla. „My se nesmírně těšili na váš příjezd.“

„Kéž bych vás mohla pozvat do našeho domu, ale můj manžel nás přiměl bydlet v kasárnách, pokud se tomu vůbec dá uvěřit. Zkrátka nemůžu pozvat význačné lidi na návštěvu.“

„Nesmysl! Právě jste přijela a my jsme tu už hrozně dlouho. Dnes večer musíte povečeřet s námi. Už vím, že Sergius pozval pafoského archóna a etiopského prince, který je tu na návštěvě, jehož jméno však nedokážu vyslovit. Také přijde Kleopatra, pokud zrovna nebude muset s vaším manželem honit piráty.“

„Och, to by bylo velice neslušné požádat vás, abyste nás pozvala takhle na poslední chvíli. Jsem si jistá, že vaše lehátka už jsou plně obsazená.“

„Vůbec ne! Pokud ano, prostě přineseme další! Koneckonců tohle není Řím.“

„Pak nám bude potěšením.“

„Báječné!“ Flavia vzrušením celá hořela. Julie měla pravdu. Téhle nestoudné hříšnici polichotila pozornost patricijky. Otočila se na mě. „Senátore, požádejte prosím svého přítele Milona, aby přišel také. Když budu mít ve svém domě vás tři, žádnému člověku na Pafu nebudou závidět více než mně.“ Taková jsou pravidla společenského života v provinciích. Co se týká Milona, necítil jsem žádné obavy představit ho neukojitelné Flavii. Dokázal se vyrovnat se vším kromě kolektivní nenávisti senátu.

„Tak,“ řekla Julie, když jsme se vydali zpátky do středu města, „musíme si najmout nosítka, aby nás večer dopravili do jejich domu, pokud se v tomhle městě vůbec dají sehnat.“

„K pronajmutí žádná nebudou, ne teď, když je tady na návštěvě každý snob z východního moře. Promluvím s Dosonem, Silvanovým majordomem. Za malý úplatek nám jedny půjčí. Domácí personál teď stejně nemá nic moc na práci.“

„Dobrý nápad. A pak mě musíš vzít za Kleopatrou.“

„Ano, drahá.“ Nebyl jsem bojácně svolný. Šlo jen o to, že Julie byla v takových záležitostech nejen cílevědomá, ale i nepředstavitelně schopná.

Když jsme dokončili misi na vyjednání nosítek, našli jsme Kleopatru na její jachtě. Vlastně na nás v přístavišti čekala její zlatá veslice. „Vyslala otroka, aby nás přivedl, jakmile se objevíme,“ poznamenala Julie. „No nebylo to od ní pozorné?“ Posadila se mezi barevné navoněné polštářky. Já se postavil a snažil se působit jako ostřílený námořní velitel a skutečně se mi podařilo celou cestu zůstat čelem k okázalé jachtě, aniž bych nebezpečně vrávoral.

„Julie!“ zvolala Kleopatra, když moji manželku skupina úslužných otroků zručně vyzdvihla na palubu. „Je báječné, že vás opět vidím!“ Julie se pokusila poklonit, ale Kleopatra ji sesterským objetím vytáhla nahoru.

„Princezno, jste příliš laskavá. Sotva si mě můžete pamatovat. Byla jste jen malá holčička a můj manžel pouhým asistentem římského vyslance.“ Trochu mě to nazlobilo, ale Julie vždycky věděla, jak v podobných situacích udělat správnou věc. Vyškrábal jsem se po žebříku za ní a udržel jazyk za zuby.

„Vzpomínám si na vás moc dobře, nemluvte hlouposti. Vy a vaše přítelkyně Fausta jste byly prvními římskými dámami, se kterými jsem se setkala, a učinily jste na mě hluboký dojem.“

Pomyslel jsem si, že Fausta tedy určitě. Neřekl jsem ale nic. Usadila nás ke stolu na prodloužené zádi pod pruhovanou plátěnou stříšku, kde nás ovívali otroci vějíři z palmových vláken. Jsou mnohem účinnější než nádherné, ale nepraktické vějíře z pštrosích per, tolik oblíbené těmi, co napodobují orientální luxus.

„Vy mi lichotíte, princezno.“ Všiml jsem si, že Julie je z úcty maličko nesmělá. Patřila k římské aristokracii, ale Kleopatra k řecko-egyptské královské rodině.

„Ani v nejmenším. Skoro celý život jsem prožila mezi královskými a vznešenými dámami mé části světa. Většina z nich je tak mlčenlivá, ustrašená a nevzdělaná jako venkovanky, jen o dost hloupější. Římské dámy jsou mnohem inteligentnější a sebevědomější. Toužím navštívit Řím a být představena vaší společnosti. Budu mít pocit, že jsem konečně mezi sobě rovnými.“ Ta žena dokázala fenomenálně pracovat s lichotkami.

„Pozvala bych vás, abyste bydlela u nás, až budete v Římě,“ řekla jí Julie smutně, „ale náš dům je příliš skromný. Dům mého otce je mnohem lepší, ale vy se musíte ubytovat u mého strýce. Když je v Římě, žije v proslulém sídle Domus Publica. Ve skutečnosti ho vlastní stát, ale jako Pontifex Maximus ho může používat nadosmrti, a vždy ho dává k dispozici význačným hodnostářům a členům královských rodin, kteří přijedou na návštěvu.“

„Ach ano. Velký Julius Caesar je váš strýc, viďte? Rozhodně mi o něm musíte všechno vyprávět. Celý svět je Caesarem fascinován.“ A bylo to tady.

Jejich hovor jsem poslouchal na půl ucha, zatímco před nás prostírali báječný oběd. Když jsem vychutnával lahůdky, díval jsem se na otevřené moře za přístavní hrází. Tam venku trénoval Milo mé posádky. Nechával je veslovat vší silou v krátkých intervalech a přísahal bych, že jsem jednou viděl, jak loď poháněná vesly vyskočila z vody jako ryba pronásledovaná žralokem. A já si myslel, že jsem je přiměl veslovat pořádně.

Kdykoli jsem něco podobného spatřil, nešlo mi vůbec na rozum, jak si jeden člověk dokáže zjednat takovou poslušnost, zatímco jiný, například já, to nesvede. Jak ten dlouhovlasý trpaslík Alexandr přiměl muže, aby ho následovali celou cestu až do Indie? Jak Hannibal, potomek národa obchodníků, zformoval mnohojazyčnou, různě vyzbrojenou hordu Galů, Hispánců, Afričanů i jiných, z nichž nikdo neznal slovo punsky, a vytvořil z nich armádu, která opakovaně porazila mnohem větší římské síly? A jak je udržel pohromadě a v boji dvacet let bez náznaku vzpoury? Jak zvládal Caesar to, co dělal, což jsem viděl na vlastní oči a stále jsem to neuměl popsat? Nikdy jsem to nedokázal pochopit. Ale Titus Milo byl svým způsobem tak výjimečný člověk jako Caesar; muži vykonávali jeho rozkazy téměř s radostí a lámali si kvůli němu záda i srdce. Byl jedním z těch, kteří vzbuzovali zároveň strach a obdiv.

Ať to bylo cokoli, nehodlal jsem to zpochybňovat. Jen mít Milona u sebe představovalo obrovskou úlevu. Znamenalo to, že mohu přenechat námořní povinnosti jednomu z mála lidí na světě, kterým zcela důvěřuji. Znamenalo to, že jsem mohl věnovat svou pozornost tomu, abych zjistil, kdo zabil Silvana. A byl jsem si jistý, že ten mi na oplátku prozradí, kdo měl prospěch z toho malého náhlého vzestupu pirátství na Východě.

Nosítka byla o něco větší než ta obvyklá v Římě. To proto, že většina římských ulic byla tak úzká, že pohodlně široké přepravní prostředky by jimi neprošly. Otroci, co nás nesli, uměli svou práci a cesta do Nobiliorova domu byla příjemná, i když ji zpomalovaly davy lidí v ulicích. Julie a já jsme se po Kleopatřině hostině chvilku prospali a teď jsme byli připravení na večer plný zábavy a pletich.

Julie si vyslechla, co jí Kleopatra pověděla o Flavii, kterou princezna popsala jako „příšernou, ale hrozně zábavnou ženu“. Také se hodně dozvěděla o Kleopatřině poslání na Kypru. Ukázalo se, že Ptolemaios o vlásek přežil pokus o převrat, prováděl nemilosrdné čistky mezi svými strážci a aristokracií a nechtěl, aby toho jeho milovaná dcera byla svědkem.

„Projevila jsem jí soustrast ohledně Berenike,“ řekla Julie a měla na mysli Kleopatřinu nešťastnou starší sestru. „Opravdu jsem ji měla ráda, i když byla tak příšerně hloupá. Víš, co Kleopatra řekla? ,Povinnosti královské rodiny jsou děsivé.‘ Tvrdila, že její otec pro dceru, kterou musel nechat popravit, truchlil stejně hluboce jako ona sama. Nejspíš to bude pravda.“

„Nu co,“ řekl jsem, „pořád máme starého Bruta. Pro blaho státu přikázal zabít své vlastní syny. Poté prý nešel utišit.“

Vystoupili jsme z nosítek a otroci si trpělivě dřepli vedle nich. Neměl jsem strach, že se vytratí a někde opijí, nepřišel jsem totiž sám. Protože už mě jednou napadli a protože jsem věděl, že mám nadbytek místních nepřátel, přivedl jsem si dvacet svých vojáků jako doprovod. Herma jsem nechal, aby dohlédl na základnu. Už jsem nechtěl žádné další poškození lodí a svým mužům jsem nevěřil tak, jak jsem předstíral.

„Senátore! Julie! Vítejte v našem domě!“ Flavia se objevila ve svém obvyklém kójském rouchu, drahé kosmetice a s několika librami zlata, perel a dalších klenotů. Korunovala ji blonďatá paruka, věž z propletených loken protkaných šňůrkami z drobounkých perliček a poprášená zlatým pudrem. Zadívala se za nás. „Váš přítel Milo nemohl přijít?“

„Bude tu za okamžik,“ ujistil jsem ji. „Musel něco zařídit na námořní základně a posílá omluvy za svůj pozdní příchod.“

„Ach báječné! Teď pojďte se mnou, chtěla bych vás představit našim hostům.“ Popadla Julii za paži a unášela ji pryč a mě nechala, abych je následoval na širokou terasu s vyhlídkou na moře. Uprostřed terasy byl bazén, teď vypuštěný, kde předváděly své umění krétské tanečnice. Všude kolem něj stáli hosté a konverzovali, zatímco se mezi nimi pohybovala obsluha. Sergius Nobilior na mě kývl a já se k němu přidal. Stál se dvěma dalšími muži, z nichž jednoho jsem poznal: Antonius, obchodník s kovy. Ten druhý muž byl vysoký a štíhlý, oblečený do honosných barevných šatů. Jeho tmavý obličej měl velmi jemné rysy a hleděly z něj obrovské černé oči. To byl jistě etiopský princ, o kterém se zmínila Flavia. Rozhlédl jsem se a viděl, že se Flavia připojila se svým úlovkem ke skupině dobře oblečených dam, mezi nimiž byla Kleopatra.

„Zdravím, senátore,“ řekl Nobilior. „S Flavií teď už nebude k vydržení. Neteř Julia Caesara má jen pro sebe.“

„Čí neteř?“ zeptal se Etiopan.

„Konečně někdo, kdo o něm nikdy neslyšel. Myslím, že vás budu mít rád,“ usmál jsem se.

„Senátore, věřím, že znáte mého přítele Decima Antonia. A tohle je princ Legyba z Etiopie. Přijel, aby se účastnil slavnosti.“

„Přicestoval jste z daleka, princi,“ řekl jsem. „Vím, že Homér hovoří o ,zbožných Etiopanech‘, ale pokud moje paměť sahá, vy jste první, který cestuje, aby uctil bohy.“

Blýskl úsměvem plným zářivých zubů. „Moji lidé se stále zajímají o bohy a náboženské praktiky druhých národů, ale já jsem ve skutečnosti na obchodní misi jménem svého otce krále.“ Hovořil skvělou řečtinou, ale s tím nejpodivnějším přízvukem, jaký jsem kdy slyšel. Měl téměř hudební přednes.

V té chvíli se k nám připojil vysoký, smutně vyhlížející muž. Poznal jsem v něm Nearcha, pafoského archóna. Na Kypru to znamenalo hlavu městské rady. Jak tomu v helénských městech bývá, byl jedním z nejbohatších vlastníků půdy.

„Senátore,“ řekl, „ač strašně nerad vytahuji pracovní záležitosti při společenských událostech, jako je tato, mohl bych s vámi promluvit pár slov?“

„Ovšem,“ přisvědčil jsem. „Přátelé, omluvíte nás?“

„Jen pokud nepromeškáte večeři,“ prohlásil Sergius. „Bude připravena zakrátko, Nearchu, byl bys na tom lépe, kdybys z něj vymáčkl koncese až poté, co se trochu napije.“

Poodešli jsme maličko stranou do tichého koutku u velkých keřů v květináčích.

„Senátore, zasedání rady dospělo téměř do slepé uličky. Když je správce Silvanus mrtvý, není vůbec jasné, kdo na ostrově zastupuje římskou vládu. Jsme blokováni. Generál Gabinius se chová, jako kdyby ta úloha padla na něj, ale on je jen vyhnanec, i když je proslulý. Zdá se, že vy jste tu nejvýše postavený římský úředník, jenže vaše pověření je námořní, a vy jste nepřišel, abyste převzal vládu. Co máme dělat?“

„Já opravdu nemohu ostrov spravovat,“ pověděl jsem mu, „protože můžu být kdykoli odvolán, abych pronásledoval piráty. Nicméně Gabinius tu nemá žádné postavení. Pokud se vám pokusí dávat rozkazy, prostě řekněte, že čekáte na zprávu ze senátu. Už dávno měli poslat správcova asistenta a snad teď proces uspíší. Ale v žádném případě byste neměli považovat Gabinia za člověka, který tu má moc. Je to proslulý lupič a na to, aby vás vypověděli z Říma za okrádání cizinců, musíte mít opravdu příšernou pověst.“ Dřív bych tohle neřekl, ale když jsem viděl Gabinia jednat se Spuriem, změnil jsem na něj názor.

Zatvářil se ještě žalostněji než jindy. „To je velice znepokojivé.“ Musel jsem s ním soucítit. Sledovat vnitřní rozbroje mezi dobyvateli je vždycky nemilé. „Vlastně nevím, co dělat.“

„Poslechněte mou radu: prostě ukončete chod úřadu a užijte si slavnost. Jestli vás bude Gabinius dál popichovat, povězte mu, že bohyně zakazuje oficiální činnost až do dalšího úplňku. Tak to řešíme v Římě.“

„Vezmu si vaše slova k srdci. Děkuji vám, senátore.“ Podle jeho pohledu jsem mu poskytl malou útěchu, ale útěcha nebyla v mém pověření od senátu.

V té chvíli dorazil Milo. Oblékl se do působivé pěkné tógy doplněné širokým prétorským pruhem, na který vlastně neměl právo, ale kdo se s ním bude na Kypru přít? Hned se stal středem pozornosti a mě zavolali, abych se ujal představování. Ač se změnil, stále to byl úžasně impozantní muž oslabený pouze v očích těch z nás, kdo jsme ho znali ve dnech jeho slávy. A když uplatnil svůj šarm, byl stejně přitažlivý jako Markus Antonius ve svých nejlepších letech.

Viděl jsem Julii, ke které se dotěrně nakláněla Flavia, jak hovoří s etiopským princem. S mnoha půvabnými gesty jí nutil nějaký dárek. Pak majordomus ohlásil večeři. Seskupili jsme se v tricliniu a svalili se k prvnímu chodu.

Večeře slavila skvělý úspěch. Ukázalo se, že Flavia chytře vybrala pokrmy, které mají určitou souvislost s Afroditou. Některé pocházely z rostlin nebo zvířat zasvěcených bohyni, jiné byly zmíněny v legendách o jejím životě a hrdinských skutcích. Vína pocházela pouze z vinic spojených s jejími slavnými chrámy a svatyněmi.

Po večeři jsme se znovu uchýlili na terasu, aby nás osvěžil chladný večerní vánek a vyčistil nám hlavu od vinných výparů. Julie mě přišla zkontrolovat.

„No teda, ty ses držel zpátky,“ prohlásila, když mě našla střízlivého. „To jsem moc ráda. Před večeří jsem hovořila s tím etiopským princem, je to elegantní a úchvatný muž, a tak exotický! Podívej, tohle věnoval všem přítomným dámám.“ Odněkud ze svého roucha vytáhla maličký buclatý váček sněhobílé látky zavázaný stužkou. Jeho sladká vůně mi byla povědomá.

„Ukaž mi to!“ Chňapnul jsem po tom a zatahal za stužku.

„Neopovaž se něco rozsypat!“ Popadla ho zpátky. „Já ho otevřu. Ty jsi ve všem tak nešikovný, tedy kromě kostek.“ Otevřela vršek a odhalila hrstičku zrnek ve tvaru slzí, ze kterých vycházela líbezná jemná vůně. Zrnka byla bílá, téměř průsvitná. „Podívejme, to je kadidlo!“

„Přesně tak. Správce Silvanus našel svou smrt přemírou obyčejného žlutého kadidla ze Šťastné Arábie. Tohle je bílé etiopské toho nejčistšího a nejjemnějšího druhu. Jak vidíš, na tenhle materiál se ze mě stal docela expert. Kde je ten princ?“

Nebylo obtížné ho najít a nedalo práci ho odvést stranou, protože všichni ostatní sledovali báječného syrského kouzelníka předvádějícího ohromující věci s plameny, živými ptáky, velkými hady a ještě dalšími podivnějšími rekvizitami.

„Princi,“ pověděl jsem mu, „zajímám se o ten dárek, který jste dal mé manželce.“

Vytřeštil oči. „Byl nevhodný? Pokud ano, velice se omlouvám a musím se přiznat k neznalosti vašich zvyků.“

„Ne, ne, byl naprosto úchvatný. Ale v naší části světa zřídka vídáme bílé kadidlo. Zdá se to jako výstřední dárek.“

Znovu mě obdařil svým oslňujícím úsměvem. „Ach vůbec ne! Máme ho letos tolik, když ho nevozíme podél pobřeží do Egypta. Myslel jsem si, že bude vynikající na malé dárky pro hosty. Snadno se převáží a všichni ho mají rádi.“

„To je pravda, to je pravda. Ach, řekl jste, že ho letos nevozíte do Egypta? Může to být kvůli potížím krále Ptolemaia?“

„Ano, ano.“ Usmál se a zároveň rázně přikyvoval.

„Existují nějaké potíže mezi Etiopií a Egyptem?“

„Ne, ne,“ teď se usmíval a stejně rázně kroutil hlavou. Z těch náhlých změn ve směru zářivých zubů jsem měl trochu závrať. „Ne, byl to král Ptolemaios, který nás požádal, abychom pozdrželi jisté věci, se kterými jsme vždy obchodovali přímo s královským domem. Jednalo se o slonovinu, peří a pár dalších věcí. A pochopitelně kadidlo. Řekl, že by mu to zboží mohl někdo ukrást.“

„Ukrást? Protože v jeho zemi panují nepokoje?“

Zatvářil se rozpačitě. „Tedy, promiňte mi, senátore, nerad bych vás urazil, ale řekl, že je to kvůli vám Římanům.“

I já přikývl, ale mnohem pomaleji a bez úsměvu. „Chápu.“ A skutečně jsem začínal chápat. „Děkuji vám, princi, jak za váš dárek, tak za vaše informace.“

„Neurazil jsem?“ Zdálo se, že ho to opravdu trápí.

„Vůbec ne. A myslím, že velmi brzy budou věci mezi námi, králem Ptolemaiem a královstvím vašeho otce zase normální.“

Tentokrát se doopravdy usmál širokým, bělostně jasným úsměvem podobajícím se misce perel. „Báječné! Můj otec bude moc šťastný!“

Flavia, jak jsem si všiml, teď visela na Milonovi stejně dychtivě, jako se tiskla k Julii. Tak to hodně štěstí, pomyslel jsem si na adresu Flavie. Žádný muž, který strávil roky manželství s Faustou, se neměl čeho obávat od prospěchářské prostopášnice, jakou byla Flavia.

Zakrátko se objevily kostky a já se s chutí přidal. V hlavě mi věci začínaly zapadat do sebe, a tak jsem mohl věnovat malým kostičkám plnou pozornost, jakou vyžadují.

„Vedete si dobře,“ poznamenala Flavia, když mi nahlédla přes rameno. Na chvíli ztratila Milona.

„Obvykle ano. Když se nekonají žádné závody nebo zápasy, na kostky se můžu vždycky spolehnout. Kde je dnes Alfeios? Myslel jsem, že hostinu ve městě nikdy nevynechá.“

„Netuším. Pozvánku jsem mu poslala, ale nejspíš si našel jinou, výnosnější společnost někde jinde. Jak jistě víte, tohle je na Pafu vrchol společenské sezóny.“

„Nu, zaznamenala jste velký úspěch i bez něj.“ Hodil jsem kostkami a znovu vyhrál. Všichni ostatní zasténali.

„Ach ano! Kleopatra, Julie Caesar a Titus Annius Milo, to je seznam!“ Z hlasu jí odkapávala spokojenost. Nebylo běžné přiřadit ženě cognomen, ale věděl jsem, že Flavia ho použije vždy, když o ní bude hovořit. Nechtěla by nechat nikoho na pochybách, která Julie přišla na její večírek.

Časem jsem sbalil své výhry, vyzvedl Julii a Milona a rozloučil se se všemi hosty i hostitelem.

„Musíte přijít znovu, senátore,“ řekl Sergius Nobilior. „Chci dostat šanci vyhrát zpátky něco ze své prohry.“

Milo mi položil ruku na rameno. „S Deciem nikdy nepoužívejte jeho kostky a vždycky dejte na jeho tipy na koně a gladiátory.“

„Nedělejte si starosti, Sergie,“ ujistil jsem ho, „ještě si mě užijete.“

„Kolik jsi vyhrál?“ zeptala se Julie, když jsme se uvelebili v nosítkách a otroci nás vyzdvihli do výšky ramen.

„Zhruba devět set sesterciů v statérech, drachmách, dáreicích, minách a mám i nějaký druh arabské stříbrné mince, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Šest prstenů, jeden z nich s maličkým smaragdem, dvě šňůry perel a dýku s jílcem vykládaným drahokamy.“

„Och, ukaž mi ty perly!“ Předstírala, že si je v šeru prohlíží. „Není Flavia ta nejúžasnější vulgární žena? Kójské roucho! Bylo vidět, že si červeně natřela bradavky!“

„Tím směrem jsem se nikdy nepodíval.“

„Lháři. Ale Kleopatra měla pravdu. Je s ní ohromná zábava. Slíbila, že mi zítra ukáže město. Nevadí to?“

Zamyslel jsem se. „Zítra dopoledne a odpoledne to půjde. Ale vrať se dlouho před soumrakem. A pozítří se od ní raději drž dál.“

„Proč?“

„Protože brzy budu muset zatknout jejího manžela.“

„Vážně? Na základě jakých obvinění?“

„Všemi si ještě nejsem jistý. Ale jsem si jistý, že není sám, tak nemůžu postupovat ukvapeně. Víš, když se jedná o spiknutí, je vždy špatné zaútočit na něj kousek po kousku. Mělo by se zkusit pochytat všechny darebáky najednou.“

„To dává smysl.“

Na vojenské základně jsem odměnil nosiče a poslal je zpátky do domu zesnulého správce. Milo, už bez okázalé tógy, se k nám připojil v tricliniu, kde Julie marnivě použila svíčky a lampy, aby si mohla prohlédnout své nové perly. Poslal jsem Herma, aby přivedl Aristona.

„Jak si vedou muži?“ zeptal jsem se Milona.

„Mám je pod kontrolou. Až nastane čas rozdrtit ty bandity, budeme dobře připraveni. Nejdřív se ale musíme zbavit jejich kolegů tady v Pafu.“

„Nepotrvá dlouho a pustíme se do toho,“ pověděl jsem mu.

„Výborně. Chci se dostat k Harmodiovým účetním knihám, ale nerad bych ho upozornil moc brzy.“

„Měl jsem to udělat hned, jakmile jsem tady převzal velení,“ připustil jsem.

„Dobře, žes to neudělal. Skončil bys s proříznutým hrdlem dřív, než bys stihl vyplout na svou první hlídku.“

„Takže Harmodias je v tom s nimi?“ ozvala se Julie.

„Určitě,“ odpověděl Milo. „Nebylo divné, že Pompeiovi zástupci pro válku v Galii toho sebrali tolik. Spíš to, že nesebrali všechno. Hádám, že vzali jen větší lodě, jejich vybavení a válečné stroje, možná nějaké zbraně. Ale byla to barva, která jako první vzbudila moje podezření.“

„Měl jsem si toho všimnout, jakmile ta žena na ostrově řekla, že jejich lodě měly ,stejnou barvu jako moře‘. Pro římské námořní barvy nemají žádné použití, že? Nechtějí, aby jejich lodě byly jasné a nápadné.“

„Totéž s dehtem a klouny,“ řekl. „Piráti nechtějí lodě ani potopit, ani spálit, chtějí je ukořistit nepoškozené. Zbraně, které tam zbyly, se nehodí pro legie, je to směsice typů používaná nejrůznějšími národy. Většina pirátů nejspíš už měla zbraně vlastní, tak Harmodias nemusel vybrat skladiště do posledního kousku. Snadno se tvrdí, že všechno shrábl Pompeius a poslal to Caesarovi. Kdo po těch dvou bude žádat nějaký důkaz?“

Dorazil Hermes s Aristonem.

„Posaď se,“ řekl jsem bývalému pirátovi.

Sedl si. „Vyrážíme na další noční průzkum?“

„Dnes ne,“ odpověděl jsem. „Popiš Titovi Milonovi loď, kterou jsme viděli u Gabiniova sídla.“

„Pentekontera, typická pirátská loď oblíbená taky mezi pašeráky. Je lehká, rychlá, má malý ponor a dostane se téměř do každé zátoky a zálivu. Sama je nízká, je obtížné ji spatřit. Nemůže se střetnout s trirémou, nemá dost mužů, ani není tak rychlá. Jestli má nastat boj, tři nebo čtyři kapitáni pentekonter se umějí spolčit proti větší lodi.“

„A tahle plula vysoko na vodě,“ řekl jsem.

„Taky se mi to zdálo, ale nedostal jsem se k ní tak blízko jako vy. Zároveň se zdálo, že je vratká.“

„V Gabiniově sídle naložili náklad. Mohlo to být kadidlo?“

V zamyšlení se zamračil. „To nedává smysl. Jakýkoli druh kadidla přestavuje lehký náklad. I když jím hodlal nacpat trup, byl by přijel zatížený. Je nebezpečné podnikat jakoukoli plavbu s příliš lehkým nákladem v lodním prostoru. Ať naložil cokoli, bylo to dost těžké, aby byla loď stabilní pro plavbu na místo určení nákladu.“

„To jsem si přesně myslel,“ řekl jsem, „ale nevěřím svým námořním znalostem. Tite, Kypr ve velkém množství produkuje jeden těžký kov: měď.“

„Jenže proč Gabinius skladuje měď ve svém domě a pašuje ji ven?“ dumal. „Je to legální obchod.“

„Dobrá otázka. Ale už víme, že je v této záležitosti zapleteno víc lidí. Spurius řekl: ,Vaše obchody se netýkají jen mě, a vy to víte.‘ Jsem si jistý, že ten bankéř Nobilior je jedním z nich. Ale kdo jsou ti další?“

„Doufám, že ne Kleopatra,“ řekla Julie. „Mám ji ráda a mimoto, cokoli se týká Egypta, je vždy nebezpečné.“

„Řekni to znovu,“ ozval se Milo.

„Co mám říct?“

„Co řekl Spurius. Tys napodoboval jeho přízvuk, viď?“

„Asi ano. Snažím se ho zařadit od chvíle, co jsem ho slyšel. Je odněkud od Říma, to vím určitě.“

„Zopakuj všechno, co jsi ho slyšel říct. Jsem si jistý, že ten přízvuk znám.“

Tak jsem zopakoval vše, co ten muž řekl, jenže toho nebylo zas tak moc. Milo mě několikrát zastavil, aby se ujistil výslovností některých slov.

Když jsem skončil, zakřenil se. „Ten chlap je z Ostie! Měl bych to poznat, když jsem tam v mládí strávil tolik let.“

Bouchl jsem do stolu. „Proč jsem si to neuvědomil! Takhle jsi mluvil, když jsem se s tebou poprvé setkal, ještě než ses stal římštějším než Cincinnatus!“ Věci do sebe začaly zapadat pevněji. „Silvanus byl z Ostie a stejně tak je odtamtud Nobilior.“

„Zajímalo by mě, jestli Spurius myslel vážně, co řekl,“ vložil se do hovoru Hermes.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se ho.

„Že se zúčastní afrodisií.“

Podíval jsem se na něj. „Není možné, aby mě bohové tak milovali.“

Kapitola 12

Město bylo nacpané lidmi a přístav přeplněný loděmi všech velikostí a druhů. Římská obilná flotila stále ještě kotvila v přístavu a nakládaly se zásoby na poslední úsek její dlouhé cesty dolů podél pobřeží Sýrie a Judey a dál kolem delty Nilu až do Alexandrie. Ačkoli mezi lidmi převládali Řekové, v davech, jak se zdálo, by se našli lidé snad ze všech národů světa. Byli tam Arabové v pouštních hábitech, Egypťané v plátěných sukénkách, Afričané v barevných kůžích, tetovaní Skythové i lidé ze zemí, o kterých jsem nikdy neslyšel. Dokonce jsem zahlédl pár Galů v kostkovaných kalhotách.

Flavia dorazila brzy, aby odvezla Julii na domluvenou prohlídku města. Snad se mohlo zdát neuvážené svěřit ji manželce muže, pro nějž nejspíš budu požadovat popravu, ale odříct na poslední chvíli mohlo vzbudit příliš velké podezření. A vůbec, násilí namířené proti mně přijde z jiného směru. Julii udrží v bezpečí Flaviin respekt před caesarovskou rodinou.

Nechal jsem Milona, aby moje muže pořádně postavil do latě, vzal jsem Herma a vrhli jsme se do slavnostní zábavy. Lidé ozdobení květinovými věnci všude zpívali řecké oslavné písně a rozlévali víno jako úlitbu v mnoha malých místních svatyních zasvěcených Afroditě. Obchody, které na štítech užívaly její jméno nebo podobu, byly vyzdobeny květinami a dalšími dekoracemi a kolemjdoucím nabízely zdarma jídlo a pití. Procesí nosila ulicemi její podoby a posvátné symboly a lidé z dalekých měst a ostrovů přinášeli oběti a prováděli obřady bohyně, které byly obvyklé v jejich vlastních domovech. Pár jich bylo skutečně orgiastických, ale většina působila poměrně klidně. Pochopitelně, stále byl den.

„Gabiniovi muži,“ upozornil mě Hermes, když jsme přišli na tržiště, kde jsem se vyptával na kadidlo. Uviděl jsem shluk drsně vyhlížejících jedinců, všichni byli ověšení zbraněmi a někteří měli dokonce i pancíře.

„To je velice nepatřičný pohled při tak svaté a slavnostní příležitosti,“ prohlásil jsem. Probodávali mě očima, ale žádný zatím neudělal nepřátelský pohyb. „Pojď, zkusíme veřejnou zahradu.“ Dostal jsem pozvání na recepci, kterou tam pořádala městská rada pro úředníky a význačné návštěvníky.

Zahrada byla vystavěna jako napodobenina Akademie v Athénách a každé řecké město má podobnou. Většinu z nich, i tu v Pafu, využívaly zejména městské školy, protože Řekové neradi uzavírali chlapce uvnitř budovy, pokud nebylo špatné počasí. Její zeleň a pěkné sochy věnovaly po sobě jdoucí generace bohatých obyvatelů a byla k ní připojena nádherná tělocvična a palaestra. V tento den ji městská rada vyhradila pro každoroční oslavu na počest bohyně města.

Když jsem vstoupil do zahrady, dostal jsem pohár, a než jsem se pořádně napil, odlil jsem maličko jako úlitbu. Když jsem pohár vracel, přišel mě pozdravit Nearchus.

„Vítejte, senátore. Jsem moc rád, že vás vaše povinnosti neodvolaly pryč.“

„Tohle bych si nenechal ujít.“ Přehlédl jsem dav. „Je tu Gabinius?“

„Generála jsme ještě neviděli. Bezpochyby se časem dostaví. Tahle recepce bude probíhat dlouho do odpoledne, až půjde velké procesí nahoru do chrámu.“

„Kdybyste ho snad náhodou viděl, povězte mu, že bych s ním rád hovořil.“ Chtěl jsem s Gabiniem jednat, ale jen na veřejném místě, nejlépe někde, kde se shromáždilo hodně význačných lidí. Tak to bude bezpečnější. Za žádných okolností bych se nevydal do jeho domu, ani bych se s ním nesešel na nějakém opuštěném místě.

„Můžete se spolehnout, že to zařídím. Mezitím prosím přijměte pohostinství města ve společnosti mnoha našich význačných hostů.“

Spatřil jsem kvestora Valga z obilné flotily, který stál se skupinkou dobře oblečených Římanů. Vydal jsem se k nim a představil se.

„Moc rád vás poznávám, senátore,“ pronesl Valgus zdvořile. „Celý Řím nadšeně hovoří o vašem edilátu. Myslím, že znáte některé z těchto pánů. Tohle je Salinius Naso z Tarenta, který má nad flotilou hlavní velení.“ Ten muž nebyl lodní kapitán, ale spíš člověk pověřený senátem odpovědností za flotilu a její náklad.

„Myslím, že vaše jméno je mi povědomé. Toto velení jste zastával už dřív, viďte?“

„Tohle je moje čtvrtá plavba do Alexandrie, senátore.“ Tvářil se nadmíru spokojeně. Taková důvěra z něj nejspíš udělala nejvýznamnějšího muže v Tarentu.

„A tohle,“ řekl Valgus, „je Markus Furius Marcinus, kdysi tribun lidu.“ Velký, bledý muž mi podal ruku a formálně kývl. „Je mi ctí,“ pronesl hlubokým hlasem.

„A tady,“ pokračoval Valgus, „je senátor Manius Mallius. Dorazil dnes ráno, aby na Kypru sloužil jako asistent správce Silvana, a teď, jak to vypadá, bude správcem on sám.“

„Pokud mě senát potvrdí,“ řekl Mallius. Byl to mladší muž s výrazem notorického politika z Fora. Já sám jsem ten výraz měl, jen k němu přibylo pár let.

„Vy jste byl před dvěma lety kvestor, ne?“

„Ano, byl.“

„Nearchus a jeho rada budou nesmírně šťastní, že jste tady,“ ujistil jsem ho. „Situace je tu složitá, ale s jasným pověřením senátu byste neměl mít žádné potíže.“

„V to doufám. Tohle jsem rozhodně nečekal. Mohu se u vás zastavit, abych získal přehled o místní situaci?“

„Bude mi potěšením. Vlastně…“ omluvil jsem nás z malého hloučku Římanů a odvedl ho stranou. „Co se na Foru šušká o Gabiniovi?“

„O Gabiniovi? Slyšel jsem, že tady pomáhá Silvanovi. Co je s ním?“

„Vede se politická diskuse, aby byl povolán zpátky z vyhnanství?“

„Nu pochopitelně. Má spoustu přátel, jak víte. Byl shledán vinným za vydírání v Katonově soudu. Jenže Kato je protivníkem Caesara a Gabinius Caesara podporuje. Momentálně jsou Pompeius a Caesar spojenci, je tedy jen otázka času, než jeho vyhnanství odvolají. Když jsem odjížděl z Říma, tribunové návrh předložili lidovému shromáždění a dobře víte, kdo má v současnosti v tomhle shromáždění moc. Dopis se zrušením jeho exilu může být na příští lodi. Proč se ptáte?“

Poskytl jsem mu uvážlivě upravenou verzi toho, jak se Gabinius snažil ovládnout Kypr, a na minimum jsem zredukoval své vlastní sporné činy. Věděl jsem, že Mallius je zkušený muž, který dobře pozná očerňování, když ho slyší, obzvlášť tehdy, když se moje rodina přiklonila k proticaesarovské frakci, ale i tak si dá na Gabinia pozor.

„Jak pokračují operace proti těm pirátům, o kterých jsem se dozvěděl?“ zeptal se.

„Očekávám, že je během několika dnů zcela rozdrtím,“ pověděl jsem mu s úsměvem. Pochopitelně ani jinou odpověď nečekal. „Vlastně náhodou vím, že pár osob tady na Pafu je s nimi spolčených a možná budu potřebovat, abyste mi propůjčil moc zatknout je a předvést před soud.“

„To se mi zdá rozumné, ale právě jsem dorazil a potřebuji zjistit, jaké mám k dispozici prostředky. Předpokládám, že pod mým velením bude městská stráž. Zatknout pár řeckých spiklenců, odsoudit je a popravit rovnou na začátku mé správy – ano, to by mohlo mému vládnutí udat pěkný tón.“

„Vlastně někteří z těch lidí, které musím zatknout, jsou římští občané.“

Ne že by přímo zbledl, ale jeho postoj se nápadně změnil. „Občané? Máte v úmyslu zatknout římské občany na nově připojeném území a pak je odvézt do Říma k procesu? K procesu, který může trvat léta? To není rozumné, veliteli!“

„Obávám se, že to bude nezbytné, pokud mám v těchto vodách potlačit pirátství,“ naléhal jsem.

„Nesmysl! Najděte je, zničte jejich lodě, vypátrejte jejich základnu a ničemy, co přežijí, mi přiveďte a já je s velkou radostí za vás ukřižuji. Pokud tu jsou s nimi spolčení Římané, jeďte do Říma a obžalujte je. Nezačnu svou správu potupou občanů před cizinci!“ Nu, nečekal jsem, že to bude snadné.

Chvilku jsem koloval mezi hosty, krotil jsem se v pití vína a čas od času se ujišťoval, že mám zbraně po ruce. Když jsem vyšel ze zahrady, abych se podíval, co se děje jinde ve městě, pozdravil mě známý hlas.

„Senátore! Decie Caecilie!“ zvolal Alfeios. Byl už trochu namazaný a vavřínový věnec na hlavě mu seděl nakřivo. Šel s malou skupinkou podobně rozjařených společníků. „Přidejte se k nám!“ Protlačil jsem si cestu k bujaré skupince.

„Myslel jsem, že se budete účastnit obřadů,“ pověděl jsem mu.

„Pro mě tady práce skončila. Pečlivě jsem nazkoušel s posvátným chórem slavnostní písně, ale po zbytek obřadu už mě nepotřebují, takže si teď užívám zábavu jako všichni ostatní. Napijte se s námi. Nedaleko Hefaistova chrámu je prvotřídní taverna, která rozdává judejské víno ovoněné růžovými lístky. Jenom dnes.“

„Jak se jmenuje?“

„Hermafrodit. Jen samotná socha, co je před ní, stojí za tu cestu.“

To mě zaujalo. Doposud jsem nikdy neviděl skutečně přesvědčivé zobrazení dvoupohlavního potomka Afrodity a Herma a byl jsem zvědavý, jak ten obtížný námět socha ztvárňovala.

„Herme, utíkej najít Julii a pověz jí, ať se k nám připojí.“

„Radši bych vás nenechával samotného.“

„Nebuď hlupák. Jsem mezi přáteli a nikdo přece nebude dělat potíže v takový svátek. Kdokoli se pokusí zkazit zábavu, bude davem roztrhán na kusy jako oběť bohyni.“

„Stejně se mi to nelíbí. Jak ji v těch zástupech najdu?“

„Snadno. Bude s Flavií na některém z nejslavnějších míst města a ponesou je v těch největších, nejokázalejších nosítkách, tyčících se nad hlavami lidí. Tak už upaluj.“

Hermes nás opustil a Alfeios představil své společníky, kteří měli řecká jména, jež všechna zněla stejně: Amyntas a Amoebeus a Admetus nebo tak nějak. Věděl jsem, že druhý den si jména nebudu pamatovat, tak jsem se je ani nesnažil přebrat. Nejspíš kumpáni z taverny, říkal jsem si: dnes zapřisáhlí bratři, zítra zapomenutí.

„Zůstanete ještě dlouho na Kypru, Alfeie?“ zeptal jsem se cestou k našemu cíli.

„Jakmile zítra skončí oslavy, odjíždím na další ostrov.“

„To je škoda. Těšil jsem se, že…“ Zarazil jsem se, když jsem uviděl pět dobře ozbrojených gangsterů, jak si k nám razí cestu davem a upírají na mě slídivé oči. Hned jsem zalitoval, že jsem poslal Herma pryč.

„Gabiniovi muži. Alfeie, nevíte, jak bychom se jim mohli ztratit?“

„Jste s Gabiniem ve sváru? A vy Římané nás Řeky stále plísníte za vnitřní rozbroje. Tady moji přátelé znají město dobře. Setřást bandu drsných Římanů bude jistě hračka. Pojďte.“

Tak jsme zapadli do malé uličky, ze které vedla odbočka do ještě užší uličky, kde stál žebřík opřený o zeď. Vyšplhali jsme až na rovnou střechu, vytáhli žebřík za sebou, pak přeběhli dvě nebo tři střechy a zamířili dolů po schodech do dvora, kde asi stovka nahých lidí ohromujícím způsobem uctívala bohyni podle jejího prapůvodního obřadu. Alfeios mě ujistil, že ve Frýgii se jedná o nanejvýš zbožnou oslavu. Pozvali nás, abychom se připojili, ale musel jsem odmítnout.

„Proč jsem jen tohle místo nemohl navštívit před deseti lety?“ zanaříkal jsem. „Nebo aspoň před pěti? Vy a vaši přátelé klidně zůstaňte, jestli chcete, Alfeie. Nejspíš najdu cestu k Hermafroditovi sám.“

„Nesmysl. Právě odpočíváme. Skutečné oslavy začnou až po setmění a člověk si potřebuje uchovat sílu, pokud chce vydržet až do úsvitu.“

Tak jsme vyšli do boční ulice a já si uvědomil, že nemám nejmenší ponětí, kde jsme.

„Tudy,“ řekl Alfeios. Vydali jsme se dolů po dlouhém schodišti mezi dvěma řadami domů. „Teď sem.“ Prošli jsme tunelem, který vedl do jedné z budov, a ocitli jsme se ve velké, spoře osvětlené místnosti.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se. „Myslím, že jsme někde špatně…“ V okamžiku mě zarazila dýka, kterou jsem ucítil pod bradou. Něčí ruka vytrhla mou vlastní dýku zpoza mého opasku.

„Ještě má pod tunikou caestus,“ řekl Alfeios.

Ne, rozhodně jsem neměl Herma posílat pryč. „Alfeie! Podezříval jsem všechny ostatní, ale myslel jsem, že přinejmenším vy jste můj přítel.“

„Chcete říct, že jsem byl pro vás taková nula, abych mohl být zapletený do význačných záležitostí mezinárodního významu, ne? Nu, o to právě šlo. Ale prosím, neberte to osobně. Opravdu jsem byl rád ve vaší společnosti a lituji, že vás vaše urputná vytrvalost dovedla až k tomuto smutnému konci.“

„No tak co teď? Mám za to, že mě hodláte zabít.“ Nechtěl jsem se vzdát bez boje, ale ne že bych v této svízelné situaci mnoho zmohl. Tušil jsem však, že pro mě chystá ještě něco dalšího. Lidé, kteří mají v plánu podříznout vám hrdlo, to obvykle udělají dřív, než zjistíte, že mají nůž.

„Ne, bylo mi řečeno, abych vás tu držel, dokud se k nám nepřipojí někdo další. Ale prosím nevkládejte do toho nějaké naděje.“

„Takže se setkám s vaším zaměstnavatelem?“

„Jedním z nich. Víte, potulný básník je vynikající agent, špeh a prostředník. Nikdo nás nepodezřívá při putování, protože naše umění nás zavádí tam, kde si nás žádají. Vždycky je někde nějaká slavnost, jež potřebuje nový chorál, pohřeb, který chce někdo učinit nezapomenutelným elegickou ódou a tak podobně. Můj zaměstnavatel potřeboval základnu na Kypru, tak mě poslal napřed, abych místo prozkoumal a předal potřebné úplatky. A navíc jsem vždy vítán v domech boháčů, takže nikomu nepřijde divné, když mě vidí ve společnosti těch nejvlivnějších osob. Básníci jsou velmi oblíbení hosté.“

„Moje poklona. Ve své dvojí kariéře jste dosáhl prvotřídní rovnováhy. Mám to chápat tak, že povolání básníka nevynáší dost?“

„Bohužel. Ale na tom nezáleží. Člověk se věnuje umění na popud Múzy, ne kvůli zisku. Jenže já si rád žiju dobře, a proto je další příjem nezbytný. Stará loďstva pirátů využívala k těmto účelům herců, jenže ti byli přijímáni v úctyhodných domácnostech pouze jako baviči, básník je tedy vhodnější volba.“

„Ve svém pokročilém věku začínám být nějaký natvrdlý,“ prohlásil jsem hořce. „Byl jste to vy, kdo navrhl, aby Ariston složil přísahu v Poseidonově chrámu, pak jste se omluvil, když jsem byl zaujatý Flavií, která laškovala s námořníky. Tehdy jste domluvil to přepadení, že? Poté jste nás tam vedl dobře uváženým tempem za přednesu své básně o Orfeovi a Eurydice – mimochodem vůbec nebyla špatná – a držel jste pochodeň vysoko nad hlavou, když útok začal, abyste si byl jistý, že si vás nikdo nesplete se zamýšlenými oběťmi.“

Moje oči si přivykaly šeru, a tak jsem postupně rozpoznával, že jsme ve velkém sklepě, který se využívá jako skladiště balíků a džbánů nakupených všude kolem. Neviděl jsem žádnou cestu ven, kromě té, kterou jsme přišli. Řekové, jejichž jména jsem už zapomněl, mi svázali ruce za zády, hodili mě na jeden žok a přinutili mě si sednout.

„Jen tam hezky zůstaň a nepokoušej se vstát, Decie,“ řekl Alfeios, „nebo ti budu muset přibít jednu nohu k podlaze dýkou.“

„Ještě nikam nejdu. Vážně se chci setkat s tvým pánem.“ Statečná póza ničemu neublíží, když jste bezmocní.

„Zaměstnavatelem,“ opravil mě. „Já nemám pána.“

V té chvíli zastínila světlo ve dveřích obrovská postava. Pak vstoupil muž a za jeho zády se objevili další. Na sobě měl tógu a okamžik mžoural v šeru. Byl to ten bledý muž ze zahrady. V duchu jsem se proklel.

„Měl jsem to poznat ve chvíli, kdy jsem spatřil váš bledý obličej! Ale stál jste s ostatními Římany, tak jsem předpokládal, že jste přijel s obilnou flotilou. Jenže po takové cestě byste byl pořádně opálený, a mně to nedošlo. Kdy jste si ostříhal vlasy a oholil vousy? Dneska ráno?“

„Včera. Vlastně jsem si domlouval místo na vlajkové lodi.“ Ten drnčivý hlas byl nezaměnitelný. Kdyby býval na zahradě řekl víc slov, byl bych si všiml ostijského přízvuku. Takovýmito malými příležitostmi se ztrácejí ty velké.

„Věděl jsem, že Spurius nemůže být vaše pravé jméno. Skutečně jste bývalý tribun Marcinus?“

„To vskutku jsem.“

„A předpokládám, že jste byl jedním z Gabiniových důstojníků v Sýrii a v Egyptě?“

„Také správně. Co s vámi uděláme, Decie Caecilie?“

„Zabijeme ho a zmizíme odsud,“ řekl další hlas, který jsem poznal. Zavalitý muž se protlačil dopředu a zíral na mě s pěstmi zapřenými v bok. Sergius Nobilior. „Proč jste nemohl dál honit piráty, jak vám nařídil senát? To jste musel strkat ten svůj velký metellovský nos do všeho, co se děje na ostrově? Někteří z nás si vedli moc dobře, dokud jste tu nezačal věci rozviřovat.“

„Nobiliore! A naše manželky se tak spřátelily!“

„Ano, a dnes si spolu opravdu užívají, pokud znám Flavii. A nebojte se, nikdy by mi nedovolila ublížit Caesarovce. Vy, naproti tomu, budete muset zmizet.“ Podíval se na jednoho Řeka. „Podřízni mu krk.“ Nikdo se nepohnul.

„Od vás moji muži rozkazy nepřijímají,“ zavrčel Marcinus. „Jeho manželka je Caesarovka?“

„Neteř velkého Gaia Julia,“ potvrdil Nobilior. „Ale tím se netrapte. Rád z ní bude mít vdovu. Bude ji moci provdat za někoho mnohem významnějšího.“

„Jestli bude zavražděn, může z toho být spousta potíží,“ prohlásil Marcinus. „Jeho rodina patří k těm nejvýznačnějším, i když on sám za moc nestojí. Na mě se neohlížejte. Mě se to netýká. Já budu na příjemné plavbě do Alexandrie a pak domů. Jestli chcete někoho podříznout, udělejte si to sám.“

Nobilior chvíli stál a jen soptil. Pak promluvil Alfeios. „Musíte být vy Římané vždycky tak primitivní a suroví? Nemusíte ho vůbec zavraždit.“

„Přesně moje řeč,“ prohlásil jsem.

„Je čas slavnosti, čas, kdy jsou obvyklá omezení společenského chování uvolněná. Co je přirozenějšího, než že zkušený návštěvník taveren jako Decius Caecilius Metellus vypije trošku přes míru a cestou zpátky na základnu spadne do přístavu a utopí se? Nalijeme nějaké víno do něj a na něj, počkáme, až se setmí, a doneseme ho k vodě. Není to daleko a nikdo si v takovéhle době nevšimne mužů, co táhnou opilce.“

Probírali mou smrt, ale já neprotestoval. Cokoli, díky čemu budu dýchat o něco déle, bylo dobré. Kdo mohl vědět, co se může stát? Pracoval jsem na svých poutech. Použili kožené pásky a byly trochu pružné. Třeba se mi podaří je uvolnit, když budu mít dost času. Vyslali muže, aby sehnal nějaké víno, což se v tento den jistě neukáže jako náročný úkol.

„Něco bych rád věděl,“ ozval jsem se. „Kdo z vás zabil Silvana? A proč? Vypadá to, že vy všichni jste tu moc pěkně domluvení. Začal být moc hrabivý? Nebo dostal strach, že ho odhalí a bude v Římě obžalován? Za nezákonné plundrování se poslední dobou v Římě vedou pořádně tvrdá stíhání.“

„Na mě nekoukejte,“ prohlásil Marcinus. „Já s tím zabitím neměl nic společného.“

„Neříkejte, že máte zábrany, když se jedná o vraždu. Skoro jste vyhladil jeden ostrov, jen abyste zastrašil lidi, aby se mnou nespolupracovali.“

Pokrčil rameny. „Nebyli to přeci občané. Ti ostrované jsou skoro jako dobytek. Tehdy jsem nevěděl, že toho nechám tak brzy, jinak bych se nenamáhal.“

„Ano, bylo to na ně dost tvrdé, že? Nobiliore, před několika dny jste zmínil svého velkého a dobrého přítele Rabiria, finančního poradce krále Ptolemaia a muže, jenž má na starosti vybírat ty kolosální půjčky. Nedávno jsem se dozvěděl, že Rabirius zabavil příjmy z obilí a ,několika dalších věcí‘ jako částečnou splátku dluhu. Mohl být jedním z těch ,dalších‘ monopol na kadidlo?“

„Tak jste na to přišel,“ řekl Nobilior. „Ano, je to tak. Ale Rabirius zjistil, že dodávky kadidla byly odkloněny jinam, než dospěly do Alexandrie. Byly dopravovány přes Judeu a Sýrii, pak dovezeny sem na Kypr a Silvanus je posílal Dionýsově svaté společnosti, aby je rozeslala po celém světě.“

Není divu, pomyslel jsem si, že obchodník Demades, jenž měl v obchodní společnosti dobré postavení, nic nezmínil o tom, že se přerušily dodávky do Alexandrie. „Judea a Sýrie?“ zapřemýšlel jsem. „To jsou Gabiniova stará teritoria.“

„Ano,“ přisvědčil Nobilior. „Znovu otevřel staré obchodní stezky Velkého krále Persie pro kadidlo a hedvábí, jak tomu bylo v dobách před Ptolemaiovci. On a Silvanus se v tomhle spojili a Rabirius zuřil. Přikázal mi, abych to ukončil, a dokonce přesně určil, jak má Silvanus zemřít.“

„Takže jste to byl vy? A Gabinius s tím neměl nic společného?“

„To bych řekl, že ne!“ prohlásil. „Byli to přátelé.“

Trochu mě rozladilo, že můj oblíbený podezřelý vůbec nebyl vrah. Ale to ho ještě nezbavovalo podezření. Jeho nepřátelství vůči mně bylo zcela nepokryté.

Muž se vrátil s měchem vína. Jedna ruka mě popadla za vlasy vzadu na hlavě a zvrátila mi ji. Rákosovou hubičku měchu mi nacpali do pusy a měch zmáčkli. Rychle jsem polykal, pak se dávil a plival, až muž štítivě uhnul.

„Vy blázni!“ řekl jsem, když jsem mohl mluvit. „Nikdo neuvěří, že jsem pil takovou levnou břečku!“

„Druhý den páchne všechno stejně,“ ujistil mě Marcinus. „Dejte mu ještě.“ Znovu použili měch, pak znovu. Poslední pokus měl zcela opačný účinek a donutil mě opakovaně zvracet.

„Teď to budeme muset dělat znova,“ postěžoval si Řek s měchem. Sám se napil.

„Nemusí být doopravdy opilý,“ řekl Alfeios. „Jen tak potřebuje vypadat a hlavně být cítit, a to už je.“

„Ztrácíme čas,“ řekl Nobilior. „Proč ho prostě nepraštíme do hlavy? Pořád bude vypadat jako utopený, když bude ve vodě celou noc.“

„To by mohlo zanechat stopu,“ poznamenal Alfeios. „Ale zadušení poslouží stejně,“ pro zdůraznění zvedl prst jako vedoucí chóru, kterým ostatně byl, „a bude z toho mít vypoulené oči a zčernalý obličej, jak je typické pro utonutí.“

„Vynikající nápad,“ přikyvoval Nobilior. „Kdo má silné ruce?“

Nazrál čas pro zoufalý čin a mě nenapadalo vůbec nic, co bych mohl udělat. Zbýval mi jediný možný pohyb. Nesvázali mi nohy. Jedním skokem jsem mohl vstát, vrazit hlavou do Nobiliorova tučného obličeje a pak letět ke dveřím. Alespoň bych zemřel s vědomím, že Nobilior vždy, když uvidí svůj odraz, bude litovat, že se se mnou kdy seznámil. Opatrně jsem začal skládat nohy pod sebe a maličko se naklánět vpřed.

„Pozor, něco chystá,“ vyhrkl Alfeios. Začali se na mě otáčet a pak se ve dveřích najednou znovu nakupily postavy. Poznal jsem ozbrojené Gabiniovy muže s drsnými obličeji. Nejspíš chtějí zabít všechny, co tu jsou, říkal jsem si. Ale budou téměř slepí, když přišli z denního světla. Alfeios se otočil a vrhl se po mně s dýkou.

V mžiku jsem vyskočil z balíku, ale ne, abych mohl někoho udeřit hlavou do obličeje. Vrhl jsem se na zem, překulil se a zasáhl Alfeia těsně pod koleny. Ten se svalil a jeho věnec se kutálel po podlaze, kde ho rozšlapaly dusající nohy. Ozývaly se výkřiky, tlumené sténání a známý řeznický zvuk ostří vražených do těl a sekání proti kostem. Světlo proudící dveřmi se odráželo na holých čepelích a rudě plálo stříkající krví, jež sytila vzduch. Mezi kapkami se k zemi snášely květiny a listy slavnostních věnců.

Alfeios se pokusil vstát, ale já skrčil nohy a trefil ho oběma chodidly pod bradu. Hlava se mu s křupnutím překlopila dozadu, vrazila do amfory a rozbila její silnou hliněnou stěnu. Na podlahu se vylil podřadný olivový olej. Jestli nedokážu porazit básníka, byť s rukama svázanýma za zády, zasloužím si zemřít.

„Metelle,“ zařval někdo, „kde jste?“ poznal jsem hlas Aula Gabinia. Přišel, aby mě dorazil jako flamen, co zabíjí býka, i když v té chvíli jsem se cítil spíš jako podřadná ovce nehodná obětování. Podíval jsem se ke dveřím, odhadl vzdálenost, vyškrábal se na nohy a přeskočil párek zápasících těl. V tom okamžiku jsem uviděl, že do dveří se nahrnuli další lidé. Prostě jsem měl štěstí.

Ale jedna věc byla jistá: nechtěl jsem v tom sklepě otálet ani o chvilku déle. Vběhl jsem do davu a doufal jsem, že si prorazím cestu skrz a budu dál utíkat. Proti mému břichu se zvedl meč a pak mě několik silných paží zadrželo tak pevně, jako bych narazil do zdi.

„Člověk by se mohl zabít, když se takhle žene na ostrou ocel,“ prohlásil Ariston a zubil se. Jedna jeho ruka spočívala na mé hrudi. Druhá svírala velký, zahnutý nůž. Tak on byl s nimi také? Pak jsem viděl, kdo svírá meč, který mi projel látkou tuniky: Hermes. Jeho obličej tak zbělal, že jsem si nemohl pomoct a musel jsem se rozesmát.

„Herme, kdyby ses tak mohl vidět!“

„Na tebe je taky pěkný pohled,“ prohlásil Titus Milo. Jeho byly ty další ruce, které mě tak prudce zastavily. Milo nikdy nenosil zbraně, protože je nikdy nepotřeboval. Hermes třesoucí se rukou zasunul meč do pochvy.

„Co se to tady děje?“ zeptal jsem se.

„Připravil jste nám pořádnou honičku, kapitáne,“ řekl Ariston. Otočil mě a jedním tahem mi rozřízl pouta. „Váš kluk doběhl na základnu, volal, že vás unesli a že bychom vás všichni měli jít hledat.“

„Věděl jsem, že se něco takového stane,“ řekl Gabinius a přistoupil k nám. Utíral krev z meče, který v jeho pěsti vypadal tak přirozeně jako prst. „Proto jsem nechal své muže, aby vás celý den sledovali. Když řekli, že viděli Furia Marcina ve městě s ostříhanými vlasy a oholenou bradou, měl jsem tušení, že se chce postarat o nějaké nedokončené záležitosti, a poslal jsem je, aby vás přivedli. Zahlédli Alfeia, jak s vámi zmizel, tak jsem jim hned přikázal pročesat město. Jeden z nich si všiml muže, kterého poslali pro víno, a sledoval ho zpátky sem, pak utíkal, aby mě přivedl. Proč jste se svými podezřeními nepřišel za mnou, Metelle? Hned mohlo být všechno jednodušší.“

„Myslel jsem, že se mě pokoušíte zabít.“ Přehlédl jsem místnost. Všude se válela těla a mezi nimi ve směsici oleje a krve ležely listy a okvětní plátky. Všichni Alfeiovi muži byli mrtví. I sám Alfeus vypadal bez života. Marcinus a Nobilior rozhodně nedýchali, jejich hrdla zdobily rozšklebené rány. „Vidím, že jste odstranil své partnery.“

„Metelle,“ zavrčel, „prokazuji trpělivost z úcty k Caesarovi a vaší rodině, ale jestli mě budete obviňovat z napomáhání vraždy mého přítele Silvana, můžu z toho tady udělat čistou práci.“

„Jen se neukvapujme,“ vložil se do hovoru Milo a nasadil svůj nejnebezpečnější úsměv. Hermes a Ariston nechali klesnout ruce ke zbraním v pochvě.

„Máme venku více než sto ozbrojených mužů,“ poznamenal Hermes.

„To já taky,“ odpověděl Gabinius.

Najednou jsem pocítil strašlivou únavu. „Dnes už bylo dost krveprolití,“ řekl jsem. „Nenechme bojovat Římany proti Římanům na novém teritoriu. Občanská válka skončila před dvaceti lety. Poslyšte, pojďte pryč z těchhle jatek a promluvme si někde na čerstvém vzduchu.“

„Dobře,“ řekl Gabinius a podal meč jednomu ze svých mužů. „Pokud možno někde, kde seženete čistou tuniku.“

O hodinu později jsem umytý a oblečený v čisté tunice vyšel na terasu před základnou. Byl tam Gabinius, Milo a nový správce Mallius.

„Herme,“ zeptal jsem se ho, když jsem se koupal a oblékal, „jak jsi tak rychle věděl, že musíš sehnat pomoc?“

„Našel jsem Julii jen o dvě ulice dál od místa, kde jsem vás nechal. Předal jsem jí váš vzkaz a Flavia řekla, že na Pafu není žádná taverna, co by se jmenovala Hermafrodit. Došlo mi, že ta žena ví, o čem mluví.“

„Ještě že tak. Kdybys tam nebyl, Gabinius mohl zajít dál a klidně mě zabít, jen aby se zbavil nepříjemností. Mohl tvrdit, že se tam dostal pozdě.“

Když jsem vyšel ven, abych s nimi promluvil, byl jsem si zcela jistý, že mám většinu faktů. Milo hloubal nad nějakými svitky a tabulkami. Gabinius se tvářil naprosto sebejistě. Mallius naprosto zmateně. Já se posadil.

„Nemělo by to trvat dlouho,“ řekl jsem. „Pak se můžeme všichni vrátit na slavnost. Aule Gabinie, povězte mi, proč bych vás neměl obvinit z vraždy a pirátství a mnoha dalších zločinů před prétorským soudem?“

„Furius Marcinus byl tribun v témže roce jako já. Podporoval mě, aby prošel lex Gabinia, který Pompeiovi poskytl velení na celém moři, a on ho mohl pořádně vyčistit od pirátů. Poté, co jsem získal proprétorské velení v Sýrii, jsem ho na oplátku s sebou vzal jako legáta. Když jsem souhlasil, že vrátím Ptolemaia na trůn, právě Marcina jsem využil k náboru většiny žoldácké armády, kterou jsem vzal do Egypta.“

„To zahrnovalo i nábor mezi výše zmíněnými piráty tehdy usazenými ve vesnicích ve vnitrozemí.“

„Správně. Po válce, když jsme se pustili do vybírání horentních dluhů, jež si Ptolemaios nadělal, několik obchodních organizací přišlo s protesty proti Ptolemaiovu vydírání. Snažil se získat peníze od cizinců, aby egyptské obyvatelstvo udržel poslušné. Mezi nimi byla Dionýsova svatá společnost. Rabirius získal kontrolu nad obchodem s kadidlem, nejlukrativnějším z Ptolemaiových monopolů.“

„Rabirius se taky snažil vybrat ten dluh,“ podotkl jsem.

„Pro sebe a své kumpány. Chtěl jsem zajistit, že mou vlastní část a podíl mých stoupenců dostaneme zpátky. Ptolemaios zase toužil překazit Rabiriovy plány, a tak vzkázal do Etiopie a Šťastné Arábie, aby zboží nedodávali, dokud nad ním nebude mít kontrolu on sám. To bylo nemyslitelné. Dionýsova svatá společnost souhlasila, že mi půjčí peníze, abych koupil kadidlo a tajně jim ho doručil někde jinde než v Alexandrii. Marcinus mi řekl, že má z Ostie dva známé: bankéře Nobiliora a prominentního politika, oba v současné době na Kypru. Silvanus byl můj starý přítel a Kypr měl vynikající umístění. Přikázal jsem Marcinovi, aby připravil trasu. Právě tehdy mě povolali zpátky do Říma před soud. Výsledkem byl tenhle ubohý malý exil. Pochopitelně jsem se rozhodl strávit vyhnanství na Kypru. Když jsem se sem dostal, obchod už skvěle běžel.“

„Zabavil jsem Harmodiovi účetní knihy, strčil jsem ho do skladištní boudy a nechal ho hlídat,“ oznámil Milo. Zvedl jeden svitek. „Jak jsem si myslel, Pompeiovi zprostředkovatelé si vzali jen trirémy a lepší vybavení. Malá plavidla je nezajímala. První lodě, které předal Spuriovi, jak se mu říkalo, byly pentekontery. Pak chtěl Spurius i liburny. Nobilior tu dohodu sjednal a Silvanus dostal dobře zaplaceno, aby se díval jinam.“

„Marcinus byl dobrodružný muž,“ řekl Gabinius, „co se moc nehodil na běžné vojenské úkoly a úřednickou práci. Nejdřív používal pentekontery. Byly ideální na pašování, ve kterém rozšířil pole působnosti daleko za náš obchod s kadidlem. Pak mu to připadalo příliš nudné. Chtěl se pokusit o pirátství, a to vyžadovalo skutečné válečné lodě. Ujišťuji vás, že s tím jsem neměl nic společného. Radil jsem Silvanovi, aby se postavil proti všem podobným ujednáním, ale takového bohatství a tak snadno získaného se dokáže muž zříci jen obtížně.“

„Pak,“ ozval jsem se, „Rabirius zjistil, co se děje, a rozzuřil se na svého ,přítele‘ Sergia Nobiliora?“

„Ano. Obchod byl příliš velký, aby se dokázal utajit. Rabirius má špehy všude. Dal Nobiliorovi poslední šanci: vykoupit se vrácením svých zisků Rabiriovi a zabitím Silvana příznačným gestem. Jinak by ho Rabirius zničil spolu s ostijskými bankéři a celou bankovní obcí. Pro kariéristu, jako byl Nobilior, by to znamenalo smrt. Doslechl jsem se o tom příliš pozdě.“

„Nezdráhal jste se dál zaměstnávat Marcina pro své vlastní pašování.“

„Jen pro ten poslední náklad. A poradil jsem mu, aby z toho vycouval, dokud může, ačkoli mi nemusíte věřit.“

„Och, to vám věřím,“ řekl jsem. „Mimochodem, co jste to pašoval? Měď?“

Povytáhl své střapaté obočí. „Jste určitě chytřejší, než jsem si myslel. Ano, byla to měď. Investuji do ní své zisky přímo tady u zdroje, kde je levná.“

„Měď?“ ozval se Mallius. „Proč pašovat měď? Na obchodu s ní není nic nelegálního.“

„Posílám ji svému prostředníkovi do Sýrie, aby z ní nechal vyrazit mince, kterými budu schopen zaplatit za vojsko, až získám velení na Východě. Bylo třeba udržet to v tajnosti.“

„Myslel jsem si, že by to mohlo být něco takového,“ řekl jsem. „Vy jste si ale jistý.“

„Už je to celé zařízené. Brzy mě povolají do Říma, očistí mě od všech obvinění, vrátím se do senátu a všechny mé statky a další majetek mi bude navrácen a dostanu východní velení. Vyzbrojím legie a zaplatím za ně i za pomocné sbory auxilia sám, takže jsem tu nezahálel.“

Zdálo se, že Malliovy uši narostly dvojnásobně oproti své normální velikosti. „To zní jako, ehm, důvěrná informace.“

„To taky je,“ souhlasil Gabinius. „Když je do takových záležitostí zasvěcený moudrý muž, může z nich mít pořádně velký prospěch.“

Já nebyl úplně spokojený. Moc se mu hodilo, že Marcinus, Nobilior a Alfeios byli všichni mrtví. A pak tu byli ti dva muži, kteří mě napadli před Poseidonovým chrámem a nato tak záhadně zemřeli. Ale neměl jsem proti němu nic konkrétního. Pokud byl něčím vinen, všichni naši další politikové-generálové byli vinni mnohem, mnohem hůř.

„Tak,“ ozval se Milo, „jestli je po všem, pusťme se do práce a rozprašme Marcinovu flotilu. Mám náladu na trochu zábavy. Jenže bez jeho velení to bude příliš snadné.“

Vstal jsem a na něco si vzpomněl. „Aule Gabinie, Manie Mallie, pokud budete tak laskaví, musím zítra ráno provést jistý obřad, který vyžaduje přítomnost tří občanů jako svědků. Mohli byste se připojit ke mně a k Titu Milonovi těsně po východu slunce?“

„Jistě,“ řekl Mallius. Gabinius přikývl.

„A Manie Mallie, prostě zapomeňte ty hrozné věci, které jsem řekl o Aulu Gabiniovi.“

Na chvilku se na mě zadíval a pak pokrčil rameny. Politika.

Odpoledne bylo tak překrásné jako všechna od okamžiku, kdy jsem dorazil na Kypr. Julie a já jsme zaujali privilegovaná místa vpředu davu u Afroditina chrámu. Vedle nás stál Hermes a ve své nové tóze a frýžské čapce vypadal hrozně nesvůj. Toho rána s Gabiniem, Malliem a Milonem jako svědky jsem ho propustil na svobodu, udělil mu všechna občanská práva a dal mu jeho propuštěnecké jméno: Decius Caecilius Metellus. Ale pro mě zůstane navždycky Hermem.

Moje nedávné zkušenosti mi připomněly, jak pomíjivý život může být a že bych nemusel mít příležitost provést obřad sám, pokud bych čekal příliš dlouho.

Kleopatra stála opodál obklopená svým doprovodem. Zachytila můj pohled a s úsměvem přikývla. Nevýslovně se mi ulevilo, že nebyla zapletená do toho špinavého obchodu na Kypru. Přinejmenším ne způsobem, který bych mohl dokázat. Pokud do toho zapletená byla, prokázala víc obezřetnosti než později ve svém životě.

Pak chorus začal zpívat hymnus od zesnulého Alfeia, který mi bude chybět. Měl své chyby, ale byl to skvělý společník. Nato z chrámu vyšly kněžky zahalené pouze do zlatých sítí. Jako poslední se objevila Iona. V průvodu nás míjely a lidé před nimi skláněli hlavy.

Když přišla Iona k nám, zastavila se. Julie nesměle postoupila vpřed, natáhla ruku a přes síť se dotkla Ioniny kůže. Pak procesí pokračovalo a my je následovali. Další ženy vyšly z davu a dotýkaly se nižších kněžek, ale žádné nebylo dovoleno dotknout se Iony.

Když procesí došlo na pobřeží blízko chrámu, dav olemoval pláž a pokryl okolní svahy a útesy. Kněžky se na chvilku zastavily na okraji moře a pak se pomalu vydaly do vody. Nejprve jim sahala po kolena, pak do pasu a nakonec k ramenům. Když chorus dospěl k posledním tónům hymnu, jejich hlavy zmizely pod vodou. Rozhostilo se ticho dlouhé deset úderů srdce.

Pak se kněžky s úsměvem vynořily z vody a lidé spustili opravdu prastarý řecký chvalozpěv, ke kterému jsme se my návštěvníci připojili. Sítě zmizely. Kněžky oblečené jen do pěny se vrátily na ostrov obrozené, znovuzrozené.

Tyto události se odehrály na ostrově Kypr roku 703 po založení města Říma za konzulátu Servia Sulpicia Rufa a Marka Klaudia Marcella.

Advertisements